ECLI:CZ:US:2014:4.US.3078.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3078/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Josefem Holubem, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2014 č. j. 51 Co 68/2014-1096, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, 32, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 9. 2013 č. j. 15 P 155/2006-1045, jímž bylo změněno dosavadní rozhodnutí o střídavé výchově nezletilých dětí tak, že soud svěřil obě nezletilé děti do výchovy matky a otci stanovil výživné celkem ve výši 14 000 Kč měsíčně na oba syny.
Stěžovatel se svěřením dětí do výchovy matce nesouhlasí. Namítá, že to byla matka, která nerespektovala podmínky střídavé výchovy, stěžovatel byl nucen domáhat se svých práv soudně, přičemž v důsledku průtahů na straně soudu byl zafixován stav, který vedl k ústavní stížností napadenému rozhodnutí o svěření dětí do péče matky. Stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínky pro rozhodnutí o setrvání nezletilých ve střídavé péči, prokázal, že o výchovu dětí má zájem a nezletilí k němu mají přiměřený vztah. Stěžovatel dále nesouhlasí s výší výživného, které bylo stanoveno z jeho potenciálních příjmů. Stěžovatel má výhrady i k průběhu řízení, kdy došlo k nedůvodné změně soudkyně, a má výhrady k činnosti znalců.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Soudy dospěly k závěru, že v řízení byla prokázána taková změna poměrů, která odůvodňuje nové rozhodnutí o výchově nezletilých. Změna poměrů spočívala ve zhoršení vzájemných vztahů mezi nezletilými a otcem, ke kterému docházelo již v průběhu střídavé výchovy. Situace se vyhrotila konfliktem mezi otcem a nezletilým synem v listopadu 2010. Od té doby střídavá výchova ve skutečnosti nefungovala, nezletilí dokonce přerušili na dobu delší jednoho roku s otcem veškeré kontakty. Ty se následně podařilo obnovit a v posuzovaném období probíhal styk podle jejich vzájemné domluvy a podle zájmu nezletilých přibližně jednou za dva týdny. Matka děti proti otci nenavádí a její výchova nevykazuje žádné vady. Soudy při rozhodování přihlédly ke znaleckému posudku, z nějž vyplynulo, že aktuálně není střídavá výchova vhodná, odpovídající výchovné opatření představuje svěření nezletilých do výchovy matky. Toto řešení nezletilí opakovaně jednoznačně požadovali a kategoricky vylučovali svěření do střídavé výchovy. Soud proto v souladu s ustanovením §867 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vycházel i z jejich přání, neboť s ohledem na stupeň jejich vývoje a věk (16,5 a 14,5 roku) jsou oba nezletilí schopni formulovat své vlastní názory. Uvedené řešením podpořil i kolizní opatrovník.
Ústavní soud dále ověřil, že při stanovení výživného soudy vycházely z odůvodněných potřeb nezletilých. Zohlednily při tom výdělkové a majetkové poměry obou rodičů a dostatečně objasnily, proč údaje otce o jeho výdělkových poměrech nepovažovaly za věrohodné a výživné stanovily z jeho pravděpodobného příjmu, adekvátního příjmu matky pracující v podobné profesi.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí založil na upřednostnění zájmu a přání nezletilých, podloženém doporučením opatrovníka a soudního znalce.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a rozhodnutí jak ohledně výchovy dětí, tak i výživného řádně odůvodnil.
Ústavní soud podotýká, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z výslovného stanoviska nezletilých, které s ohledem na jejich věk bylo nutné vzít přednostně v úvahu, navíc nezletilé již ani nelze "přimět" k realizaci střídavé výchovy, a dále ze skutečnosti, že styk s otcem fakticky probíhá, a to na základě dohody otce se syny. Napadené rozhodnutí tak není v kolizi se zájmy nezletilých a z ústavního hlediska mu, podle přesvědčení Ústavního soudu, není co vytknout.
Pokud jde o další námitky stěžovatele, Ústavní soud konstatuje, že jsou formulovány obecně, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, zda v průběhu řízení využil adekvátní procesní prostředky, jimiž by se mohl proti tvrzenému porušení jeho práv bránit. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu