ECLI:CZ:US:2015:1.US.409.15.1
sp. zn. I. ÚS 409/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Gregora, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014 č. j. 29 Cdo 1741/2013-245, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 9. 2. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále principu rovnosti účastníků řízení, vyjádřeného v čl. 37 odst. 3 Listiny a též článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se svou žalobou domáhal uložení povinnosti Bytovému družstvu V. (dále jen "družstvo") vydat mu roční vyúčtování zaplacených záloh za plnění poskytovaná s užíváním bytu č. X1 v přízemí domu č.p. X2 v Praze, za roky 2001, 2002, 2003, provést a předat mu v kopii podrobné vyúčtování rozdílu mezi zálohami a skutečnými náklady na úhradu určitého druhu služeb souvisejících s právem na bydlení v uvedeném bytě za roky 2001, 2002, 2003, vydat kopii aktuálního znění stanov družstva, vydat stěžovateli stejnopisy zápisů z členských schůzí za roky 2001, 2002, 2003, stejnopisy zpráv kontrolní komise za roky 2001, 2002, 2003, vydávat stejnopisy zápisů z každé členské schůze družstva po celou dobu, po kterou bude stěžovatel členem družstva. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. května 2007 č. j. 33 Cm 186/2005-80 zamítl žalobu o uložení těchto povinností družstvu. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postupem soudu byl dotčen na svých základních právech, protože přijetím napadeného rozhodnutí a v něm prezentovaným výkladem podústavního práva nedostál Nejvyšší soud povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě ochrany jeho vlastnického práva a práv s ním spojených.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí jemu předcházejících.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu