ECLI:CZ:US:2015:1.US.3987.14.1
sp. zn. I. ÚS 3987/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Tomáše Bejčka, advokáta se sídlem v Praze 7, Bubenská 1477/1, zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 2445/27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014 sp. zn. 9 To 371/2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 26. srpna 2014 sp. zn. 3 T 49/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 3 T 49/2014 ustanoven obhájcem obžalovaného. Po skončení řízení požádal o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů podle §151 odst. 2 trestního řádu. Obvodní soud stěžovateli přiznal tuto odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 7 260 Kč. Nepřiznal mu však odměnu za některé úkony právní služby, náhradu hotových výdajů za tyto úkony a náhradu cestovních výdajů v celkové výši 7 648,60 Kč. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost k Městskému soudu v Praze.
2. Městský soud stížnost výše uvedeným usnesením zamítl. Z usnesení obou soudů vyplývá, že důvodem částečného nevyhovění stěžovateli byla ta skutečnost, že stěžovatel tři úkony právní služby učinil v jiných věcech, než ve věci sp. zn. 3 T 49/2014, pro kterou byl ustanoven obhájcem. Za takového stavu městský soud usoudil, že není možné odměnu přiznat, i když dle mínění stěžovatele úkony s věcí sp. zn. 3 T 49/2014 souvisely. Dále městský soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu konstatoval, že stěžovatel nemá nárok na náhradu cestovních výdajů, neboť cestoval pouze v rámci Prahy na vzdálenost 12 km (z advokátní kanceláře do vazební věznice a zpět) v oblasti s dobrou dostupností hromadné dopravy a době dopravní špičky. Cesta vlastním automobilem tak neměla pro obžalovaného žádný zvláštní přínos. Podle městského soudu je cestu za takových podmínek třeba chápat jako běžný přesun advokáta při poskytování právních služeb, který nárok na náhradu cestovních výdajů nezakládá.
3. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným usnesením obvodního a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, čl. 28, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 prvního dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatel poukazuje především na to, že byl ustanoven obhájcem ve věci, v níž byl obžalovaný obžalován přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. V průběhu řízení však soudce i státní zástupce vyjádřili přesvědčení o tom, že obžalovaným údajně mařená soudní rozhodnutí jsou nezákonná (obžalovanému byl předchozím rozhodnutím uložen zákaz pobytu na území hl. města Prahy, byť je zde hlášen k trvalému pobytu). Na základě tohoto názoru stěžovatel sepsal a podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve třech předchozích trestních věcech obžalovaného. Podle stěžovatele je nesprávný náhled, že tyto podněty podal v jiných trestních věcech, než ve věci sp. zn. 3 T 49/2014, pro niž byl ustanoven obhájcem. Stěžovatel uznal, že formálně se sice o rozhodnutí v jiné věci jedná, ve věci sp. zn 3 T 49/2014 však zakládaly trestní odpovědnost obžalovaného a přitěžovaly mu. Za takového stavu se jednalo o účelné úkony právní služby v rámci obhajoby přímo ve věci, pro kterou byl ustanoven obhájcem. Také se jednalo o vhodnou právní pomoc pro další budoucnost obžalovaného. Stěžovatel tedy byl ustanoven obhájcem, poskytl obžalovanému právní pomoc a měl legitimní očekávání, že za tuto pomoc od státu získá odměnu ve správné výši. Napadená usnesení jsou odůvodněna pouze formálně, aniž by přihlédla ke kontextu věci.
5. Stěžovatel dále poukázal na to, že nepřiznání náhrady cestovních nákladů z důvodu dobré dostupnosti vazební věznice z advokátní kanceláře je diskriminační. Do této věznice se, na rozdíl od jiných věznic a budov orgánů činných v trestním řízení, dopravuje osobním automobilem a náhrada cestovních nákladů mu byla vždy přiznávána. Stížností napadená usnesení se tak odchylují od běžné rozhodovací praxe. Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby napadená rozhodnutí obou soudů zrušil.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na výši jeho odměny, která mu náleží dle §151 odst. 2 trestního řádu. Předmětem přezkumu Ústavního soudu tak jsou rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce v trestním řízení, tedy rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
10. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
11. Z dřívější judikatury také plyne, že v případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce Ústavní soud hodnotí výši sporné částky. Blíží-li se sporná částka bagatelní výši, případně ji nepatrně přesahuje, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1975/11 ze dne 13. 10. 2011). Žádné takové důvody v ústavní stížnosti však uváděny nejsou, a nejsou známy ani Ústavnímu soudu.
12. Na doplnění je možné uvést, že napadená usnesení jsou založena na poměrně přísném náhledu na rozsah a účel úkonů právní služby, za které ustanovenému zástupci náleží náhrada nákladů. Soudy však své úvahy vedoucí k rozhodnutí řádně vyložily. Stejně tak obecné soudy neodmítly přiznat stěžovatelem požadovanou náhradu cestovních výdajů jen paušálním poukazem na to, že právní služba byla poskytována ve stejném městě, v jakém má stěžovatel sídlo [jako tomu bylo ve věci řešené nálezem sp. zn. IV. ÚS 215/05 ze dne 23. 9. 2005 (N 179/38 SbNU 435)], ale vyšly z konkrétnější úvahy o vzájemné blízkosti advokátní kanceláře, vazební věznice, možnostech dopravního spojení mezi nimi a účelnosti takto vynaložených nákladů (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3363/09 ze dne 6. 1. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1311/09 ze dne 24. 6. 2009, usnesení sp. zn. I. ÚS 2346/12 ze dne 23. 7. 2012).
13. Lze tedy uzavřít, že stěžovateli odměna za právní pomoc přiznána byla, pouze ne v takové výši, kterou nárokoval. Jak obvodní, tak městský soud se otázkou odměny a náhrady hotových výdajů stěžovatele a jejich výše zabývaly, svá rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž tak učinily s ohledem na předchozí judikaturu Ústavního soudu vztahující se k této problematice. Závěr o nepřiznání části odměny a náhrady hotových výdajů, ke kterému soudy dospěly, nelze označit za projev libovůle, ani za extrémně rozporný s principy spravedlnosti. Ústavní soud tak s ohledem na výše vyloženou úlohu obecných soudů při výkladu podústavního práva a výši sporné částky neshledal, že by došlo k zcela nepřijatelnému postupu obecných soudů, který by vyžadoval nutnost jeho zásahu.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu