ECLI:CZ:US:2004:1.US.193.04
sp. zn. I. ÚS 193/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. H., zastoupeného advokátem Mgr. P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 Cmo 384/2001-56 ze dne 28. 11. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 2 Cmo 384/2001-56 ze dne 28. 11. 2003, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 26 Cm 240/2000-35 ze dne 14. 5. 2001 a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Opavě jako soudu věcně příslušnému. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 38 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zakotvuje právo na zákonného soudce.
Porušení uvedeného práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím založil v jeho věci příslušnost Okresního soudu v Opavě, protože dospěl k závěru, že se nejedná o spor podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) bod cc) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") - nyní ustanovení §9 odst. 3 písm. p) o.s.ř., neboť šlo výhradně o plnění povinností smluvních stran ze smlouvy mandátní. Podle názoru stěžovatele tento právní názor odvolacího soudu odporuje citovanému ustanovení o.s.ř., protože jím uplatněné právo u soudu je sice založeno mandátní smlouvou, ale ta upravuje práva a povinnosti smluvních stran výhradně ve vztahu k prodeji cenných papírů. Provedeným výkladem byl podle jeho názoru popřen smysl citovaného ustanovení o.s.ř., kterým je všechny spory týkající se cenných papírů věcně řadit do příslušnosti krajských soudů, neboť se jedná o spory z pohledu hmotného práva specifické a náročné. Odvolací soud dále pochybil ve svém závěru, že město Opava nemá právní postavení podnikatele. Není však prý žádných pochybností o tom, že akcie, o jejichž prodej jde, byly ve vlastnictví města a při nakládání s nimi má vzniklý závazkový vztah povahu absolutního obchodu. Povaha účastníků tedy není rozhodná. Stěžovatel dále uvedl, že v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž nezákonně založil příslušnost Okresního soudu v Opavě, lze spatřovat porušení základního institutu soudního řízení ve vztahu ke spravedlivému procesu i k principu rovnosti účastníků. V předmětné věci již došlo k "celému dokazování" před krajským soudem a tento soud také ve svém rozsudku hodnotil provedené důkazy; to prý žalovaného (město Opava) v dalším řízení zvýhodňuje tím, že je mu již známo právní hodnocení důkazů, a dále i tím, že může v dalším řízení uplatnit nové důkazy a tvrzení, které dosud v řízení před krajským soudem neuváděl. Rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci tak došlo k zásahu do institutu rovnosti účastníků před soudem. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Vrchní soud v Olomouci jako účastník řízení vyjádření, v němž především odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí. Dále uvedl, že předmětem řízení není samotné obchodování s cennými papíry (prodej akcií ve vlastnictví města), nýbrž posouzení práv a povinností účastníků mandátní smlouvy a případná odpovědnost za porušení smluvních povinností některým účastníkem. Dále vrchní soud namítl, že tvrzení stěžovatele, že postupem odvolacího soudu došlo ke zvýhodnění města Opava a tím k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, je nepodložené, neboť v řízení před Okresním soudem v Opavě budou mít obě strany sporu stejná práva, tj. jak žalovaný, tak žalobce budou moci uvádět nová tvrzení a navrhovat nové důkazy. Podle jeho názoru stěžovatel ústavní stížností toliko usiluje o přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není ani řádný ani mimořádný opravný prostředek přípustný. Vrchní soud v Olomouci proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal i spis sp. zn. 6 C 70/2004 vedený u Okresního soudu v Opavě (původní spis sp. zn. 26 Cm 240/2000 Krajského soudu v Ostravě). Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce podal proti městu Opava žalobu o zaplacení částky 22.816.233,20 Kč s příslušenstvím z titulu řádného neplnění uzavřené mandátní smlouvy o prodeji akcií společnosti S. v. a k., a.s. Práva z uzavřené mandátní smlouvy mezi společností A. C., a.s., a žalovaným statutárním městem Opava byla na stěžovatele postoupena společností A. C., a.s. Soud I. stupně (samosoudce) dovodil, že společnost A. C., a.s., splnila svou závazkovou povinnost, jestliže jednala s přímými investory a informovala o tomto svém jednání žalovaného. Žalovaný však hrubým způsobem porušil svou smluvně převzatou závazkovou právní povinnost neuzavírat během platnosti mandátní smlouvy jakoukoliv smlouvu o přímém prodeji předmětných akcií, neboť dne 14. 4. 1999 (za trvání mandátní smlouvy) uzavřel smlouvu s přímým investorem. Jelikož nedošlo k úplnému naplnění mandátní smlouvy ve vztahu ke splnění závazkové právní povinnosti ze strany společnosti A. C., a.s., nemohlo této společnosti vzniknout právo na smluvenou úplatu. Žalovaný město Opava však porušením právní povinnosti "způsobil vznik odpovědnosti za způsobenou škodu ve smyslu ustanovení §373 obchodního zákoníku". Krajský soud v Ostravě proto rozsudkem č.j. 26 Cm 240/2000-35 ze dne 14. 5. 2001 uložil žalovanému výše uvedenou částku s příslušenstvím zaplatit.
K odvolání žalovaného jednal ve věci Vrchní soud v Olomouci, který usnesením č.j. 2 Cmo 384/2001-56 ze dne 28. 11. 2003 rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc postoupil Okresnímu soudu v Opavě jako soudu věcně příslušnému. Uvedl, že otázku věcné příslušnosti soudu je třeba řešit podle ustanovení §9 o.s.ř. ve znění účinném k datu zahájení tohoto řízení. Rozhodující je stav v době zahájení řízení (zásada perpetuatio fori) Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) bod cc) o.s.ř. rozhodují krajské soudy jako soudy I. stupně ve věcech obchodních sporů z právních vztahů týkajících se směnek, jiných cenných papírů nebo šeků, včetně sporů z vydaných směnečných (šekových) platebních rozkazů. V předmětné věci se však o takový spor nejedná. Předmětem řízení totiž prý není spor ze smlouvy o prodeji (koupi) cenných papírů (akcií), nýbrž spor vzniklý ohledně plnění povinnosti smluvních stran smlouvy mandátní. Nejde o spor z právního vztahu týkajícího se "jiných cenných papírů", o který by šlo, kdyby se jednalo o spor vzniklý při vlastním obchodování s cennými papíry. Ve vztahu mezi právním předchůdcem stěžovatele (společností A. C., a.s.) a žalovaným (nyní mezi stěžovatelem a žalovaným) jde o posouzení jednotlivých ustanovení mandátní smlouvy ze dne 31. 3. 1999, její platnosti, následků nesplnění povinností vyplývajících pro jednotlivé smluvní strany ze smlouvy. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že jeho právní předchůdce (společnost A. C., a.s.) svůj závazek z mandátní smlouvy splnil, kdežto žalovaný sám uzavřel dne 14. 4. 1999 smlouvu o úplatném převodu akcií. Předmětem sporu tedy není posouzení právního vztahu při vlastním obchodování s akciemi, nýbrž spornou skutečností je otázka splnění mandátní smlouvy ze dne 31. 3. 1999 oběma jejími smluvními stranami a následky případného nesplnění smluvních povinností některou ze stran. Mandátní smlouva ještě není smlouvou o převodu cenných papírů; mandatář se podle smlouvy pouze zavázal realizovat prodej cenných papírů. Vrchní soud v Olomouci tedy dovodil, že v dané věci nejde o věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu I. stupně v obchodních věcech podle ustanovení §9 odst. 3 písm. c) bod cc) o.s.ř. Dále dovodil rovněž, že věcná příslušnost krajského soudu jako soudu I. stupně není dána ani podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) o.s.ř., protože nejsou splněny obě stanovené podmínky (spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti), neboť žalovaný - město Opava - není podnikatelem. Vzhledem k tomu, že podle závěrů odvolacího soudu rozhodoval ve věci věcně nepříslušný soud, bylo rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno a věc postoupena věcně i místně příslušnému Okresnímu soudu v Opavě.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na zákonného soudce, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud při interpretaci základního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) zahrnul do jeho rámce i dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu (viz zejména nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95, IV. ÚS 222/96, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 182/99, I. ÚS 144/2000, III. ÚS 29/01, II. ÚS 544/02, III. ÚS 561/02). Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státu jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Dodržení obecných zákonných podmínek stanovení příslušnosti soudu pak brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování. Dospěl-li Ústavní soud ve své judikatuře k závěru, dle něhož princip obecnosti je jedním z klíčových požadavků stanovení příslušnosti soudu, pak pod rámec ochrany základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny nutně podřazuje i dodržení zákonných podmínek příslušnost soudů vymezujících. Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (v daném případě občanský soudní řád).
Ústavní soud přezkoumal právní závěry Vrchního soudu v Olomouci při posouzení věcné příslušnosti v dané věci a dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval při určení věcné příslušnosti v hranicích daných příslušnými právními předpisy (v této věci občanským soudním řádem). V daném případě se jedná o posouzení a výklad běžného práva, který provedl odvolací soud způsobem, jenž nevykazuje znaky svévole a nelze v něm shledat ani tzv. extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi skutkovým zjištěním na straně jedné a skutkovými a právními závěry z něj vyvozenými na straně druhé. Sporná otázka proto roviny ústavní nedosahuje. Ústavní soud dospěl k závěru, že odvolací soud při určení věcné příslušnosti k projednání daného sporu dodržel smysl a podstatu práva na zákonného soudce tak, jak je toto právo v ustálené judikatuře Ústavního soudu chápáno. V předmětném sporu tedy k porušení základního práva stanoveného v čl. 38 odst. 1 Listiny nedošlo.
Pokud jde o námitku porušení rovnosti účastníků řízení tím, že žalovaný z již proběhlého řízení před Krajským soudem v Ostravě mohl zjistit, jak soud právně hodnotí předložené důkazy, a otevřela se mu možnost uvádět nová tvrzení a předkládat nové důkazy, Ústavní soud připomíná, že stejná možnost je v novém řízení otevřena i pro stěžovatele, takže proto postavení účastníků je i nadále rovné. V předmětném řízení proto nedošlo ani k porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud pochybil ve svém závěru, že město Opava nemá právní postavení podnikatele. Podle jeho názoru není žádných pochybností o tom, že akcie, o jejichž prodej jde, byly ve vlastnictví města a při nakládání s nimi má vzniklý závazkový vztah povahu absolutního obchodu. Ústavní soud nepřisvědčil této námitce stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že výklad odvolacího soudu je výkladem běžného práva (posouzení podmínek věcné příslušnosti soudu), odvolací soud postupoval v hranicích daných mu příslušnou právní úpravou a neporušil tak základní právo stěžovatele, aby jeho věc projednával zákonný soudce.
Vzhledem k uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu