ECLI:CZ:US:2014:4.US.3190.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3190/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Jana Tesaříka, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Ritou Kubicovou, Ruská 87/11, Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 6. 2014 sp. zn. 0 Nt 3643/2014 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 sp. zn. 8 To 316/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 9. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu §67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tř."). Proti usnesení obvodního soudu o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Městského soudu v Praze zamítnuta.
Stěžovatel je toho názoru, že obvodní soud své usnesení o vazbě odůvodnil povšechnými tvrzeními, přičemž městský soud se s námitkami stěžovatele řádně nevypořádal. Vzhledem k tomu, že v mezidobí rozhodl státní zástupce usnesením o tom, že důvody vazby podle ustanovení §67 písm. b) tř. pominuly, zaměřil stěžovatel svoji právní argumentaci především k důvodům vazby podle §67 písm. a) a c) tř. Co se týče vazebního důvodu podle §67 písm. a) tř., tak oba soudy pouze konstatovaly, že zde hrozí stěžovateli vysoký trest odnětí svobody a proto je zde důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat. Obecné soudy přitom vyšly z úvahy, že stěžovatel často cestoval do zahraničí a lze předpokládat, že má v zahraničí zázemí. Stěžovatel rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž musí být hrozba vysokým trestem konkretizována a individualizována ve vztahu k obviněnému. Ústavní soud v minulosti dovodil, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výměře nejméně kolem osmi let. U trestného činu podle §361 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), je stanovena trestní sazba od dvou do deseti let. V projednávaném případě však představuje osm let téměř horní hranici trestní sazby, přičemž s ohledem na spodní hranici není ani vyloučeno, aby byl stěžovateli uložen podmíněný trest. Z tvrzení městského soudu, podle něhož hrozí obviněnému uložení minimálně několikaletého trestu odnětí svobody, nelze seznat, že je v konkrétním případě stěžovatel ohrožen trestem při horní hranici trestní sazby.
Skutečnost, že má stěžovatel určité zázemí v Chorvatsku a v Rakousku, nemůže samo o sobě vyvolat důvodnou obavu o tom, že by stěžovatel uprchl. Uvedené státy jsou jednak v Evropské unii a Rakousko je navíc členem Schengenského prostoru. Vzájemná spolupráce policejních orgánů zmíněných zemí je více než příkladná a zadržení stěžovatele a jeho vrácení do ČR by bylo otázkou dnů či týdnů. Soudy rovněž zcela účelově přihlédly k tvrzení žalobce, podle něhož má stěžovatel v Rakousku hlášený pobyt, ovšem již nepřihlédly k tomu, že podle Rakouské právní úpravy vzniká povinnost přihlásit se k pobytu do tří pracovních dnů od příjezdu do Rakouska. Rovněž tvrzení státního zástupce, s nímž se obecné soudy ztotožnily, o tom, že stěžovatel pozval do USA i další spolupachatele - své příbuzné s rodinami je zcela nedostatečné pro dovození vazebního důvodu. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 může vzít soud obviněného do vazby jen tehdy, pokud lze dovodit okolnosti objektivní povahy a reálnost útěku stěžovatele, např. pokud bude mít obviněný již zakoupenou letenku. Skutečnost, že stěžovatel jezdil se svou rodinou na dovolenou do zahraničí, hrozbu útěku nezakládá. Útěkovou vazbu šlo v konkrétním případě nahradit jiným způsobem, např. odebráním cestovního dokladu.
Pokud se jedná o vazební důvod podle §67 písm. c) tr. ř., opět zde není podle stěžovatele naplněn požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění. Obvodní soud pouze konstatoval, že trestná činnost byla spáchána promyšleným způsobem a s největší pravděpodobností byla hlavním zdrojem příjmů obviněného. Odvolací soud k tomuto závěru doplnil pouze to, že trestná činnost byla páchána po delší dobu, profesionálně a byla obtížně odhalitelná.
Na základě výše uvedeného stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu podle čl. VIII odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. V odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně uvedl, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu.
Z ustanovení §67 písm. a) se podává, že "Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Stěžovatel ve svém návrhu vychází především z toho, že obecné soudy při posuzování tzv. útěkové vazby vyšly z výše hrozícího trestu. S takovými závěry se však nelze ztotožnit. Soud prvního stupně v rámci svého odůvodnění hrozbu vysokým trestem, coby hypotetický útěkový důvod, neuvádí. Naopak se zaměřuje na vztah stěžovatele k zahraničí, kde tento relativně často pobýval, některé částky získané z trestné činnosti měl do zahraničí vyvézt a tam je i legalizovat. Část trestné činnosti stěžovatele měla být páchána za pomoci osob blízkých. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel není jediným členem rodiny, který by měl případně důvod uprchnout a nelze dospět k závěru, že by jeho vazby na ČR byly nezpochybnitelné. Je sice pravdou, že u stěžovatele nebyla např. zajištěna letenka, svědčící o přímém úmyslu stěžovatele opustit ČR, nicméně, jak uvedl i odvolací soud, situace se významně změnila v okamžiku, kdy bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání. V souvislosti s uvedeným je podstatnou především ta skutečnost, že stěžovatel má jak finanční, tak i sociální možnosti v zahraničí žít. Argumentuje-li stěžovatel tím, že je v rámci Evropské unie relativně snadno dohledatelný, nutno uvést, že až na výjimky mohou české orgány činné v trestním řízení vykonávat svoji pravomoc jen a pouze na území ČR, přičemž podstatou obavy není to, zda stěžovatel uprchne do státu EU nebo do státu, s nímž má či nemá ČR uzavřenou mezinárodní dohodu o vydávání pachatelů trestných činů, ale to, že by se útěkem do zahraničí vymanil z přímé působnosti českých orgánů činných v trestním řízení a tím znesnadnil vedení trestního řízení jako celku. Skrývání či vyhýbání se trestnímu stíhání přitom nemusí být nutně realizováno jen v zahraničí. Stěžovateli nelze upřít, že se odvolací soud mimo jiné zmínil o hrozbě vysokým trestem, ovšem tuto úvahu je třeba ve vztahu k argumentaci soudu prvního stupně vnímat jen jako podpůrnou. Za situace, že by obecné soudy chtěly vazební důvod stěžovatele odůvodnit hrozbou vysokým trestem, musely by v rámci svého odůvodnění uvést, na základě jakých skutečností usuzují na to, že v případě obviněného lze očekávat trest odnětí svobody kolem osmi let.
Další námitku směřoval stěžovatel proti vazebnímu důvodu danému ustanovením §67 písm. c), podle něhož "Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil". Naplnění výše uvedeného předpokladu pro uvalení tzv. předstižné vazby dohledaly obecné soudy v obavě z opakování trestné činnosti, která byla prováděna dlouhodobě, promyšleně, sofistikovaně, především byla hlavním příjmem obviněného. Obecným soudům tak není ani v tomto směru čeho vytknout.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že tyto vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, které naplňují zákonné standardy řádného odůvodnění. Podle přesvědčení Ústavního soudu napadená usnesení obecného soudu z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2014
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu