ECLI:CZ:US:2015:1.US.2819.14.1
sp. zn. I. ÚS 2819/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: O. O., zastoupeného advokátem: JUDr. Pantazopoulos Athanassios, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 5 To 17/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č.j. 4 Tdo 592/2014-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 21. 8. 2014, směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 5 To 17/2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, č.j. 4 Tdo 592/2014-22.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §283 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 5 To 17/2014, podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 05. 2014, č.j. 4 Tdo 592/2014-22, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 1 Ústavy, z čl. 8, čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále z čl. 6 a čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, když podle něj bylo rozhodnuto v příkrém rozporu s hmotným a procesním právem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a obsah rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 12. 2012, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 5 To 13/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, č.j. 4 Tdo 1044/2013-20, tedy rozhodnutí, která předcházela rozhodnutím napadeným prostřednictvím ústavní stížnosti.
Stěžovatel především upozorňuje na extrémní nesoulad právních závěrů soudu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel zdůrazňuje, že skutková věta by měla poskytovat úplný popis skutečností rozhodných po naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl stěžovatel uznán vinným. Namítá přitom, že rozsudek obvodního soudu napadený v ústavní stížnosti byl odůvodněn prakticky pouze tím, že soud uvěřil svědkům a nikoli stěžovateli. Formulace v něm obsažené jsou navíc podle stěžovatele nelogické, netransparentní a nachází se v rovině pouhé pravděpodobnosti.
Dále má stěžovatel za to, že na základě hodnocení veškerých provedených důkazů v jejich souhrnu a posléze každého jednotlivě jej není možné odsoudit za spáchání přečinu dle §283 odst. 1 trestního řádu. Vzhledem k pochybnostem provázejícím celé řízení namítá porušení principu in dubio pro reo.
Ve věci podle stěžovatele existují velké pochybnosti o tom, jak se vůbec měl skutek stát. Stěžovatel namítá, že byl zadržen na základě údajné nabídky drog svědku Kochovi, který však fakticky nebyl ztotožněn a nebyl s ním sepsán řádně protokol o podání vysvětlení. Stěžovatel připouští, že inkriminované látky u něj sice byly nalezeny, ty však měl pouze z důvodu vlastní potřeby, jak ostatně v průběhu řízení několikrát uvedl. Co se množství drogy týče, držení takového množství dle stěžovatele navíc mělo být posuzováno jako přestupek.
V důsledku neprovedení některých navrhovaných důkazů (výslech svědka Kocha) bylo podle stěžovatele rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť zdůvodnění tohoto postupu v odůvodnění nalézacího soudu zjevně absentuje.
Stěžovatel uzavírá, že rozhodnutí obecných soudů se tak vymykají z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a jsou současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo - v důkazním řízení podle něj nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, přesto však bylo rozhodnuto v jeho neprospěch.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné.
Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích trestního řízení a v odvolání a dovolání proti rozhodnutím, které napadá v ústavní stížnosti. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 106/2012, vyplývá, že dne 2. 8. 2012 kolem 05.00 hodin v Praze, v ulici Na Můstku, s ohledem na předchozí chování stěžovatele, z něhož bylo zřejmé, že nabízí drogy jiným osobám, pojala hlídka Policie ČR, ve složení pprap. T. P. a pprap. J. H., podezření, že zde může docházet ze strany stěžovatele k prodeji drog. Hlídka u něj při jeho zadržení na místě a poté, při osobní prohlídce na Místním oddělení Policie ČR, objevila šest plastových sáčků s obsahem sušeného rostlinného materiálu a dalších pět sáčků plastových s obsahem bílé hrudkovité látky. Následným odborným zkoumáním z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, bylo zjištěno, že sáčky s rostlinnou drtí o celkové hmotnosti 3,858 g obsahovaly cannabinoidní látky včetně psychoaktivní složky delta-9-tetrahydrokanabinolu charakteristické pro rostlinu konopí a že sáčky s bílou hrudkovitou látkou o hmotnosti celkem 2,816 g netto shodně obsahovaly kokain doprovázený dalšími tropanovými alkaloidy. Z množství a složení těchto zajištěných omamných a psychotropních látek je přitom dle odůvodnění rozsudku zřejmé, že je stěžovatel přechovával za účelem jejich prodeje jiným osobám, tedy neoprávněně pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku.
V odůvodnění obvodní soud dále konstatuje, že k tomuto závěru dospěl z toho důvodu, že proti výpovědi obžalovaného stojí shodné výpovědi svědků pprap. T. P. a pprap. J. H, kterým soud uvěřil. Tyto výpovědi jsou potvrzovány i protokolem o vydání věci (č.l. 33 spisu) a následnými odbornými vyjádřeními (č.l. 38 - 39 a 42 - 43 spisu), stejně jako skutečností, že stěžovatel již před soudem pro trestnou činnost spojenou s drogovou problematikou stál, byť je na něj v důsledku jeho účasti na amnestii prezidenta republiky třeba hledět, jako by nebyl odsouzen. Z protokolu o vydání věci je zřejmé, že dne 2. 8. 2012 stěžovatel vydal 6 kusů plastových sáčků zip-lock s obsahem zelené rostlinné drti a 5 plastových sáčků zip-lock s obsahem krystalické látky. Odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistiky, odvětví chemie a fyzikální chemie pak bylo zjištěno, o jaké látky se jedná (viz výše).
Z množství a složení omamných a psychotropních látek, které byly u stěžovatele zajištěny, je dle soudu zřejmé, že je přechovával za účelem jejich prodeje jiným osobám, a tedy nikoliv pro vlastní potřebu, když je třeba poukázat na skutečnost, že množství zajištěných omamných látek by při jednorázovém požití mohlo ohrozit život či zdraví člověka. Soud proto uzavřel, že stěžovatel jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 trestního zákoníku, když neoprávněně pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku.
Obžalobou Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 9. 2012, sp. zn. 1 ZT 212/2012, bylo stěžovateli kromě shora uvedeného kladeno za vinu i to, že v téže době a tamtéž nabídl opakovaně turistovi z Brazílie, E. S. Kochovi, ke koupi marihuanu, přičemž právě při tomto jednání měl být pozorován hlídkou Policie ČR, která jej pak zadržela a provedla u něho následnou osobní prohlídku, kdy objevila předmětné plastové sáčky s obsahem omamné a psychotropní látky. V této souvislosti však obvodní soud stejně jako v předchozím rozsudku ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 1 T 106/2012, znovu konstatoval, že z popisu skutku bylo toto jednání uváděné v obžalobě vypuštěno, když prokázáno nebylo, neboť se nepodařilo předvolat svědka Kocha a skutečnosti, které uváděl policistům, z jejich podání vyzněly pouze zprostředkovaně.
Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu plně ztotožnil a na argumenty obsažené v rozsudku obvodního soudu plně odkázal. V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze zdůraznil, že stěžovatel měl při sobě zjištěné množství drog a při prvním pokusu o zjištění totožnosti před policií utíkal a pokoušel se bránit svému zadržení, to vše na místě jen málo vzdáleném od místa, kde byl při distribuci drog zadržen před poměrně krátkou dobou. Odvolací soud také upozornil, že stěžovatel ve svém odvolání stále rozebírá okolnosti, které však již nejsou předmětem řízení, když údajné nabízení drogy osobě E. S. Kocha bylo ze skutkových zjištění vypuštěno již v předchozím rozsudku obvodního soudu. Závěrem zdůraznil, že stěžovatel není viněn z distribuce omamných látek, ale z jejich přechovávání pro jiného, což bylo i dle názoru odvolacího soudu plně prokázáno.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru Nejvyššího soudu, který vyslovil v předchozím rozhodnutí ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1044/2013, a na podkladě spolehlivě a řádně zjištěného skutkového stavu věci doplnil skutkovou větu tak, že nyní z ní je již zcela zřejmé, že stěžovatel omamnou a psychotropní látku neoprávněně přechovával pro jiného, resp. v úmyslu a za účelem ji dále distribuovat, čímž obvodní soud napravil vadu, pro kterou byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším soudem zrušen.
VI.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že popis skutku v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, touto se již podrobně zabýval Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Dospěl přitom k závěru, že se jedná o námitku neopodstatněnou. Hodnocení důkazů soudy obou stupňů je dle Nejvyššího soudu plně v intencích §2 odst. 6 trestního řádu a nevykazuje nelogičnost, ani prvky svévole, jak se snaží dovodit stěžovatel. Mezi učiněnými skutkovými zjištěními a hmotně právními závěry soudů neexistuje žádný zjevný rozpor, přičemž neexistence pochyb zcela vylučuje úvahy o aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch".
Těmto závěrům učiněným Nejvyšším soudem musí Ústavní soud přisvědčit, když pochybení namítaná stěžovatelem v rozhodnutích obecných soudů taktéž neshledává.
Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že v důsledku neprovedení některých navrhovaných důkazů (výslech svědka Kocha) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Obvodní soud pro Prahu 1 se s návrhem stěžovatele na výslech svědka E. S. Kocha vypořádal již při hlavním líčení dne 5. 12. 2012, tedy před vydáním rozsudku ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 1 T 106/2012. Z protokolu o hlavním líčení (č.l. 82 spisu) vyplývá, že tento svědek byl dvakrát obesílán do Brazílie, a zásilka se vždy vrátila jako nedoručená. S ohledem na provedené důkazy (výpovědi svědků pprap. T. P. a pprap. J. H., protokol o vydání věci, odborná vyjádření z oboru chemie), bylo soudem od provádění důkazů výslechem svědka Kocha upuštěno. Stěžovatel navrhl slyšet svědka Kocha opakovaně při hlavním líčení dne 4. 12. 2013, před tím, než byl vynesen rozsudek, který napadá v ústavní stížnosti. Z protokolu o hlavním líčení (č.l. 142 spisu) plyne, že tento důkazní návrh byl zamítnut jako nadbytečný.
Je tedy zřejmé, že o důkazním návrhu stěžovatele bylo obvodním soudem rozhodnuto a toto rozhodnutí bylo také zdůvodněno, nemůže se tak jednat o důkaz opomenutý. V této souvislosti je také třeba ve shodě s obvodním soudem a odvolacím soudem upozornit na to, že jednání související s osobou E. S. Kocha, uváděné v obžalobě, bylo z popisu skutku vypuštěno, jelikož se v důsledku nedostupnosti tohoto svědka nepodařilo prokázat. Opakované námitky stěžovatele stran neprovedení výslechu tohoto svědka tak postrádají své opodstatnění.
Stěžovatel také namítá, že s ohledem na množství drogy, které u něj bylo nalezeno, mělo být držení této látky posouzeno jako přestupek a nikoliv jako přečin a v této souvislosti odkazuje na přílohu č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Také s touto námitkou stěžovatele se však již vypořádal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 10. 2013, č.j. 4 Tdo 1044/2013-20 (č.l. 138 spisu).
Nařízením vlády č. 467/2009 Sb. bylo pro účely trestního zákoníku stanoveno, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedu. Hodnoty určující množství větší než malé byly uvedeny k příloze č. 2 tohoto nařízení. Ve shodě s Nejvyšším soudem je však možno uvést, že tímto způsobem bylo stanoveno množství látek, které však bylo možno uchovávat pouze pro vlastní potřebu - viz formulace obsažená v §284 odst. 1: "Kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává v množství větším než malém...".
Určitý násobek množství omamné látky, psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které bylo podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako "množství větší než malé" byl také východiskem pro závěr o naplnění znaků spočívajících ve spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy "ve větším rozsahu", "ve značném rozsahu" a "ve velkém rozsahu" ve smyslu §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) trestního zákoníku (blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012).
Ani jedna z těchto variant však nedopadá na případ stěžovatele, který byl odsouzen podle ustanovení §283 odst. 1, které zní: "Kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku...".
Pro úplnost pak musí Ústavní soud dodat, že (ještě před vydáním rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 napadeného v této ústavní stížnosti) Ústavní soud nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, č. 259/2013 Sb., zrušil ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku, ve slovech "a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů". Současně v důsledku tohoto nálezu pozbylo platnosti ustanovení §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovilo, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb.
V souvislosti s odkazem stěžovatele na přílohu č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že dle znění čl. 95 Ústavy je soudce při rozhodování vázán zákonem. Námitky stěžovatele ve vztahu k zmíněnému nařízení vlády proto ani z tohoto důvodu nelze považovat za významné.
Taktéž námitku stěžovatele stran množství drogy, které u něj bylo nalezeno, tak Ústavní soud neshledal opodstatněnou.
VII.
Obecné soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely a tyto hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Adekvátně se také vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy taktéž srozumitelně odůvodnily.
Z uvedeného vyplývá, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než uzavřít, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu