ECLI:CZ:US:2015:1.US.536.15.1
sp. zn. I. ÚS 536/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Görčiho, t. č. ve vazbě ve Věznici Bory, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem se sídlem U Radbuzy 4, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 2. 2015 sp. zn. 6 To 27/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svých ústavně zaručených práv domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 1. 2015 č. j. 5 Nt 4/2015-16.
3. Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 1. 2015 sp. zn. 5 Nt 4/2015 byl
stěžovatel vzat do vazby a současně nebyl přijat jeho slib jako obviněného ani nebyl vysloven dohled probačního úředníka nad stěžovatelem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel na místě stížnost, kterou následně písemně odůvodnil dne 21. 1. 2015, tj. téhož dne, kdy ustanovený obhájce obdržel protokol o vazebním zasedání a písemné vyhotovení usnesení, na základě kterého byl stěžovatel vzat do vazby.
4. Usnesením Krajského soudu v Plzni, jež je napadeno ústavní stížností, byla stížnost stěžovatele proti vzetí do vazby zamítnuta, mimo jiné s poukazem na skutečnost, že stěžovatel "nevznesl žádné konkrétní námitky a výhrady".
5. Podle názoru stěžovatele bylo rozhodnutím Krajského soudu v Plzni porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když se Krajský soud v Plzni žádným způsobem nevypořádal (a zřejmě ani neseznámil) s námitkami uvedenými v odůvodnění stížnosti ze dne 21. 1. 2015 a přičetl k tíži stěžovatele, že podanou stížnost blíže neodůvodnil.
6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka i vedlejšího účastníka řízení. Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo, krajský soud se ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází, a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku.
8. Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
9. Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. U řízení vazebních Ústavní soud opakovaně judikuje, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury se cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá procesní postup stížnostního soudu, který při přezkoumávání usnesení o vzetí stěžovatele do vazby nevzal v úvahu jeho procesní obranu spočívající v odůvodněné stížnosti, doručené okresnímu soudu již dne 21. 1. 2015.
11. Z příslušného spisu je patrné, že stížnost proti usnesení okresního soudu byla podána přímo do protokolu při vazebním zasedání konaném dne 16. 1. 2015. Dne 20. 1. 2015 bylo písemné vyhotovení usnesení o vzetí stěžovatele do vazby zasláno datovou schránkou jeho obhájci (doručeno dne 21. 1. 2015), který dne 21. 1. 2015 taktéž datovou schránkou zaslal okresnímu soudu odůvodněnou stížnost proti usnesení o vzetí stěžovatele do vazby. Stížnostní soud konal ve věci neveřejné zasedání dne 4. 2. 2015 a rozhodl tak, že se stížnost zamítá. Je třeba proto přisvědčit stěžovateli, že se nezakládá na pravdě tvrzení soudu v odůvodnění napadeného usnesení již zmíněné výše (bod 5).
12. Na druhou stranu je nutno uvést, že odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu splňuje požadavky kladené na soudní rozhodnutí a že stížnostní soud přezkoumal
předcházející usnesení o vzetí stěžovatele do vazby v souladu s tzv. revizním principem, jež vyplývá z ustanovení §147 odst. 1 tr. řádu. Dle uvedeného principu není nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§147 odst. 1 písm. a), b)]. Jinými slovy, stížnostní orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a z úřední povinnosti přihlížet ke všem vadám, a to i těm, které ve stížnosti nebyly výslovně vytýkány.
13. Krajský soud se v napadeném usnesení zabýval všemi relevantními skutečnostmi, jež vedly soud I. stupně k rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby a na základě toho dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. I když se výslovně v napadeném usnesení nezabýval námitkami stěžovatele, jež byly soudu prostřednictvím jeho obhájce doručeny ještě před konáním neveřejného zasedání k rozhodnutí o stížnosti, nelze bez dalšího učinit závěr, že by měly, a to i s ohledem na jejich obsah, jakýkoliv vliv na rozhodnutí stížnostního soudu, když ten, jak je shora uvedeno, přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně v souladu s §147 odst. 1 tr. řádu.
14. Krajský soud se v zásadě zcela ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu v otázce naplnění důvodů útěkové i předstižné vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení rozvedl, podle jakých úvah tak učinil.
15. Na základě shora uvedeného a posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu