ECLI:CZ:US:2015:1.US.4066.14.1
sp. zn. I. ÚS 4066/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Lucie Felixové a 2. PhDr. Milana Skály, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 484/2014-205 ze dne 5. prosince 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobou domáhali opravy vodovodního potrubí v bytovém domě z titulu odpovědnosti žalované Sekyra Group a. s. za vady. Toto potrubí však bylo následně opraveno na náklady společenství vlastníků jednotek. Za takového stavu stěžovatelé žalobu vzali zpět. Obvodní soud řízení zastavil a uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelům náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé Občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proti tomuto usnesení se žalovaná odvolala.
2. Městský soud výše uvedeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že povinnost hradit náklady řízení ve výši 5 626,50 Kč mají stěžovatelé vůči žalované. Zároveň jim uložil i náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 170,50 Kč. Soud totiž dospěl k závěru, že §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. v projednávané věci nepřichází do úvahy. K zastavení řízení došlo pouze na základě zpětvzetí žaloby ze strany stěžovatelů, nikoliv pro pozdější chování žalované. V takovém případě z procesního hlediska zavinili zastavení řízení stěžovatelé, proto jsou povinni hradit jeho náklady.
3. Stěžovatelé brojí ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení městského soudu, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Stěžovatelé považují napadené rozhodnutí za formalistické. K podání žaloby došlo z důvodu na straně žalované, která vady neodstranila dobrovolně. Vzhledem k tomu, že náprava vadného stavu nesnesla dalšího odkladu, společenství vlastníků jednotek vady odstranilo na své náklady. Za takového stavu nemohla být žaloba na žalovanou úspěšná a nebylo možné ji ani nějak změnit. Městský soud ve svém rozhodnutí nezohlednil, že stěžovatelé byli aktivně legitimováni k uplatnění nároků z odpovědnosti za vady k bytu, ale i ke společným částem domu. Zároveň však správu společných částí vykonává společenství vlastníků jednotek. Tím se stěžovatelé dostali do slepé uličky a nemohou být soudem trestáni za uplatňování svého práva (v tomto případě velmi pravděpodobně oprávněné). Výklad procesních předpisů musí přihlížet k hmotnému právu, což dle stěžovatelů vede k jedinému ústavně konformnímu závěru: že nezavinili zastavení řízení.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v odlišném náhledu na to, zda v projednávané věci některý z účastníků řízení zavinil jeho zastavení, a tedy zda má nést náklady tohoto řízení.
9. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
10. Z dřívější judikatury také plyne, že v případě ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o výši nákladů řízení Ústavní soud hodnotí výši sporné částky. Blíží-li se sporná částka bagatelní výši, případně ji nepatrně přesahuje, zpravidla nemůže dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry. Výjimkou budou případy, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jako např. majetková situace dotčeného subjektu) bude možno usoudit jinak, popřípadě dopustí-li se orgány veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastává kolize se samotnou podstatou určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014).
11. Žádné důvody, proč napadené rozhodnutí způsobilo ústavněprávně významnou újmu z hlediska faktických dopadů do práv stěžovatelů, však v ústavní stížnosti uvedeny nejsou, a nejsou známy ani Ústavnímu soudu. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení toho, zda městský soud zasáhl do samé podstaty práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Městský soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil, jeho obecné závěry o procesním náhledu na zavinění účastníků řízení se nijak nevymykají ani doktrinálnímu náhledu, ani stávající judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 315/07 ze dne 17. 12. 2008 (N 224/51 SbNU 799)]. Ani ve vztahu k uplatnění těchto závěrů na věc stěžovatelů a její okolnosti Ústavní soud neshledal, že by se městský soud dopustil zásadního ústavně významného pochybení [přiměřeně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 (U 8/30 SbNU 519), usnesení sp. zn. II. ÚS 2270/08 ze dne 16. 9. 2008]. Zda městský soud mohl §146 o. s. ř. vyložit vůči stěžovatelům příznivěji, je tak v projednávané věci pouze otázkou podústavního práva, jejíž řešení Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu