ECLI:CZ:US:2014:4.US.1932.14.1
sp. zn. IV. ÚS 1932/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Rudolfa Hory, zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem, CSc., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Široká 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 440/2012-166 ze dne 25. února 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 193/2010 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem sp. zn. 43 C 193/2010 zamítl žalobu stěžovatele proti žalované AHOLD Czech republic, a.s. (dále jen "žalovaná") o zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 248.400,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 65.166,- Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jeho v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává a uložil stěžovateli zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 59.345,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 107/2014-212 ze dne 20. března 2014 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soudy nalézací a odvolací žalobě stěžovatele nevyhověly na základě závěru, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní ke svým tvrzením ohledně příčiny svého pádu u pokladny v provozovně žalované. Dovolání stěžovatele dovolací soud odmítl jako nepřípustné proto, že podle jeho závěru dovolací námitky stěžovatele nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, a proto, že v dovolání nebylo vymezeno, která právní otázka vyřešená odvolacím soudem se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu a která dovolacím soudem vyřešená otázka hmotného nebo procesního práva má být jinak posouzena.
Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl důkaz záznamem záchranné služby, dle kterého svědek Kraus uvedl: "pán nám tady uklouz" a který měl zpochybnit důkaz provedený soudem prvního stupně - výpověď svědka Krause, a zároveň podpořit věrohodnost před odvolacím soudem provedené výpovědi svědka Vavryse. Tento důkaz přitom podle stěžovatele byl v naprostém vnitřním souladu se zpochybňovanou výpovědí svědka Vavryse a odpovídal požadavkům na nový důkaz v odvolacím řízení. Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že byla výpověď svědka Vavryse znevěrohodněna v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nesouhlasí naopak s tím, že výpovědi zaměstnanců žalované byly vyhodnoceny jako věrohodné, když tito svědci vypovídali přesně totéž.
Stěžovatel dále brojí proti přiznané náhradě nákladů odvolacího řízení žalované a nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, dle kterého stěžovatel zcela zjevně zbytečně uplatňoval své právo, když musel vědět ze závěrů soudu prvního stupně, že neunesl důkazní břemeno a nemá na úspěch žádnou naději. Přitom stěžovatel poukazuje na to, že majetkové poměry stěžovatele, pro které mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, se nezměnily. Stěžovatel dále část nákladů odvolacího řízení žalované považuje za neúčelné, neboť měla advokáta z 200 km vzdáleného města, ale nic jí podle stěžovatele nebránilo vzít si advokáta z Prahy, a navíc stěžovatel namítá, že tento advokát se na první jednání odvolacího soudu nedostavil pro údajné zpoždění dopravních situací na dálnici D l, ale přes to žalované byla cestovní náhrada přiznána i za tuto cestu. Stěžovatel se podle ústavní stížnosti domníval, že tato část náhrady nákladů řízení se v rozhodnutí objevila omylem a požádal o opravu zjevné nesprávnosti, avšak tato žádost byla zamítnuta mj. s poukazem na to, že údajně několik minut po skončení jednání se dotyčný advokát dostavil do soudní síně a byl informován o výsledku jednání, čímž se jednalo o náklady účelně vynaložené ve prospěch klienta. Proti tomu stěžovatel namítá, že nechápe účelnost tohoto úkonu a že navíc na svém invalidním vozíku čekal před soudní síní na odvoz zvláštní službou nejméně hodinu a čtvrt po skončení jednání, ale dotyčného advokáta tam nikde neviděl. V otázce náhrady cestovních výdajů advokáta se stěžovatel dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 736/2012 ze dne 2. října 2013, který podle stěžovatele řeší přesně takovouto otázku.
Ústavní soud následně přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu v projednávané věci odvolací soud jeho ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. V řízení před nalézacím a odvolacím soudem byl dostatečně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí odvolacího soudu je též logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodněno. Odvolací soud se v něm zabýval a vypořádal dostatečně se všemi relevantními skutečnostmi, důkazy hodnotil v souladu s ust. §132 občanského soudního řádu a jeho stěžejnímu závěru o tom, že stěžovatel neunesl břemeno důkazní ke svým tvrzením ohledně příčiny svého pádu, rozhodně nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout (stejně jako nemá co vytknout rozhodnutí soudu dovolacího, které však stěžovatel ústavní stížností nenapadl).
K námitce stěžovatele, že odvolací soud neprovedl důkaz záznamem záchranné služby, který měl zpochybnit výpověď svědka Krause a zároveň podpořit věrohodnost výpovědi svědka Vavryse, a k námitce o znevěrohodnění výpovědi svědka Vavryse v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a o nesprávném vyhodnocení výpovědí zaměstnanců žalované jako věrohodných konstatuje Ústavní soud, že nejsou důvodné. Pokud jde o provedení důkazu záznamem z telefonátu svědka Krause záchranné službě, jednalo se o nepřípustný důkaz, což odvolací soud ve svém napadeném rozhodnutí též odůvodnil. Navíc i kdyby byl tento důkaz proveden, nepřineslo by jeho provedení podle náhledu Ústavního soudu nic podstatného ani z hlediska zjištění rozhodného skutkového stavu, ani z hlediska hodnocení věrohodnosti výpovědí zaměstnanců žalované, neboť není sporným to, že stěžovatel v supermarketu žalované upadl, resp. uklouzl, nýbrž zda uklouzl na kartonu papíru, jak tvrdí stěžovatel, o čemž však záznam ničeho nevypovídá (uklouznout mohl stěžovatel při nevhodné poloze hole nepochybně i na čisté podlaze, přes to, že měl hole opatřeny protiskluzovým zakončením). Tento záznam pak není ani v rozporu s výpovědí zaměstnanců žalované, neboť svědkyně Martinovská uvedla, že stěžovatel se "v podstatě skácel k zemi", svědkyně Rodinová se podle její výpovědi k situaci dostala až v okamžiku, kdy stěžovatel ležel na zemi, a svědek Kraus uvedl, že se k situaci dostal, až když stěžovatel seděl na zemi, což je v souladu i s výpovědí svědkyně Martinovské, která dle její výpovědi svědka Krause k situaci telefonem přivolala.
Ústavní soud pak nepřisvědčil ani námitkám, kterými stěžovatel brojí proti přiznané náhradě nákladů odvolacího řízení žalované. Z dostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, jaké důvody jej vedly k tomu, že v odvolacím řízení přiznal žalované náklady tohoto řízení, resp. nepřikročil k jejich nepřiznání. Ačkoli s tím stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na to, že jeho majetkové poměry, pro které mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, se nezměnily, tato okolnost neznamená, že protistraně nemůže být náhrada nákladů řízení přiznána. To, zda ji případně společně s jinými okolnostmi vyhodnotí obecný soud tak, že náklady řízení nepřizná s odkazem na ust. §150 občanského soudního řádu (na což zřejmě stěžovatel naráží) je výlučně jeho záležitostí. V projednávaném případě odvolací soud k takovému závěru zřejmě nedospěl. K namítané neúčelnosti cestovních nákladů advokáta žalované k odvolacímu soudu Ústavní soud předně uvádí, že dle protokolů o jednáních odvolacího soudu se zástupce žalované dostavil na obě jednání. Ačkoli na první z nich dorazil až 5 minut po jeho skončení, tato okolnost přiznání náhrady v zásadě nebrání. Náklady cestovného a za ztrátu času zástupce žalované pak Ústavní soud neshledal neústavními, a to ani v návaznosti na stěžovatelem uváděný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 736/2012 ze dne 2. října 2013. Ve stěžovatelem odkazovaném případě, v němž volbu advokáta z úplně opačného konce republiky shledal Ústavní soud z hlediska náhrady nákladů na jeho cestovné a ztrátu času nepřiměřenou, šlo o situaci, kdy obě procesní strany měly bydliště v Ostravě, kde probíhalo též nalézací a odvolací řízení (přičemž o místní příslušnosti soudu nebylo od počátku sporu pochyb), a úspěšný účastník, jemuž byla přiznána náhrada nákladů na cestovné a ztrátu času jeho zástupce, si zvolil zástupce ze druhé strany republiky - z Jirkova, přičemž náhrada za cestovné a ztrátu času představovala cca polovinu z celkových nákladů právního zastoupení. V projednávané věci si žalobkyně zvolila advokáta z města Brna, tedy stejného města, v němž je její sídlo, soudní řízení probíhalo v Praze, tedy rozhodně ne na druhé straně republiky (navíc na základě místní příslušnosti zvolené stěžovatelem) a náhrada cestovného a za ztrátu času zástupce žalované představovala pouze cca jednu pětinu nákladů za právní zastoupení žalované. Je tedy zřejmé, že se jedná o podstatně jiné okolnosti než v případě posuzovaném stěžovatelem uváděným nálezem a Ústavní soud v těchto, ani jiných okolnostech nespatřuje nic, co by náklady na zastoupení žalované jí zvoleným advokátem činilo nepřiměřenými nebo neúčelnými.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu