ECLI:CZ:US:2014:4.US.2454.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2454/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky In Time, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Jirečkova 1021/3, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 156/2014-171 ze dne 29. dubna 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejích práv na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením č. j. 152 Nc 6150/2009-8 ze dne 30. března 2009 nařídil proti povinné ACOGER s.r.o. (dále jen "povinná ") na návrh stěžovatelky k uspokojení pohledávky stěžovatelky s příslušenstvím, nákladů přecházejícího řízení a nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce, exekuci a provedením exekuce pověřil JUDr. Tomáše Vránu, exekutora exekutorského úřadu Přerov. Proti uvedenému usnesení podala povinná odvolání, které Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením č. j. 152 Nc 6150/2009-54 ze dne 23. března 2010 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") pro opožděnost odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání povinné podanému proti usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu a k odvolání stěžovatelky podanému pouze do výroku usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení Městský soud v Praze usnesením č. j. 35 Co 156/2014-171 ze dne 29. dubna 2014 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí odvolání povinné potvrdil, odvolání stěžovatelky proti výroku usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení odmítl a ústavní stížností napadeným výrokem výrok usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení zrušil. Tento ústavní stížností napadený výrok Městský soud v Praze odůvodnil tím, že o náhradě nákladů řízení nerozhodoval, neboť o nákladech exekuce přísluší rozhodnout soudnímu exekutorovi v exekučním příkazu (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že dle ust. §88 odst. 1 exekučního řádu platí, že náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému, a dle ust. §87 odst. 2 exekučního řádu pak oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného"). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Stěžovatelka namítá, že dle jejího názoru měl Městský soud v Praze přihlížet nejenom k ust. §88 odst. 1 exekučního řádu, ale současně též k ust. §87 odst. 2 exekučního řádu, a tato ustanovení vykládat ve vzájemné souvislosti. Podle stěžovatelky je sice pravdou, že o nákladech oprávněného rozhoduje soudní exekutor, nicméně soudní exekutor je oprávněn dle ust. §87 odst. 2 exekučního řádu přiznat oprávněnému pouze náklady, které vynaložil účelně, tedy dle názoru stěžovatelky pouze náklady vynaložené v přímé souvislosti s vymáhanou pohledávkou. Takové náklady ale podle ústavní stížnosti v posuzovaném případě stěžovatelka nevynaložila, neboť byla nucena v návaznosti na četná podání povinné, a to podání obstrukční, když povinná uplatňovala svá práva zcela zjevně bezúspěšně, vynaložit náklady na právní zastoupení, které nebyly vynaloženy v přímé souvislosti s vymáhanou pohledávkou a tyto náklady byly stěžovatelkou vynaloženy pouze z důvodu, že povinná zjevně zneužívala svá procesní práva.
Stěžovatelka uvádí, že s ohledem na shora uvedené byl Městský soud v Praze povinen zrušit nákladový výrok usnesení soudu prvního stupně a stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a tedy neponechat rozhodnutí o náhradě nákladů na soudním exekutorovi, který nebude oprávněn náhradu těchto nákladů stěžovateli přiznat, když nebyly vynaloženy v přímé souvislosti s vymáhanou pohledávkou, nýbrž pouze z důvodu, že vedlejší účastník zjevně zneužíval svá procesní práva.
Tím, že Městský soud v Praze rozhodl pouze na základě ustanovení §88 odst. 1 exekučního řádu, tedy izolovaně bez návaznosti na související ustanovení exekučního řádu (konkrétně ustanovení §87 odst. 2 exekučního řádu), podle stěžovatelky Městský soud v Praze porušil jedno ze základních interpretačních pravidel uznávaných Ústavním soudem, a to pravidlo o nutnosti výkladu právních norem v jejich vzájemné souvislosti (tj. systematicky). Městský soud v Praze proto podle stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku rovněž její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené nákladové rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí případné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Podstatou argumentace stěžovatelky je kritika právního posouzení věci obecným soudem a stěžovatelka argumentuje pouze tím, že obecný soud porušil pravidlo o nutnosti výkladu právních norem v jejich vzájemné souvislosti. Z hlediska ústavněprávního může být v tomto ohledu posouzena pouze otázka, zda právní názor obecného soudu je ústavně konformní, nebo zda naopak jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. O protiústavní výklad a aplikaci právního předpisu pak jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Podle přesvědčení Ústavního soudu se v projednávané věci o žádný z výše nastíněných případů nejedná. Obecný soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a jeho závěru o tom, že o náhradě předmětných nákladů řízení nemá rozhodovat soud, neboť o nákladech exekuce přísluší rozhodnout soudnímu exekutorovi v exekučním příkazu podle ust. §88 odst. 1 exekučního řádu, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti co vytknout. Obecným soudem podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, ani nevybočuje ze standardů, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. září 2014
Vladimír Sládeček
předseda IV. senátu Ústavního soudu