ECLI:CZ:US:2014:4.US.2433.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2433/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti T. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, zastoupeného JUDr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Cheb, Mánesova 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 č. j. 6 Tdo 392/2014-22 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 11. 2013 č. j. 10 To 64/2013-533, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 5 T 2/2012; tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti primárně namítá, že trestní soudy svá rozhodnutí založily na nevěrohodné výpovědi poškozené, která je podle znaleckého posudku osobou mentálně retardovanou. Dále argumentuje tím, že pokud podle rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno, kolik peněz vydělala provozováním prostituce a kolik peněz odevzdala stěžovateli, vyplývá z toho zároveň absence důvodu na straně stěžovatele ke spáchání stíhaného činu, tedy k nucení poškozené k prostituci. Zvláštní námitka stěžovatele směřuje proti procesní použitelnosti výpovědí poškozené, které byly jako neodkladný, resp. neopakovatelný úkon provedeny ve fázi před zahájením trestního stíhání postupem podle §158a tr. řádu. V konečném důsledku tedy trestní soudy podle názoru stěžovatele vadně vyhodnotily provedené důkazy, nesprávně zjistily skutkový stav věci a k odsouzení stěžovatele přistoupily navzdory zásadním pochybnostem o jeho vině za stíhaný skutek.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Stejně jako v řadě předchozích případů musí Ústavní soud nejprve připomenout, že podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou; pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95).
Ve vztahu k projednávané věci dále Ústavní soud může poukázat na svou ustálenou rozhodovací praxi vztahující se k případům trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti (viz například usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 861/11, III. ÚS 628/08, III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, II. ÚS 569/09 aj.). U tohoto typu trestných činů není nijak řídkým jevem, že klíčovým usvědčujícím důkazem zůstává výpověď poškozené osoby. Ústavní soud v podobných případech opakovaně zdůrazňoval, že za porušení zásady in dubio pro reo nepovažuje situace, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň je co do procesních zásad hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč trestní soud neuvěřil opačnému stanovisku prezentovanému obhajobou (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07).
V aktuálně řešeném případě trestní soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a srozumitelně vyložily, proč odmítají hodnotit provedené důkazy, včetně výpovědi poškozené, odlišně od soudu prvního stupně. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací alespoň ve stručnosti potvrdil správnost hodnocení výpovědi poškozené soudem prvního stupně s poukazem na provedenou rekognici, při níž poškozená podle fotografie stěžovatele poznala, a na výsledky znaleckého zkoumání, které vyloučily, že by si poškozená mohla celou záležitost vymyslet. Následně pak odvolací soud správně podotknul, že jelikož považuje způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, za logický a bezvadný, není oprávněn do tohoto hodnocení zasahovat.
V napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak spolehlivě vyvrácen argument stěžovatele poukazující na procesní nepoužitelnost výpovědí poškozené z fáze předcházející zahájení trestního stíhání stěžovatele. Nejvyšší soud potvrdil zákonnost těchto výpovědí a správnost závěru o neodkladnosti a neopakovatelnosti těchto úkonů z důvodu hrozícího oslabení důkazní hodnoty výpovědí poškozené v důsledku jejích omezených paměťových schopností. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, s. 5-8. Nejvyšší soud dále zcela správně uvedl, že v trestním řízení bylo prokázáno a zahrnuto do popisu skutku, že stěžovatel poškozenou nutil k odevzdávání peněz získaných prostitucí, takže nezjištění přesné částky, kterou poškozená stěžovateli takto odevzdala, nemá vliv na právní posouzení skutku a nezpochybňuje ani motivaci stěžovatele k páchání činu.
Lze tedy konstatovat, že v hodnotící činnosti trestních soudů nelze spatřovat libovůli. Podle přesvědčení Ústavního soudu se trestní soudy nedopustily žádných pochybení, která by mohla být důvodem pro jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu