ECLI:CZ:US:2014:4.US.3041.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3041/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti H. K., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 214/2014-66 ze dne 28. 5. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 9 P 82/2013-51 ze dne 15. 10. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na snížení výživného pro jeho nezletilé děti.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že naposledy byla vyživovací povinnost stěžovatele stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 6. 2011 v částce 16 000 Kč měsíčně na nezletilého syna a 14 000 Kč měsíčně na nezletilou dceru. Stěžovatel se domáhal snížení výživného, neboť mělo dojít k podstatné změně v jeho příjmech, když přestal pracovat jako velvyslanec České republiky v Austrálii a v současné době je zaměstnán v Kanceláři prezidenta republiky od 28. 3. 2013 s platem ve výši 53 230 Kč měsíčně. Požadoval proto snížení výživného na částku 6 000 Kč pro syna a částku 4 000 Kč měsíčně pro dceru.
Stěžovatel namítá, že není schopen uvedené výživné hradit, nemá žádný movitý ani nemovitý majetek a po uhrazení nájmu zaměstnavateli je jeho měsíční příjem mínusový. Stěžovatel tak směřuje k osobnímu bankrotu. Nesouhlasí s tím, že se dobrovolně vzdal funkce velvyslance. Nabídku prezidenta republiky na funkci v Kanceláři prezidenta republiky přijal, neboť z funkce velvyslance by byl pravděpodobně dříve nebo později odvolán a podobnou nabídku s nadstandardním platovým ohodnocením by nezískal. Rozhodnutí soudu považuje za příliš subjektivní, nezohledňují skutkový stav a jsou v přímém rozporu se zákazem libovůle.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ v projednávané věci právě jde.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Byly zjištěny výdělkové i majetkové možnosti obou rodičů. Po provedeném řízení soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí otce o ukončení funkce velvyslance bylo dobrovolné, nebylo zapříčiněno okolnostmi, jež by ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu vylučovaly aplikaci ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině (zdravotní důvody, nedostatek kvalifikace, organizační změny, změna bydliště atd.). Stěžovatel si musel být vědom dopadů tohoto rozhodnutí i na povinnost platit výživné na nezletilé děti, přičemž jeho úvahy o dalším působení ve funkci jsou hypotetické. Dovodily, že s ohledem na příjmy, jichž dosahoval jako velvyslanec v Austrálii i na příjmy v minulosti, kdy zastával významné posty na pozicích jako např. náměstek ministra zahraničních věcí, velvyslanec České republiky při OSN v New Yorku, velvyslanec České republiky v různých asijských zemích atd., lze předpokládat značné úspory stěžovatele. Při posuzování současných výdělkových poměrů stěžovatele ve funkci ředitele zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky naznaly, že nelze vycházet pouze z platového výměru pro tuto funkci, ale i dalších benefitů. Rovněž dospěly k závěru, že majetkové a výdělkové schopnosti a možnosti otce jsou mnohem lepší, než bylo otcem v řízení tvrzeno. Dále zohlednily okolnost, že otec si pronajímá byt splňující parametry dvougeneračního bydlení, v němž žije sám, a měsíčně tak hradí nájemné ve výši 18 763 Kč. Přihlédly k tomu, že otec nad rámec výživného na potřeby dětí ničím nepřispívá a téměř se s nimi nestýká. Odvolací soud dodal, že považoval argument matky nezletilých, podle nějž za dané situace a vzhledem ke společenskému postavení otce je jeho návrh na snížení výživného nedůstojný, jako přiléhavý.
S ohledem na argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze z ústavního hlediska přijatým závěrům nic vytknout. V procesu dokazování nebyla shledána pochybení, jež by svou intenzitou dosahovala porušení ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich rozhodnutí tak nelze považovat za svévolná.
Ústavní soud připomíná, že posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V projednávané věci Ústavní soud nenalezl důvod k přehodnocení závěrů soudů ohledně výše výživného. Závěry soudů, završené nevyhověním návrhu stěžovatele na snížení výživného celkem na částku 10 000 Kč pro obě nezletilé děti, neshledal jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Jak je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu