ECLI:CZ:US:2015:1.US.4003.14.1
sp. zn. I. ÚS 4003/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Lidové bytové družstvo Praha 9, se sídlem v Praze 9, Zákostelní 3, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod sokolovnou 692/11, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2576/2014-106 ze dne 17. října 2014 a proti rozsudku Městského soudu Praze č. j. 64 Co 365/2013-94 ze dne 13. února 2014 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal určení, že žalované České republice náleží vypořádací podíl po zůstaviteli, členu stěžovatele, s tím, že žalovaná tento podíl získala jako odúmrť. Za takové situace má žalovaná nárok na vypořádací podíl, ne na podíl členský. Městský soud žalobě vyhověl, proti čemuž se žalovaná odvolala. V odvolacím řízení změnil Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu tak, že žalobu zamítl. Na základě dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 21 Cdo 1629/2011 ze dne 30. 8. 2012 zrušil rozhodnutí jak městského, tak vrchního soudu, neboť dospěl k závěru, že městský soud nebyl věcně příslušný k projednání věci a vrchní soud nezjednal nápravu. Na základě toho Nejvyšší soud věc postoupil Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
2. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem. Stěžovatelem předložená otázka byla opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž členství zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází v případě odúmrti na stát. Postavení stěžovatele tak dle obvodního soudu není nejisté. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání.
3. Odvolání zamítl Městský soud Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Městský soud se ztotožnil s hodnocením obvodního soudu. Žalovaná vstoupila do práv a povinností zůstavitele, podle judikatury Nejvyššího soudu má stejné postavení jako on a přešlo na ni členství v bytovém družstvu i nájem družstevního bytu. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Předložená právní otázka byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu opakovaně vyřešena a není důvodu, proč by měla být posouzena jinak.
4. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11, a čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Názor zastávaný Nejvyšším soudem není dle stěžovatele správný. Na základě odúmrti na stát přechází pouze vypořádací podíl, stát nemůže vstoupit do všech práv a povinností v bytovém družstvu (podle stanov družstva se členem nemůže stát právnická osoba). Stát nemá potřebu bydlení, nemůže proto být nájemcem bytu.
6. Dále stěžovatel namítl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/2000 ze dne 3. 1. 2001 (N 2/21 SbNU 5) a také v rozporu s názorem vyjádřeným v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozchází se tak s ustálenou judikaturou senátu 26 Cdo. Dále stěžovatel odkázal na odlišné stanovisko k usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4498/2008 ze dne 17. 12. 2009, s nímž se v této věci ztotožňuje. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se soudy nezabývaly podstatou sporu (nemožností nabytí členského podílu v družstvu odúmrtí). Tím došlo i k zásahu do práva na ochranu vlastnictví, neboť stěžovatel musí žalované poskytnout členský podíl ve vyšší hodnotě, než by měl podíl vypořádací. Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ve věci měl v prvním stupni rozhodnout Městský soud v Praze, ne okresní soud, odvolacím soudem tak měl být Vrchní soud v Praze.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že postupem soudů v jeho věci mělo dojít k porušení práva na spravedlivý proces tím, že se soudy nezabývaly předmětem sporu a rozhodly v rozporu se setrvalou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále mělo dojít k porušení téhož práva tím, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný obvodní soud a krajský soud s Nejvyšším soudem tuto vadu nenapravily.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou věcné nepříslušnosti obvodního soudu. Již dříve totiž vyložil, že pod ochranu základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny spadá i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu [viz nález sp. zn. III. ÚS 132/04 ze dne 29. 6. 2004 (N 88/33 SbNU 347) a v něm citovanou judikaturu]. K porušení práva na zákonného soudce může dojít i nesprávným rozhodnutím o věcné příslušnosti podle §104a Občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť to neučiní ze soudu dle zákona věcně nepříslušného soud věcně příslušný [srov. nález sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455)].
12. V posledním z citovaných rozhodnutí Ústavní soud dovodil, že rozhodnutí vrchního nebo Nejvyššího soudu podle §104a o. s. ř. o věcné příslušnosti je možné přímo napadnout ústavní stížností, neboť se zde neuplatní pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy. Napadnout přímo rozhodnutí o věcné příslušnosti je zároveň povinností stěžovatele, nemůže úspěšně uplatnit námitku věcné nepříslušnosti prostřednictvím ústavní stížnosti směřující až proti rozhodnutí, kterým se řízení končí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1057/11 ze dne 11. 8. 2011).
13. V projednávané věci však soudy podle §104a o. s. ř. nerozhodovaly, věcnou příslušností se zabýval Nejvyšší soud v dovolacím řízení z úřední povinnosti podle §242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 10. 2012. Nejvyšší soud pro nedostatek věcné příslušnosti zrušil rozhodnutí městského soudu jako soudu prvního stupně i rozhodnutí vrchního soudu jako odvolacího soudu, a věc postoupil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Ústavní soud se proto zabýval tím, zda je z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti (či části námitek v ní uplatněných) významný rozdíl mezi rozhodnutím soudu o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. a rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.
14. Ústavní soud shledal přípustnou ústavní stížnost proti rozhodnutí podle §104a o. s. ř. mimo jiné i proto, že Občanský soudní řád "účastníkům nenabízí žádné prostředky, jak proti nesprávnému rozhodnutí o věcné příslušnosti brojit: usnesení vrchního [či Nejvyššího] soudu je podle §104a odst. 7 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení i pro soudy; není proti němu opravného prostředku a rozhodl-li již o věcné příslušnosti vrchní soud, nelze se věcnou příslušností již zabývat ani v odvolacím či dovolacím řízení." (viz nález sp. zn. I. ÚS 904/08). Obdobné důvody se uplatní i ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu, který podle §226 odst. 2 o. s. ř. zruší rozhodnutí soudu prvního stupně pro věcnou nepříslušnost a věc postoupí věcně příslušnému soudu. Jak totiž plyne z §11 odst. 1 o. s. ř. a judikatury Nejvyššího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu podle §226 odst. 2 o. s. ř. je v řízení před civilními soudy již nezpochybnitelné; nelze je zkoumat podle §104a odst. 7 o. s. ř., nebo napadat v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1771/2006 ze dne 31. 7. 2006). Sám Ústavní soud ostatně uznal, že vnitřní logika §104a o. s. ř. a §226 odst. 2 o. s. ř. je srovnatelná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3419/10 ze dne 31. 3. 2011).
15. Pokud Ústavní soud již dříve shledal, že §104a o. s. ř. je "vnitřní logikou" srovnatelný s §226 odst. 2 o. s. ř., není důvod pro rozdílný náhled na přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím podle těchto ustanovení. Tato rozhodnutí jsou svými účinky srovnatelná. Ten samý závěr se uplatní i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti v dovolacím řízení. První věta §243d odst. 1 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 totiž stanovila: "jestliže dovolací soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu (rozhodnutí soudu prvního stupně), jedná dále o věci soud, jemuž byla věc vrácena nebo postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §226 zde platí obdobně."
16. Z výše uvedených úvah tedy plyne závěr, že proti rozhodnutí odvolacího či dovolacího soudu, který zruší rozhodnutí nižších soudů pro nedostatek věcné příslušnosti a věc postoupí příslušnému soudu, je ústavní stížnost přípustná přímo. Je-li stížnost přípustná přímo, nemůže případný stěžovatel vyčkávat s námitkou věcné nepříslušnosti do dalších fází soudního řízení a uplatnit ji později, podle toho, zda měl úspěch ve věci (a tím případně celé řízení vrátit zpět na úplný začátek). Stejně tak jako v případě rozhodnutí podle §104a o. s. ř. je tedy stěžovatel nejen oprávněn, ale zároveň povinen nedostatek věcné příslušnosti uplatnit přímo.
17. Výše uvedený výklad přípustnosti námitky věcné nepříslušnosti by stěžovateli neumožnil v nynějším řízení tuto námitku uplatnit. Jak však plyne z judikatury Ústavního soudu, dosavadní náhled na tuto problematiku není jednotný. Ústavní soud námitku věcné nepříslušnosti uplatněnou přímo proti rozhodnutí odvolacího soudu hodnotil věcně (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 193/04 ze dne 19. 10. 2004), hodnotil věcně a zároveň stěžovatele odkázal na závěr řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 9/09 ze dne 5. 3. 2009), či odmítl jako nepřípustnou a odkázal stěžovatele na závěr řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 488/08 ze dne 27. 3. 2008). Za takového stavu Ústavní soud postupoval ve prospěch stěžovatele, tedy jeho právní jistoty, který by se mohl dovolávat té části rozhodovací praxe Ústavního soudu, která je pro něho příznivější (srov. shodný postup v usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14 ze dne 10. 7. 2014).
18. V usnesení sp. zn. 21 Cdo 1629/2011 ze dne 30. 8. 2012 Nejvyšší soud zrušil předcházející rozhodnutí městského a vrchního soudu a věc postoupil obvodnímu soudu jako soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že ve věci jde o otázku toho, jaká práva má žalovaná z důvodu členství zůstavitele v Lidovém bytovém družstvu Praha 9, jehož majetek nabyla jako odúmrť. Z toho důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nejde o některou z oblastí vyjmenovaných v §9 odst. 3 o. s. ř. (byť s nimi souvisí), proto jsou k projednání věcně příslušné okresní soudy. Nejvyšší soud výjimky v §9 odst. 3 o. s. ř. vyložil zužujícím způsobem a přiklonil se k příslušnosti okresních soudů jako pravidla. Tomuto posouzení, které vychází především z výkladu podústavního práva a zásady, že výjimky mají být vykládány restriktivně, Ústavní soud nemá co vytknout.
19. Jak plyne z obou napadených rozhodnutí, otázkou nabytí členského podílu v bytovém družstvu státem na základě odúmrti se opakovaně zabýval Nejvyšší soud. Pro nyní posuzovanou věc je významný především rozsudek sp. zn. 31 Cdo 316/2008 ze dne 9. 2. 2011, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti, byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu, přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu. Stěžovatel sice namítá, že tento rozsudek byl přijat v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, pomíjí však, že citovaný rozsudek byl přijat velkým senátem tohoto soudu podle §19 a 20 zákona č. 6/200 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
20. Právě postup podle uvedených ustanovení zákona o soudech a soudcích slouží ke změnám judikatury, případně k odstranění již existujících rozporů v judikatuře Nejvyššího soudu a při jeho nedodržení by došlo k porušení práva na zákonného soudce [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) a nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497)]. Velký senát Nejvyššího soudu tak v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 316/2008 vyřešil věc, o jejímž řešení nepanovala mezi jednotlivými senáty tohoto soudu shoda. Stěžovatel se ve své argumentaci opírá výhradně o judikatorní náhled vyjádřený v rozhodnutích předcházejících citovaný rozsudek velkého senátu, tedy o právní názor tímto rozsudkem překonaný. Stížností napadená rozhodnutí následují závěry citovaného rozsudku velkého senátu, nelze je tak považovat za svévolná či za rozporná s předchozí judikaturou.
21. Stěžovatel dále namítl, že náhled obou soudů je nesprávný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. II. ÚS 118/2000. Tyto námitky však již byly dříve Ústavním soudem vyřešeny. Závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 118/2000 se na posuzovanou věc nemohou uplatnit pro změnu právní úpravy. Vlastní řešení sporné otázky - možnosti přechodu členství v bytovém družstvu a nájmu družstevního bytu na stát na základě odúmrti - náleží civilním soudům, které svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily a Ústavní soud nemá jejich závěrům z hlediska ústavního práva co vytknout (k oběma námitkám srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 715/12 ze dne 10. 4. 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 484/12 ze dne 29. 2. 2012 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3625/12 ze dne 11. 10. 2012).
22. Na tomto závěru nic nemění ani poukaz stěžovatele na jeho stanovy, které vylučují členství právnické osoby v bytovém družstvu. I toto otázka byla předmětem posouzení velkého senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 316/2008 a podle ustálené judikatury tohoto soudu "na tom, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu, pak nemůže ničeho změnit ani případné ujednání stanov bytového družstva omezující okruh jeho členů pouze na fyzické osoby. Je tomu tak proto, že ujednáním stanov družstva nelze vyloučit aplikaci kogentních ustanovení zákona, příp. učinit kogentní ustanovení zákona (zde o universální sukcesi) obsoletním." (usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013 ze dne 24. 9. 2014, dále srov. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3270/2009 ze dne 20. 1. 2010). Ani tomuto závěru nemá Ústavní soud z hlediska ústavního práva co vytknout.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu