ECLI:CZ:US:2014:4.US.1254.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1254/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cihelky, zastoupeného JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 11/449, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 2014, č.j. 12 C 267/2013-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 4. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že postupem předcházejícím jeho vydání byla porušena práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a dále práva vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
II.
2. Stěžovatel se svou žalobou domáhal po vedlejším účastníkovi Bohuslavu Tesárkovi zaplacení částky 7.968,- Kč, a to z titulu nedoplatku na nájemném. Tento nedoplatek vznikl vedlejšímu účastníku na základě rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2013, č.j. 13 C 152/2012-111, jímž byla určena výše obvyklého nájemného za předmětnou bytovou jednotku v částce 3.600,- Kč měsíčně, a to od 20. 9. 2012. S ohledem na skutečnost, že tímto rozsudkem byla výše měsíčního nájemného zvýšena o 1.171,- Kč, vznikl vedlejšímu účastníku za období září 2012 až červen 2013, kdy rozsudek o určení výše nájemného nabyl právní moci, nedoplatek ve výši 10.968,- Kč. Protože tento nedoplatek nebyl vedlejším účastníkem v plné výši uhrazen (když vedlejší účastník uhradil pouze 3.000,- Kč), uplatnil stěžovatel svůj nárok u soudu. O jeho žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 1. 2014, č.j. 12 C 267/2013-46, jímž byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost uhradit stěžovateli částku ve výši 4.968,- Kč v měsíčních splátkách po částce 1.000,- Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek. Řízení co do částky 3.000,- Kč bylo zastaveno, neboť vedlejší účastník v mezidobí tuto částku stěžovateli uhradil. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu co do příslušenství z částky 4.968,- Kč a uložil vedlejšímu účastníku povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 1.000,- Kč.
3. Toto rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání dle §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní brojil proti tomu, že soud rozhodl o plnění dlužné částky ve splátkách, aniž by v odůvodnění uvedl, z jakého důvodu tak učinil (v této souvislosti stěžovatel upozorňoval na to, že soud prvního stupně v řízení vůbec nezjišťoval, jaké jsou majetkové poměry vedlejšího účastníka a zda tyto odůvodňují možnost úhrady dluhu v měsíčních splátkách), že zamítl žalobu co do příslušenství z žalované částky (a to s odůvodněním, že soud přihlédl k dobré vůli vedlejšího účastníka dluh splácet a k jeho finančním možnostem), že nerozhodl o celém předmětu řízení, když stěžovatel se svou žalobou domáhal příslušenství z celé žalované částky, tj. z částky 7.968,- Kč, nikoli pouze z částky 4.968,- Kč, a že stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení v plné výši, ale toliko ve výši 1.000,- Kč, což představuje náhradu nákladů řízení pouze ve vztahu k zaplacenému soudnímu poplatku.
III.
4. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
5. Tyto okolnosti jsou přítomny i v nyní projednávané věci. Zde stěžovatel brojí proti tomu, že soud prvního stupně zamítl jeho žalobu co do příslušenství z částky 4.968,- Kč, nepřiznal mu náhradu nákladů řízení v požadované výši 6.279,- Kč (ale toliko ve výši 1.000,- Kč) a umožnil vedlejšímu účastníku uhradit žalovanou částku ve výši 4.968,- Kč v pěti měsíčních splátkách. S ohledem na právě uvedené a dále na skutečnost, že proti napadenému rozhodnutí není odvolání přípustné, je zřejmé, že se jedná o věc bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické (kvantitativní) dopady na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje. Výjimkou jsou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti (jako je např. majetková situace dotčeného subjektu, kumulace v případě existence mnoha dalších případů) bude možno usoudit jinak, event. případy, kdy se orgány veřejné moci dopustí natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastane kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 1975/11, a ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1367/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz].
6. Vzhledem ke shora uvedenému se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda lze z obsahu ústavní stížnosti vyvodit, že by - i přes skutečnost, že jde o stížnost směřující proti rozhodnutí v tzv. bagatelní věci - tato mohla dosáhnout ústavněprávní kvality. Nic takového však nezjistil. Z ústavní stížnosti neplyne, že by rozhodnutí obecného soudu stran nepřiznání příslušenství z bagatelní pohledávky, nepřiznání náhrady nákladů řízení a umožnění úhrady žalované částky v pěti splátkách mohlo mít zásadní vliv na stěžovatelovu sociální situaci, přičemž Ústavní soud neshledal ani to, že by se jednalo o případ, kdy se orgán veřejné moci dopustil tak zásadního pochybení, jež by odůvodňovalo kasační zásah Ústavního soudu.
7. Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele si Ústavní soud dovoluje uvést následující. Ústavní soud předně nemá za to, že by soud prvního stupně porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces tím, že rozhodl o úhradě dlužné částky ve splátkách. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž vyplývá, že o úhradě formou splátek bylo soudem rozhodnuto s přihlédnutím ke skutečnosti, že vedlejší účastník až do rozhodnutí soudu svůj dluh na nájemném pravidelně splácel (splátky ve výši 1.000,- Kč měsíčně), přičemž se nebránil ani úhradě zbývající dlužné částky, a dále s přihlédnutím k vedlejším účastníkem tvrzené nepříznivé finanční situaci, kdy vedlejší účastník (invalidní důchodce) již delší dobu nemůže nalézt zaměstnání. Tyto skutečnosti pak dle názoru Ústavního soudu dostatečně odůvodňují rozhodnutí soudu prvního stupně o plnění dlužné částky ve splátkách, přičemž toto rozhodnutí Ústavní soud považuje s přihlédnutím k okolnostem případu za rozumné.
8. Pokud jde o stěžovateli nepřiznané příslušenství žalované částky, tj. poplatek z prodlení ve smyslu §687 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s §517 odst. 2 téhož zákona, pak si Ústavní soud dovoluje upozornit na skutečnost, že obecné soudy ve svých rozhodnutích dovodily, že za určitých okolností může být uplatňování práva na poplatky z prodlení považováno za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2670/2004). O výkon práva v rozporu s dobrými mravy se bude jednat zejména tehdy, pokud by uplatněný požadavek na zaplacení poplatků z prodlení "opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos" (HULMÁK, M. In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. S. 2030). V případech, kdy obecné soudy shledají naplnění některé ze shora uvedených podmínek, tak nemusí žalobci právo na zaplacení poplatku z prodlení přiznat. K nepřiznání poplatku z prodlení přistoupil soud prvního stupně i v nyní posuzovaném případě, a to s poukazem na dosavadní snahu vedlejšího účastníka o úhradu dlužného nájemného a jeho finanční situaci. Tento závěr však Ústavní soud ze své pozice, kdy není součástí soustavy obecných soudů ani další instancí v systému všeobecného soudnictví, není oprávněn přezkoumávat, neboť se jedná toliko o výklad a aplikaci jednoduchého práva.
9. Stěžovatel soudu prvního stupně vytýkal také to, že tento nerozhodl o celém předmětu řízení, když stěžovatel požadoval zaplacení příslušenství z celé původně žalované částky, tj. z částky 7.968,- Kč, přičemž soud rozhodl pouze o příslušenství z částky 4.968,- Kč. K této námitce Ústavní soud uvádí pouze tolik, že měl-li stěžovatel za to, že obecný soud pochybil, když nerozhodl o celém žalobním návrhu, pak měl k dispozici procesní prostředek k nápravě tohoto pochybení, když mohl navrhnout doplnění předmětného rozsudku (§166 odst. 1 občanského soudního řádu). Jak však vyplývá z vyžádaného spisového materiálu, tento návrh stěžovatel neučinil a Ústavní soud se proto touto jeho námitkou dále nezabýval (srov. usnesení ze dne 16. 12. 2000, sp. zn. I. ÚS 2478/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Stěžovatel brojil konečně i proti nákladovému výroku, když porušení svých ústavně garantovaných práv spatřoval také v tom, že mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení pouze ve výši 1.000,- Kč, tj. ve výši zaplaceného soudního poplatku, což soud prvního stupně odůvodnil dobrou platební morálkou vedlejšího účastníka a jeho snahou dluh splácet. K otázce náhrady nákladů řízení se však Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyjadřuje rezervovaně, když opakovaně uzavírá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, nebo ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05). Právě uvedené pravidlo je v nyní posuzovaném případě ještě zesíleno tím, že stěžovatel v řízení požadoval náklady v bagatelní výši (jednalo se o částku 6.279,- Kč). Ústavní soud dal přitom již mnohokrát najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05, nebo ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08, nebo ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08). Žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, však Ústavní soud v právě projednávané věci nezjistil.
IV.
11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2014
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu