ECLI:CZ:US:2014:3.US.96.13.1
sp. zn. III. ÚS 96/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Petra Kafky, zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Divadelní 1604/8, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 41 C 312/2011, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil shora uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, vydaný v jeho občanskoprávní věci. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 6 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, jíž se domáhal na žalované (České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí) zaplacení částky 2 500 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku opožděného vyplacení příspěvku na bydlení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek není řádně odůvodněn; odůvodnění je dle jeho názoru nelogické a nepřesvědčivé. Poukazuje též na to, že soud neprovedl jím navržený důkaz výslechem svědkyně Mgr. Dagmar Peterkové, aniž by takový procesní postup odůvodnil, a obdobné vytýká i ve vztahu k jím navrženým důkazům listinným. Obvodní soud též jednal překvapivě, jestliže jej nepoučil dle ustanovení §119a o. s. ř., a i jinak vydání napadeného rozsudku předcházel proces, jenž nese zjevné rysy nepřípustné libovůle.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ve vztahu k povaze projednávané věci nelze především nepřipomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny (viz níže), bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
Posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek instančnímu přezkumu; jak však bylo výše řečeno, tato role mu nepřísluší.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž má své možnosti za vyčerpané; obecný soud - způsobem, jemuž nelze vytýkat nedostatek ústavní konformity - vydané rozhodnutí adekvátně odůvodnil, toto odůvodnění je racionální a srozumitelné (v tom smyslu, že je lze zastávat). Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah, zde - oproti názoru stěžovatele - zjistitelné nejsou.
Toliko nad tento rozhodný rámec pak lze zaznamenat, že stěžovatelem vzneseným námitkám nelze přisvědčit ani prizmatem práva podústavního. Namítá-li, že obvodní soud neprovedl - aniž by tento postup jakkoli odůvodnil - jím navržené důkazy, zjevně přehlíží, že průběh správního řízení, ve kterém mu měla být způsobena nemajetková újma, nebyl předmětem dokazování nalézacího soudu (viz odůvodnění na str. 2 napadeného rozsudku). Případné nemůže být ani stěžovatelovo tvrzení, že soud první instance porušil poučovací povinnost dle ustanovení §119a o. s. ř., neboť důsledkem jejího porušení může být toliko to, že se v dané věci neprosadí zásady neúplné apelace, pročež účastníku řízení zůstane zachována možnost tvrdit významné skutečnosti (a prokazovat je) i v odvolacím řízení. Jelikož v dané věci není odvolání přípustné, je otázka tvrzeného porušení této poučovací povinnosti z povahy věci irelevantní.
Na základě předestřených zjištění přikročil Ústavní soud k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout podání, které sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle tohoto ustanovení bez jednání usnesením odmítl.
Odmítnut musel být rovněž akcesorický návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř., neboť takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti, jestliže je věcně neprojednatelná. Stěžovateli již jen na vysvětlenou se zaznamenává, že v usnesení ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 336/02 Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, nikterak nevybočuje z ústavních mezí, a obdobně uzavřel v usnesení ze dne 18. 6. 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, jakož i v nálezu sp. zn. III. ÚS 150/03 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 31, str. 149), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. - s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (publikovaným pod č. 424/2001 Sb.) - vyslovil obdobně, totiž že ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jelikož předmětem sporu byla v projednávané věci částka 2 500 Kč, neuplatní se zde ani závěry vyslovené Ústavním soudem jako obiter dictum v bodě 12. odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 498/12 (in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 65, str. 73).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu