ECLI:CZ:US:2015:1.US.1828.15.1
sp. zn. I. ÚS 1828/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Aleny Dufkové, zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem Praha 1 - Nové Město, Na Poříčí 1071/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015 č. j. 21 Cdo 462/2015-310, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. 9. 2014 č. j. 60 Co 242/2014-261 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. 4. 2014 č. j. 9 C 65/2011-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti svým napadeným a v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že na nemovitostech stěžovatelky nevázne zástavní právo zřízené ve prospěch vedlejšího účastníka, zejména proto, že dovodil, že plná moc ze dne 25. 8. 2008 udělená stěžovatelkou Irmě Zapletalové k zastupování ve věcech týkajících se jejích nemovitostí, splňuje náležitosti pro uzavření zástavní smlouvy. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně. V podaném odvolání bylo mimo jiné namítáno, že plná moc, která byla podkladem pro uzavření zástavní smlouvy, neobsahovala dostatečně jasnou specifikaci nemovitostí, byla tedy neurčitá a proto nezpůsobilá pro vznik zástavního práva.
3. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně svým napadeným a v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení, neboť odvolání stěžovatelky neshledal důvodným. Dovodil, že plná moc nepředstavuje listinu jako právní titul pro řízení o povolení vkladu zástavního práva a tedy označení nemovitostí v této plné moci nemusí výslovně odpovídat §5 katastrálního zákona. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, protože dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - například rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5171/2009.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zejména namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany obecných soudů v dané věci a vyjadřuje nesouhlas s jejich závěry. Ve své stížnosti uvádí, že nemá žádný vztah ke společnosti JATKA JANOV, s.r.o., k zajištění jejíchž pohledávek byla uzavřena napadená zástavní smlouva s Moravským Peněžním Ústavem - spořitelní družstvo (vedlejší účastník). Uvádí, že zástavní smlouva měla být uzavřena 27. 8. 2008 v Praze, ačkoliv v tento den byla stěžovatelka s Irmou Zapletalovou na lázeňském pobytu v Pozlovicích. Následně byl proveden vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Stěžovatelka nejprve nic netušila. Když zjistila, že její nemovitosti jsou zatíženy cizím zástavním právem, začala se bránit. Podala žalobu a věřila, že soudy její právo ochrání. Avšak soudy rozhodly podle stěžovatelky nespravedlivě. Tím se stěžovatelka - těžce nemocná invalidní důchodkyně - dostala do situace, kdy jí hrozí, že ztratí střechu nad hlavou a stane se bezdomovcem, protože vedlejší účastník zahájil řízení o prodeji zástavy. Navíc má stěžovatelka postižený příjem, protože vedlejší účastník zahájil exekuční vymáhání náhrady nákladů řízení, které mu soudy vůči stěžovatelce přiznaly. Tím se stěžovatelce nedostává prostředků na nákup léků a na základní životní potřeby. Soudy všech stupňů podle stěžovatelky posuzovaly případ s přílišnou formálností, nedostatečně zjistily skutkový stav, z provedených důkazů vyvodily nesprávné závěry, na základě toho věc nesprávně právně posoudily a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V důsledku uvedených vad neochránily právo stěžovatelky vlastnit a pokojně užívat majetek, neboť neodstranily stav, kdy nemovitosti stěžovatelky byly neoprávněně zatíženy zástavním právem.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatelka svými námitkami míří jednak proti právním závěrům obecných soudů (platnost plné moci), jednak proti skutkovým závěrům (zda mohla paní Irma Zapletalová dojet z lázní do Prahy). Nicméně obě tyto výhrady byly obecnými soudy již vzaty v potaz a soudy se s nimi argumentačně vypořádaly.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud tedy sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených či i nenavržených důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (například v případě tzv. opomenutých důkazů), o jejichž naplnění však stěžovatelčiny námitky nesvědčí. Ústavní soud zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelka používá stejné argumenty, které již uplatnila před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. V jejich argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost, správnost právních závěrů z pohledu podústavního práva nepřísluší Ústavnímu soudu hodnotit.
10. Protože v posuzovaném případě nedosahují stěžovatelčiny námitky ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2015
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu