ECLI:CZ:US:2014:4.US.2271.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2271/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Václava Strouhala, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, AK se sídlem Přátelství 1960, 397 01 Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2012 č. j. 10 A 50/2013-28 ve výroku o náhradě nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy domáhal zrušení shora napadeného rozhodnutí obecného soudu vydaného v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, a to v jeho náhradově nákladovém výroku.
Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že krajský soud v řízení o žalobě stěžovatele na ochranu proti nečinnosti správního orgánu uložil žalované Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje České Budějovice, povinnost rozhodnout o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 2009 č. j. ŘLZ-7629/2009 ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci rozsudku a zavázal žalovanou povinností zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 8 800 Kč. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že tato částka sestávala ze zaplaceného soudního poplatku, nákladů zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci (převzetí věci a sepsání žaloby) a dvou režijních paušálů ve výši určené podle advokátního tarifu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že opakovaně napadá postup žalované, která o jeho nárocích plynoucích ze služebního poměru rozhoduje vadně, a jejíž rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích opakovaně ruší. S žalobou na ochranu proti nečinnosti žalované byl stěžovatel úspěšný a správní soud mu přiznal právo na náhradu nákladů, avšak v částce o cca polovinu nižší než požadoval a doložil. Stěžovatel vytkl správnímu soudu, že výrok o nákladech řízení neodráží situaci v řízení, je vnitřně rozporný a nevypořádává se s vyčíslením nákladů, které stěžovatel požadoval ve výši 15 600 Kč. Správní soud mu přiznal na náhradě nákladů jen dva úkony právní služby, aniž by je blíže specifikoval, stěžovatel je však přesvědčen, že má nárok minimálně na náhradu nákladů řízení za tři úkony právní služby. Stěžovatel dále upozornil, že je dlouhodobou praxí Krajského soudu v Českých Budějovicích přiznávat odměnu advokáta pouze za dva úkony právní služby, bez ohledu na to, kolik úkonů vynaložil a prokázal, např. za repliku k vyjádření žalované, další písemné vyjádření ve věci samé nebo za poradu s klientem přesahující jednu hodinu. Takový postup, navíc v rozhodnutí soudu neodůvodněný, stěžovatel považoval za rozporný s judikaturou Nejvyššího správního soudu, ostatních správních soudů a konečně i za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost obsahovala i kritiku chování žalovaného správního orgánu a v jejím závěru stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve výši 10 200 Kč, k jejichž úhradě by byl zavázán povinností Krajský soud v Českých Budějovicích.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí správního soudu v rozsahu stěžovatelem vymezeném a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevírá věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, nikoliv však v takové výši odměny za právní zastoupení, jakou předpokládal. Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích je však i přes kritické připomínky stěžovatele z ústavně právního hlediska akceptovatelné, jeho názor na výši přiznaných nákladů řízení má svoje opodstatnění, neboť lze mít za to, že správní soud považoval za účelně vynaložené náklady pouze právní úkony spojené s převzetím věci a sepsáním žaloby, a v kontextu dané věci jej nelze označit za libovolný či extrémně nespravedlivý. Ústavní soud jej proto akceptoval.
Kromě již uvedených důvodů je zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti dána též bagatelitou naříkaného náhradového výroku rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť stěžovateli nebyla přiznána částka 6 800 Kč. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti rozhodnutím ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu z důvodu zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 53/11 či usnesení IV. ÚS 1293/13, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
K žádosti stěžovatele o zaplacení nákladů zastoupení Ústavní soud uvádí, že podle §62 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si hradí vzniklé náklady účastníci sami, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 téhož ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu a Ústavní soud se k aplikaci tohoto ustanovení uchyluje jen ve zcela mimořádných a výjimečných případech. V projednávané věci Ústavní soud důvod k takovému postupu neshledal, a proto návrhu stěžovatele nevyhověl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu