ECLI:CZ:US:2014:4.US.2316.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2316/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Evou Kolbekovou, advokátkou se sídlem Saskova 1961, 272 01 Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 672/2013-446 ze dne 20. 3. 2014 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 15 P 124/2011-400 ze dne 7. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Teplicích zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy a výživy nezletilé (výrok I.), návrh na udělení souhlasu stěžovateli za matku k podání žádosti o odklad povinné školní docházky nezletilé (výrok II.) a návrh na uložení povinnosti matce písemně nebo elektronickou poštou stěžovatele informovat pravidelně vždy v posledním dni kalendářního měsíce o aktuálním zdravotním stavu nezletilé a o mimořádných podstatných záležitostech nezletilé související se školkou, školou a trávení volného času v daném kalendářním měsíci (výrok III.). Dále okresní soud změnil rozsah styku stěžovatele s nezletilou, o kterém bylo rozhodnuto rozsudkem téhož soudu č. j. 15 P 124/2011-233 ze dne 9. 7. 2012 tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat vždy v každém sudém týdnu v roce od pátku od 15.00 hodin do neděle do 17.00 hodin a v době vánočních svátků v každém roce od 26. 12. od 9.00 hodin do 30. 12. do 18.00 hodin (výrok IV). Dále okresní soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok V.) ani státu (výrok VI.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včasné odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozhodnutí nalézacího soudu dle §219 občanského soudního řádu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí obecných soudů, jež dle jeho názoru spočívá v tom, že se obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly s kritérii pro ponechání nezletilé ve výchově matky, absolutně se nezabývaly zájmy nezletilé a dopadem tohoto výchovného modelu na ni. V řízení provedenými důkazy prý byly domněnky stěžovatele potvrzeny, kdy "přinejmenším v počátcích docházky matka neposkytovala potřebnou součinnost, nezajímala se o stav nezletilé". Stěžovatel dále vyzdvihl výpověď Jany Sunkovské, učitelky mateřské školy, která uvedla, že od počátku "informovala matku na problémy nezletilé ve školce, doporučila jí, aby nezletilou citově otužila a tato se lépe začlenila do kolektivu". Stěžovatel dále brojí proti tomu, že obecné soudy samy bezprostředně nezjišťovaly názor nezletilé, ale učinily tak skrze zprávu jí ustanoveného opatrovníka, což je dle názoru stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel namítl, že se odvolací soud při svém rozhodování spokojil se znaleckým posudkem, o němž má stěžovatel důvodné pochybnosti z důvodu podjatosti znalkyně. Obecnými soudy dle jeho mínění nebylo nijak rozhodnuto o vznesené námitce podjatosti ustanovené znalkyně, kterou stěžovatel odůvodnil tím, že lze mít důvodné pochybnosti o podjatosti této znalkyně, která v rámci svého výslechu uvedla, že jí stěžovatel "z očí do očí vyhrožoval, jeho telefonáty byly arogantní a že zvažovala i nevypracování znaleckého posudku". Tvrzení znalkyně považuje stěžovatel za lživé. Obecné soudy také dle něj provedly jednostranný výběr důkazů, jeho důkazní návrhy opomenuly a nevypořádaly se s jeho námitkami. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaného rozsudku. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže vyřešit otázku výchovy a výživy nezletilé. Již z toho důvodu nemůže vyslovit závěr, zda provedenými důkazy byly "domněnky stěžovatele potvrzeny" či nikoli. Totéž pak lze vztáhnout na argumentaci stěžovatele poukazující na tu či onu svědeckou výpověď apod. Přitom z rozhodnutí ani jednoho z obecných soudů není patrný žádný exces, kterého by se dopustily v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jejich rozsudků.
Pokud jde o námitku nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí, resp. že se obecné soudy ve svých rozhodnutích nijak nevypořádaly s kritérii pro ponechání nezletilé ve výchově matky, nelze jí přisvědčit. Již z prvostupňového rozsudku zřetelně plyne, že soud za účelem posouzení věci po skutkové stránce nashromáždil velké množství důkazních prostředků, počínaje výslechy obou rodičů, dřívějšími rozsudky různých soudů vztahujících se k otázce výživy a výchovy nezletilé, přes zprávy a vyjádření celé řady vzdělávacích a dalších institucí až po znalecké posudky (srov. str. 3). Provedl tedy obsáhlé dokazování, které podrobil vlastnímu hodnocení, jemuž nelze z hlediska případných rozporů, resp. extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutečnostmi a z nich vyvozenými právními závěry ničeho vytknout. Současně šíře i povaha soudem zvolených důkazních prostředků rozhodně nenasvědčují jednostrannosti výběru důkazů, přičemž sama o sobě skutečnost, že tyto důkazy ve svém souhrnu či v převážné míře vypovídají o určitém závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přirozeně nikterak nesnižuje jejich validitu. Tu je třeba podotknout, že obsahem práva na spravedlivý proces není nárok na vyřízení věci podle subjektivních představ účastníka řízení, nýbrž zcela jiné principy a hodnoty chráněné ústavním pořádkem, zejména rovnost účastníků v podobě rovnosti "zbraní" a zacházení s nimi (zde) v civilním procesu.
Pokud jde o argumenty stěžovatele, že obecné soudy důkazní návrhy opomenuly a nevypořádaly se s jeho námitkami, ani jim nelze dát za pravdu. Jak soud nalézací (str. 10), tak především soud odvolací (str. 3) se údajnou námitkou podjatosti znalkyně zabývaly a také ji patřičným způsobem vypořádaly. Nesouhlas s odůvodněním soudů v této části ústavní stížnost důvodnou nečiní. Nadto je třeba poznamenat, že z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) je třeba požadavku na dostatečné odůvodnění rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Takto vytýčené mantinely obecné soudy v posuzované věci nepřekročily. Pokud se jedná o stěžovatelem tvrzené opomenuté důkazy, nutno podotknout, že se s těmito návrhy nalézací soud fakticky - aniž by výslovně uvedl, že jde o zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele - vypořádal na str. 9, resp. 11 svého rozsudku. Implicitní odpověď na předmětné důkazní návrhy se pak podává rovněž z odůvodnění rozsudku soudu druhé stolice (str. 3).
Ústavní soud tedy nic zásadně nespravedlivého či ústavně nekonformního v postupu obecných soudů nezjistil. Za daných okolností mu tudíž nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu