ECLI:CZ:US:2015:1.US.3315.15.1
sp. zn. I. ÚS 3315/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Letiště Velká Dobrá, s. r. o., se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sadová 1585/7, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 5. 2015 č. j. 114 C 10/2014-277 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015 č. j. 29 Co 332/2015-295 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť oba soudy vydaly napadená usnesení, přestože v daném případě neexistují zákonné důvody pro přerušení řízení vedeného Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 114 C 10/2014. Podle stěžovatelky není v daném případě vedeno žádné řízení, ve kterém by mohla být nebo ve kterém by byla řešena otázka, která by - byť jen potenciálně - mohla mít význam pro rozhodnutí soudu v řízení vedeném před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 114 C 10/2014. Stěžovatelka dále spatřuje v postupu soudů porušení jejího práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, jelikož se postupem soudů ocitla v situaci, kdy je jí bráněno jak v užívání jejího majetku, tak i v generování výnosů z tohoto majetku.
2. Předmětem řízení vedeného před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 7 940 156 Kč s příslušenstvím proti žalovanému Aeroklub Kladno, o. s. (dále jen "žalovaný"). Žalovaný měl podle stěžovatelky užívat v žalobě podrobně specifikované pozemky bez právního titulu.
3. Okresní soud v Kladně napadeným usnesením rozhodl o přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 12/2014; současně rozhodl o zamítnutí návrhu na přerušení řízení do pravomocného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 1/2010. Napadenou část rozhodnutí zdůvodnil tím, že v rámci posuzovaného řízení musel vyřešit aktivní legitimaci stěžovatelky, odvozené mj. od skutečnosti, zda je vlastníkem všech žalovaných pozemků. Otázka vlastnického práva k pozemkům je však předmětem jiného probíhajícího řízení a soud si ji nemůže posoudit jako prejudiciální otázku.
4. Krajský soud v Praze usnesení soudu v napadeném rozsahu výroku I., jímž bylo rozhodnuto o přerušení řízení (viz výše), rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, když si jako prvořadou otázku musel vyřešit aktivní legitimaci stěžovatelky, tedy zda je vlastníkem všech žalovaných pozemků a staveb, včetně předmětné dráhy. V poučení uvedl, že proti tomuto usnesení nelze podat dovolání.
II.
5. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala.
7. V otázce přerušení řízení vedeného před obecným soudem je přitom zcela věcí obecného soudu, aby posoudil, zda v konkrétním případě nastaly či nenastaly okolnosti, které odůvodňují přerušení řízení. Ústavní soud v tomto ohledu opakovaně deklaruje, že takové rozhodnutí obecného soudu nevykazuje protiústavní charakter. Právní úprava umožňuje soudu podle §109 odstavce 2 písmene c) o. s. ř. řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí ve věci. Soud rozhoduje podle svého uvážení na základě řádného posouzení relevantních okolností případu a je v tomto směru oprávněn (nikoli povinen) civilní řízení přerušit. Nezávislý soud je obecně nadán oprávněním i povinností odpovědně zvážit, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolit. Ústavní soud zdůrazňuje, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy. Nejedná se o rozhodnutí ve věci, a proto zpravidla není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení.
8. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 13. 8, 2014 sp. zn. 22 Cdo 572/2014 zaujal názor, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu řízení přerušit, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecného soudu neshledává. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a řádně se věcí zabývaly. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti neuvádí žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k zásahu do jejích základních práv. K tomu je možno odkázat též na judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, například sp. zn. I. ÚS 491/03, sp. zn. III. ÚS 275/06, sp. zn. IV. ÚS 3279/09 či sp. zn. III. ÚS 2508/11.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že návrh stěžovatelky bylo možné posoudit jako nepřípustný pro nevyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou jí právním řádem stanoveny, konkrétně dovolání. Přestože odvolací soud v poučení uvádí, že dovolání podat nelze, není tomu tak. Stěžovatelka byla v tomto řízení zastoupena advokátem, tudíž osobou nanejvýš erudovanou, která o této skutečnosti měla mít povědomí. Právní úprava dovolání v platném znění nijak nevylučuje dovolání proti usnesení (odvolacího) soudu o přerušení řízení, resp. potvrzení takového rozhodnutí soudu prvního stupně. Nadto je podle platné právní úpravy přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen a pouze dovolací soud (až na zákonné výjimky). Ústavní soud však k odmítnutí ústavní stížnosti jako podané předčasně nepřistoupil, zabýval se jí a dospěl k závěru, že námitky stěžovatelky nejsou opodstatněné.
11. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu