ECLI:CZ:US:2014:4.US.4799.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4799/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele R. K., právně zastoupeného advokátem Mgr. Jakubem Vepřekem, Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 10. 2011 č. j. 50 T 2/2011-2053, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 3. 2012 č. j. 2 To 33/2012-2230, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012 č. j 3 Tdo 1087/2012-59 a návrhu na zrušení části ustanovení §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve slovu "prekursor", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 12. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na zrušení části ustanovení §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a to ve slovu "prokursor".
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z. Za jednání, jímž stěžovatel naplnil výše uvedenou skutkovou podstatu, mu byl nalézacím soudem uložen trest odnětí svobody ve výši osmi roků, současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podané odvolání bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto, přičemž následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovateli je obecnými soudy kladeno za vinu, že v období od května do června 2010 opatřil celkem 3000 balení léku Sudafed obsahující prekursor pseudoefedrin, které poskytoval různým odběratelům za účelem jeho použití při výrobě pervitinu. Soudy dospěly k závěru, že lék Sudafed je třeba považovat za prekursor. Tyto závěry soudů jsou však podle stěžovatele nesprávné, neboť český právní řád lék Sudafed za prekursor nepovažuje. Stěžovatel přitom vychází z ustanovení §2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých zákonů, podle něhož je prekursorem látka uvedená v kategorii 1 přílohy I přímo použitelného předpisu Evropských společenství (nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog) nebo v kategorii 1 přílohy přímo použitelného předpisu Evropských společenství (nařízení Rady ES č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004. Uvedené ustanovení §2 písm. c) zákona č. 167/1998 Sb. je třeba vykládat tak, že za prekursor se považuje jen taxativně vymezený okruh látek uvedený v kategorii 1 přílohy I nařízení č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy nařízení č. 111/2005. Takto vytyčený okruh látek nemůže být žádným způsobem rozšiřován. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů, které odkazují na přímo použitelné předpisy Evropských společenství. V žádném případě nelze souhlasit s tím, že prekursor je definován v čl. 2 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 ze dne 1. 2. 2004, o prekursorech drog, tedy tak, že prekursorem jsou všechny látky uvedené v příloze I., včetně směsi a přírodních produktů, které tyto látky obsahují (nevztahuje se na léčivé přípravky, jak jsou definovány ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humanitárních léčivých přípravků a dále na farmaceutické přípravky, směsi, přírodní produkty a jiné přípravky, ve kterých jsou uvedené látky obsaženy tak, že je nelze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodářskými prostředky). Výše uvedená definice se nevztahuje k výkladu prekursor, ale k výkladu pojmu "uvedené látky", což explicitně vyplývá z čl. 2 písm. a) nařízení, podle něhož se "uvedenými látkami" rozumí všechny látky uvedené v příloze I, včetně směsí a přírodních produktů. Pokud by zákonodárce zamýšlel tuto definici vztahovat na prekursory, bylo by v čl. 2 daného nařízení uvedeno, že "prekursorem jsou všechny látky uvedené v příloze I, včetně směsí a přírodních produktů...".
Pokud obecné soudy v souvislosti s výše uvedeným nařízením dospěly k závěru, že je třeba aplikovat celé nařízení a nikoliv jen kategorii 1 přílohy I, bylo by podle této logiky nutné považovat za prekursor i látky uvedené v kategorii 2 a kategorii 3. Definice prekursoru obsažená v zákoně č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, by tak postrádala smyslu, neboť ta zahrnuje výslovně jen kategorii 1 přílohy I daného nařízení. Za situace, kdy nařízení Evropského parlamentu a Rady hovoří o "uvedených látkách", jedná se legální definici pojmu "uvedené látky" obsaženého v samotném nařízení. Nelze dát rovnítko mezi pojmy "uvedené látky" a "prekursor". Pojem uvedené látky je pojmem širším než prekursor ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb.
I v případě, že by stěžovatel přistoupil na způsob definování prekursoru, jak učinily obecné soudy, nelze souhlasit s tím, že z léku Sudafed je prekursor pseudoefedrin snadno použitelný a extrahovatelný, a to dostupnými nebo hospodárnými prostředky. Složitost extrakce je třeba posuzovat k osobě bez chemického vzdělání, která není odborníkem v dané oblasti. Závěry soudů nelze opírat o pouhou "obecnou známost" snadného postupu extrakce pseudoefedrinu z léku Sudafed - jedná se o odbornou otázku a soudy nemají způsobilost k jejímu posouzení. Otázka složitosti procesu extrakce měla být podrobena znaleckému zkoumání.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož jde o prekursor nejen, když jde o látku samotnou, ale i tehdy, jestliže je obsažen v léčebných přípravcích, které samy o sobě pod tuto definici nespadají. Pojem prekursoru nemůže být výkladem rozšiřován a lze za něj považovat jen látky taxativně uvedené v zákoně č. 167/1998 Sb. Není-li Sudafed prekursorem, není namístě aplikovat ustanovení §283 tr. z., ale toliko §286 tr. z. Důvodem je pak ta skutečnost, že jednání stěžovatele nebylo přípravou výroby pervitinu.
Z dostupné literatury vyplývá, že rozdíl mezi ustanovením §283 a 286 tr. z. spočívá v tom, zda dispozice s prekursorem je či není oprávněná, tento výklad však podle stěžovatele nemůže obstát, neboť pokud je výroba, opatření nebo přechovávání prekursoru oprávněné, nemůže být takové jednání protiprávní. Jednání, které je oprávněné, je z povahy věci dovolené a nemůže být tudíž sankcionováno trestněprávními normami. Stěžovatel má za to, že obě skutkové podstaty postihují totožné jednání. Z toho důvodu měla být na případ aplikována ta právní norma, která je pro něj příznivější. Pachatel nemůže mít vzhledem k totožným skutkovým podstatám trestného činu právní jistotu, která ze dvou skutkových podstat se bude na jeho protiprávní jednání aplikovat. Tím se ustanovení §283 a 286 tr. z. dostávají do rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 420/09).
Další oblastí, kam stěžovatel směřuje svoje námitky, je vymezení rozsahu páchání trestné činnosti. Přitom je toho názoru, že jednání se nedopustil "ve velkém rozsahu", jak dovodily obecné soudy. V souvislosti s uvedeným pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, v němž bylo judikováno, že znak "značný rozsah" a "velký rozsah" nelze posuzovat jen dle kritéria množství drogy, ale je třeba i zvážit další kritéria nejen kvantitativního a kvalitativního charakteru. Pokud jde o kritérium množství drogy, má stěžovatel za to, že vytýkanou trestnou činnost spáchal toliko ve "značném rozsahu". Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1103/2011 uvedl, že znak "velkého rozsahu" je naplněn až tehdy, když pachatel nakládal u drogy pervitin s alespoň 4.800 g účinné látky obsažené v této droze. Stěžovateli je přitom kladeno za vinu, že nakládal pouze s 1.490 g pervitinu, soudy tak měly dospět k závěru, že vytýkané jednání spáchal toliko ve "značném rozsahu". Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 205/2012 je znak "značného rozsahu" naplněn tehdy, pokud pachatel nakládal s 69.600 ks léku Modafen, ze kterého je možno vyrobit nejméně 1548 g pervitinu. Z uvedeného pak vyplývá, že stěžovatel naplnil kvalifikační znak "značný rozsah", nikoliv však "velký rozsah". Stěžovatel zdůrazňuje, že on nakládal pouze s množstvím 1490 g. Soudy se vůbec nevypořádaly s námitkami týkajícími se rozsahu protiprávního jednání stěžovatele.
Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že se vytýkaného jednání dopouštěl v období krátce přesahující jeden měsíc, přičemž nenakládal s drogou samotnou. Obecné soudy zcela přehlížely tu skutečnost, že stěžovatel nakládal pouze s léky Sudafed, což ještě neznamená, že nakládal se samotnou drogou pervitin. Jeho jednání nesměřovalo k výrobě, natož pak k distribuci drogy. Soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a uznaly stěžovatele vinným z jednání, kterého se nedopustil. Stěžovatel dále rozporuje dokazování stran distribuce drogy pervitin jednotlivým osobám.
Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2013 doplnil stěžovatel svá tvrzení stran stanovení rozsahu spáchané trestné činnosti tak, že odkázal na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 15 Tdo 1003/2013, v němž tento vyjádřil přesvědčení, že desetinásobek považuje za přiměřený k vyjádření rozdílu mezi rozsahem spáchané trestné činnosti. Z toho pak dovozuje, že pokud je za množství větší než malé nutno považovat 2 gramy pervitinu, lze dospět propočtem pomocí desetinásobku k množství 2.000 g stanovujícím velký rozsah "distribuce" této drogy. V případě stěžovatele se však jednalo toliko o nakládání s léky, z nichž bylo možno vyrobit toliko 1490 g pervitinu.
Z výše vyložených důvodů je stěžovatel toho názoru, že v projednávaném případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, legitimní očekávání a nebyla dodržena zásada in dubio pro reo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Stěžovatel v rámci své právní argumentace považuje za úhelnou námitku pojmu prekursoru. V této části však není obecným soudům čeho vytknout, neboť lék sudafed obsahuje pseudoefedrin, což je látka zařazená nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 273/2004 do jeho přílohy jedna a může být použita k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek. Nelze přitom souhlasit se stěžovatelem, že by se za prekursor nepovažovaly směsi, roztoky či další přípravky, které obsahují pseudoefedrin. Takový výklad by zcela odporoval čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a rady č. 273/2004, které směsi látek výslovně zmiňuje. Nedovoleností nakládání s tímto lékem se zabýval nejen Nejvyšší soud, jak poukazuje stěžovatel, ale též soud krajský, který uzavřel, že léčivý přípravek sudafed není v ČR registrován jako léčivý přípravek a nelze jej tedy uvádět na trh ani distribuovat či prodávat. Stěžovatel nebyl držitelem povolení k nakládání s lékem sudafed.
Další z námitek stěžovatele je skutečnost, že soud nepřihlédl ke složitosti procesu extrakce návykové látky z léku sudafed. Podle stěžovatele se jedná o otázku, kterou nelze zodpovědět pouhým odborným vyjádřením. K uvedenému lze stěžovatele zcela odkázat na odůvodnění obecných soudů, které se této otázce věnovaly, když uzavřely, že se jedná o postup jednoduchý a mezi "vařiči" obecně známý. Navíc, jak poukázal vrchní soud, není možné se omezit jen na izolované hodnocení zmíněného odborného vyjádření, ale je třeba přihlédnout též k tomu, že lék sudafed byl předáván k extrakci pseudoefedrinu a následné výrobě pervitinu osobám, které nejsou profesionálními chemiky a které nedisponují žádným složitým laboratorním vybavením. To ostatně plyne i z dostupné judikatury, v níž již byla otázka náročnosti zpracování sudafedu již řešena - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1363/2011.
Namítá-li stěžovatel, že jeho věc měla být posouzena tak, že naplnil jinou skutkovou podstatu trestného činu, tzn. nikoli skutkovou podstatu podle ustanovení §283, ale §286 tr. z., která je pro něj příznivější, lze konstatovat, že v obecné rovině spadá posouzení toho, zda byla či nebyla naplněna příslušná skutková podstata do pravomoci státního zástupce a následně především obecného soudu. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zjevné, že tyto se zabývaly i touto otázkou, tj. zkoumaly, zda v dané věci nebyla naplněna skutková podstata, jejíž užití by bylo pro obviněného příznivější. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, a odborná literatura to i připouští, že skutková podstata obsažená v ustanovení §283 a §286 tr. z. je ve své podstatě velmi podobná. Obecné soudy tak musí velmi pečlivě zvažovat, kterou skutkovou podstatu pachatel trestného činu svým jednáním naplnil. Z odůvodnění obecných soudů je přitom zjevné, že tyto si byly této skutečnosti vědomy a ve své rozhodovací činnosti se tímto zabývaly, nalézací soud v souvislosti s uvedeným odkázal na vyjádření Ministerstva zdravotnictví stran povolení k zacházení s návykovými látkami. Z dokazování, provedeného obecnými soudy vyplývá, že stěžovatel musel mít detailní představu o tom, že jeho jednání je zakázané, tudíž nikoli oprávněné.
Za podstatnou je dle náhledu Ústavního soudu třeba považovat i tu námitku, že obecné soudy nesprávně posoudily rozsah, v jakém se obviněný trestné činnosti dopustil. Stěžovatel sice v souvislosti s uvedeným odkázal např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, dle kterého znak "velký rozsah" je naplněn až tehdy, když pachatel nakládá u drogy pervitin s alespoň 4.800 g účinné látky obsažené v této droze. V souladu s touto judikaturou stěžovatel staví tvrzení, podle něhož nakládal s 1.490 g pervitinu, tedy množstvím, kterým není naplněn ani kvalifikační znak pro páchání trestné činnosti "značného rozsahu". V souvislosti s uvedeným nelze přehlížet, že judikaturou daný rámec pro posouzení rozsahu páchání trestné činnosti nebyl v minulosti jednotný a stěžovatelem zmíněné rozhodnutí představuje spíše jakési vybočení z dostupné judikatury. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 463/2010, ze dne 15. 6. 2011 sp. zn. 3 Tdo 631/2011 nebo ze dne 18. 1. 2012 sp. zn. 3 Tdo 967/2011 uvedl, že stanovení určitého typu rozsahu nezávisí jen na konkrétním množství a kvalitě omamné látky nebo psychotropní látky, ale je nezbytné vycházet i z dalších okolností každého jednotlivého případu - to ostatně obecné soudy také učinily a ve svých rozhodnutích patřičně odůvodnily. Ústavní soud si je vědom právního názoru velkého senátu Nejvyššího soudu obsaženého v jeho rozhodnutí ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. 15 Tdo 1003/2013, nicméně ani tento není vystavěn zcela kategoricky, neboť by měl "postihnout všechny obvyklé případy", zjevně je zde ponechán obecným soudům prostor pro zvážení zvláštních okolností toho kterého případu. Navíc uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo přijato teprve poté, co bylo v dané věci rozhodnuto a ústavní stížností napadená rozhodnutí protiústavními nečiní. Citované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu je třeba vnímat především jako pozitivní nástroj pro sjednocení judikatury. To ovšem ještě neznamená, že všechna předchozí rozhodnutí, která nejsou s právním názorem velkého senátu Nejvyššího soudu v souladu, jsou bez dalšího protiústavní. Je pochopitelné, že nejednotnost rozhodování obecných soudů v oblasti typu rozsahu spáchané trestné činnosti nepřispívá k posílení právní jistoty obviněných, nicméně se jedná o jev, který nelze zcela eliminovat a Ústavnímu soudu nezbývá než apelovat na sjednocení rozhodování obecných soudů v této oblasti. Na tomto místě není od věci poukázat na závěr Nejvyššího soudu, který upozornil na to, že trestnou činností pachatele došlo k vytvoření přímých podmínek k tomu, aby se mezi konečné odběratele (konzumenty) nekontrolovaně dostaly nikoliv desítky či stovky, ale tisíce dávek vysoce nebezpečné drogy.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Podle náhledu Ústavního soudu se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly již obecné soudy, jejichž rozhodnutí lze považovat za ústavně konformní a stěžovatel se ve své podstatě snaží dostat Ústavní soud toliko do role další přezkumné instance, což se však zcela míjí s jeho působností.
K návrhu na zrušení části ustanovení §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, jestliže ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (ust. §64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. sp. zn. III. ÚS 101/95).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 24. července 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu