ECLI:CZ:US:2015:1.US.1718.14.1
sp. zn. I. ÚS 1718/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Řezníčkové, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem Ph.D, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2010 č. j. 13 Cm 97/2004-255, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2010 č. j. 10 Cmo 65/2010-306 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 29 Cdo 715/2011-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka pro tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 13 Cm 97/2004, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
3. Krajský soud vydal dne 14. 11. 2005 vyhovující rozsudek č. j. 13 Cm 97/2004-100 o určení pravosti pohledávky ve výši 83.535.560 Kč z titulu dvou nezaplacených půjček podle smlouvy o půjčce ze dne 19. 4. 1994 (na částku 30.000.000 Kč) a smlouvy o půjčce ze dne 26. 10. 1995 (na částku 8.000.000 Kč). Stěžovatelka přihlásila do konkursního řízení svoji pohledávku s nárokem na oddělené uspokojení, v rámci žalobního petitu ovšem žádala pouze o určení práva o pravosti a výši pohledávky. Soud po provedeném dokazování spočívajícím ve výslechu jednotlivých stran sporu i svědků a po předložení listin dospěl k názoru, že i když bylo fyzické převzetí peněz svědky popíráno, faktické poskytnutí půjček prokázáno bylo. Žalovaný č. 1 (Fond národního majetku ČR) se z důvodu nezodpovězení otázky o původu finančních prostředků odvolal.
4. Vrchní soud svým přípisem ze dne 4. 1. 2007 č. j. 15 Cmo 58/2006-151 vrátil spis bez věcného vyřízení soudu prvního stupně. Krajský soud se řídil pouze žalobním petitem a opomenul podobu přihlášky pohledávky do konkursního řízení. Vrchní soud žádal vydání doplňujícího rozsudku, kterým bude rozhodnuto, zda se jedná o pohledávku s právem na oddělené uspokojení.
5. Krajský soud vydal dne 19. 3. 2007 zamítavý rozsudek č. j. 13 Cm 97/2004-173 o určení práva na oddělené uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí. Důkazy provedl zástavními smlouvami, které byly uzavřeny dne 19. 4. 1994 a 26. 10. 1995. Předmětné nemovitosti se měly stát majetkem úpadce na základě kupní smlouvy uzavřené dne 1. 3. 1994. Sjednaná částka ale nebyla zaplacena a prodávající od smlouvy odstoupil dne 23. 10. 1995. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z již vydaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 25 C 4/97 a Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005 č. j. 28 Co 57/2005-306; kterými bylo určeno, že zástavní práva neexistují. Městský soud měl za neprokázané, že došlo k předání částky 30.000.000 Kč, z tohoto důvodu tak nemohlo dojít ke vzniku zástavního práva. K zajištění půjčky ve výši 8.000.000 Kč uvedl, že v den uzavření zástavní smlouvy již stěžovatelka nemohla disponovat s nemovitostmi, ke vzniku zástavního práva tedy taktéž dojít nemohlo.
6. Vrchní soud svým usnesením ze dne 18. 12. 2008 č. j. 4 Cmo 350/2007-214 oba výše uvedené rozsudky krajského soudu pro jejich nepřezkoumatelnost a vzájemný rozpor zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu o určení pravosti a výši pohledávky s nárokem na oddělené uspokojení zamítl. Při opětovném projednání neprováděl nové dokazování, ale pouze hodnotil důkazy již provedené. Nad rámec zjištěných skutečností se zabýval hodnocením solventnosti stěžovatelky a jejím jednoznačným prokázáním původu použitých peněžních prostředků. Smlouvu o půjčce hodnotil jako smlouvu reálnou, kdy k jejímu vzniku dochází až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. V případě částky 30.000.000 Kč soud případné použití finančních prostředků nepovažoval za plnění dle uvedené smlouvy o půjčce. Ve vztahu k poskytnutí částky 8.000.000 Kč uvedl, že je nelogické a v rozporu s pečlivostí řádného hospodáře půjčovat finanční obnos v případě, kdy se vlastnictví podniku, do kterého má být částka investována, může stát předmětem soudních sporů, neboť prodávající strana odstoupila od kupní smlouvy o prodeji podniku. O nároku na oddělené uspokojení rozhodl soud samostatně bez přihlédnutí k již vydaným rozsudkům.
8. Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu odvolání, v rámci něhož namítala postup hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který bez doplnění či zopakování dokazování a rovněž bez řádného odůvodnění důkazy odlišně interpretoval.
9. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací stěžovatelky a dokazování zopakoval. Rozsudek krajského soudu změnil tak, že stěžovatelka má pohledávku ve výši 8.125.369,86 Kč z titulu smlouvy o půjčce ve výši 8.000.000 Kč; jinak ho potvrdil. Ke smlouvě o půjčce ve výši 30.000.000 Kč uvedl, že nerozporuje možné investování finančních prostředků, ale má za neprokázané, že se jednalo o investice plynoucí z předmětné smlouvy. Jelikož stěžovatelka přihlásila pohledávku právě z titulu smlouvy o půjčce, není možné učinit závěr, že přihlášený nárok je dán z jiného titulu. Při určování možného nároku na oddělené uspokojení odkázal odvolací soud na pravomocná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
10. Stěžovatelka podala dovolání, v němž považuje rozhodnutí vrchního soudu za omylné a neodpovídající provedeným důkazům. Vrchní soud se dle jejího názoru nevypořádal dostatečně s její argumentací, především s prokázáním původu finančních prostředků stěžovatelky a jejím předáním z titulu smluv o půjčkách.
11. Nejvyšší soud napadeným usnesení dovolání odmítl, jelikož stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné dovodit existenci otázky zásadního právního významu.
12. Podle stěžovatelky došlo postupem krajského soudu k porušení zásady volného hodnocení důkazů. Přes absenci doplnění dokazování se soud prvního stupně odchýlil od skutkového posouzení věci, tak jak jej uvedl v předchozích zrušených rozsudcích, a interpretoval provedené důkazy odlišně, aniž by své rozhodnutí řádně odůvodnil. Stěžovatelka dále namítá procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v zamítnutí žaloby o určení pohledávky s právem na oddělené uspokojení. Pokud byl krajský soud toho názoru, že pohledávka není zástavním právem zajištěna, neměl dle názoru stěžovatelky žalobu en bloc zamítnout, ale pouze rozhodnout o pravosti a výši pohledávky. Dále stěžovatelka rozporuje způsob, jakým se vrchní soud vypořádal s její argumentací. Stěžovatelka má za to, že se vrchní soud s jejími důkazy nevypořádal a založil tak zmatečnost a nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Stěžovatelka taktéž poukazuje na postup hodnocení otázky zásadního právního významu Nejvyšším soudem. Uvádí, že kritéria určování zásadnosti právního významu musí být jasně vymezena a možnost tohoto posouzení nemůže být přenechána pouze na libovůli rozhodujícího soudu.
II. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
14. K námitce stěžovatelky o nedodržení řádného procesu hodnocení důkazních prostředků Ústavní soud uvádí, že vzhledem ke svému postavení mu není dána možnost do tohoto procesu zasahovat. K této problematice se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13, v němž uvádí "do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu." Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
15. V neprovedení opětovného dokazování a nedostatečném odůvodnění odlišné interpretace důkazů krajským soudem lze spatřovat porušení výše uvedené zásady a možné založení nepřezkoumatelnosti vydaného rozsudku. Ústavní soud ovšem odkazuje na postup odvolacího soudu, který ve svém napadeném rozsudku přisvědčil části stěžovatelčiny odvolací argumentace o pochybení soudu prvního stupně. Vrchní soud v souladu s ustanovením §213 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dokazování zopakoval a dospěl částečně k odlišným skutkovým zjištěním. Své úvahy vedoucí k odlišnému právnímu posouzení řádně odůvodnil a svým postupem zhojil pochybení krajského soudu.
16. K námitce stěžovatelky o procesním pochybení krajského soudu spočívající v zamítnutí žaloby o určení pohledávky s právem na oddělené uspokojení, uvádí Ústavní soud následující. Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvedla, jak mělo dojít k porušení jejich ústavně chráněných práv v případě, že soud v rámci jednoho rozsudku rozhodl jak o pravosti a výši pohledávky, tak o zástavních právech. Ústavní soud poukazuje na to, že ze samotného odůvodnění napadeného rozsudku je patrno, že samotné přesvědčení soudu o neexistenci zástavních práv nevedlo k zamítnutí žaloby en bloc. Nad rámec ústavní stížnosti je nutné uvést, že napadený rozsudek byl částečně změněn odvolacím soudem, který se taktéž samostatně zabýval hodnocením existence pohledávky a zástavními právy. A toto rozhodnutí bylo řádně odůvodněno, jak Ústavní soud podotkl výše.
17. Stěžovatelka dále namítá postup vrchního soudu, jenž opomenul klíčovou argumentaci objasňující původ a předání finančních prostředků. Z již výše uvedeného vyplývá povinnost obecných soudů dostatečně se vypořádat se všemi relevantními argumenty, jež mohou ovlivnit výsledek řízení (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1464/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 152/70 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014). Odvolací soud se dostatečně zabýval všemi skutečnostmi, které mohly ovlivnit konečné rozhodnutí. Své úvahy taktéž řádně odůvodnil. Ústavní soud neshledal, že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení ústavně právních principů.
18. Další námitka se týká absence měřitelných kritérií, ze kterých by zřetelně vyplývalo, jak je posuzována otázka zásadního právního významu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu se již opakovaně vyjádřila k otázkám posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012. V nálezu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 je uvedeno "Ústavní soud uznává, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu[...]nicméně Ústavní soud by byl povolán k přezkumu takového rozhodnutí Nejvyššího soud z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže by se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole [nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717) či nález sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011 (N 55/60 SbNU 677)]." Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.
19. Na základě uvedených skutečností Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu