ECLI:CZ:US:2015:1.US.4045.14.1
sp. zn. I. ÚS 4045/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky PRONTO autosalón, spol. s r.o., se sídlem Frýdlantská 2150, Frýdek-Místek, zastoupené Mgr. Jiřím Čaplou, advokátem se sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 51/2013-22 ze dne 30. září 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozhodnutím magistrátu města Frýdek-Místek byla stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §180 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2012, neboť užívala jeden ze stavebních objektů stavby autosalonu bez kolaudačního souhlasu. Toto rozhodnutí posléze potvrdil i Krajský úřad Moravskoslezského kraje.
3. Stěžovatelka proti rozhodnutí krajského úřadu podala žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který jí vyhověl, rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle rozsudku krajského soudu se krajský úřad měl blíže zabývat naplněním liberačních důvodů podle §182 odst. 1 stavebního zákona. Kasační stížnosti krajského úřadu proti tomuto rozhodnutí vyhověl Nejvyšší správní soud, který rozsudek krajského soudu zrušil rozsudkem výše uvedeným v záhlaví tohoto usnesení a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu krajský soud nesprávně vyhodnotil množinu možných liberačních důvodů a dále se nezabýval tím, zda vady řízení vytýkané krajskému úřadu mohly mít vliv na rozhodnutí ve věci samé.
4. Stěžovatelka napadla tento rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností, v níž namítla, že soud se nezabýval naplněním formální a materiální stránky sporného správního deliktu, přesto shledal kasační stížnost důvodnou. Podle stěžovatelky nebyla naplněna ani formální, ani materiální stránka deliktu, není tak důvodu se zabývat naplněním liberačního důvodu.
5. Stěžovatelka dále upozornila na to, že ve správním řízení a v řízení před správními soudy byla zastoupena obecným zmocněncem bez právního vzdělání, a z toho důvodu se zaměřovala především na naplnění liberačního důvodu (konkrétně vyjádření stavebního úřadu, který jednání stěžovatelky neformálně schválil). V současnosti si stěžovatelka uvědomuje, že rozhodující je právě naplnění formální a materiální stránky deliktu.
6. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší správní soud porušil její právo na spravedlivý proces právě tím, že se nevyjádřil k naplnění skutkové podstaty §180 odst. 1 písm. m) stavebního zákona. Dále se odmítl zabývat tím, zda stavební úřad udělil neformální souhlas k postupu stěžovatelky, který je důkazem o tom, že k naplnění skutkové podstaty deliktu nedošlo. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 692/14). Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán; princip právního státu takové souběžné rozhodování obecně nepřipouští [srov. ale §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
9. Ústavní soud také mnohokrát konstatoval, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 248/04 ze dne 31. 8. 2005, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 1492/13 ze dne 23. 5. 2013). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011). Ústavní soud se tak neztotožnil s tvrzení stěžovatelky, která právě ve vázanosti krajského soudu názorem Nejvyššího správního soudu, spatřovala důvod pro přípustnost ústavní stížnosti.
10. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí vycházející z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 a sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 se v nyní posuzované věci pro právní a skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. Tyto důvody stěžovatelka ani netvrdila: Nejvyšší správní soud neměl projednat např. opožděnou kasační stížnost, nebo ve věci rozhodnout svévolně.
11. Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil.
12. Jak patrno z výše uvedeného, napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byl zrušen rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že věc se nyní nachází ve stadiu řízení před krajským soudem, přičemž stěžovatelka může svá práva bránit v daném řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných prostředcích, které jí zákon (soudní řád správní) poskytuje. S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
13. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj