ECLI:CZ:US:2015:1.US.69.15.1
sp. zn. I. ÚS 69/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti MONSTERA INTERNATIONAL a. s., se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Vyšehradská 1349/2, zastoupené Dr. JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 14. října 2014 č. j. 7 VZV 13/2012-6598, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2014 sp. zn. 9 Nt 12/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít k porušení jejích ústavně garantovaných práv ve smyslu článku 11 odst. 1, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadaných ústavní stížností se zjišťuje: Stěžovatelka se žádostí podanou na Vrchní státní zastupitelství v Praze domáhala zrušení zajištění specifikovaných nemovitostí, které byly zajištěny podle §79d odst. 1 trestního řádu jako výnos z trestné činnosti usnesením policejního orgánu, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, odboru korupce ze dne 2. 4. 2013, č. j. OKFK-210-1999/TČ-2011-251002, které nabylo právní moci dne 15. 7. 2013, ve spojení s opravným usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, odboru korupce, ze dne 18. 9. 2013, č. j. OKFK-210-2699/TČ-2011-252001, které nabylo právní moci dne 27. 9. 2013.
3. Vrchní státní zastupitelství v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2014, č. j. 7 VZV 13/2012-6598, žádost stěžovatelky zamítlo.
4. Stěžovatelka jeho usnesení napadla stížností. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 9 Nt 12/2014, stížnost stěžovatelky zamítl.
5. Stěžovatelka uvádí, že odůvodnění usnesení o zajištění nemovitostí se odvolává na trestní stíhání několika fyzických osob. Usnesení o zahájení trestního stíhání těchto osob však bylo následně státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství zrušeno. Z tohoto důvodu považuje další zajištění nemovitostí za nezákonné. Stěžovatelka dále uvádí, že zajištění nemovitostí trvá již 21 měsíců, přičemž v napadených usneseních není uvedeno, na základě kterých konkrétních skutečností dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že právě předmětné nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky jsou výnosem z trestní činnosti, které se měl údajně dopustit jeden z minulých členů jejího představenstva. Výše škody, která měla být jeho jednáním způsobena, přitom není postavena najisto. Stěžovatelka namítá, že napadená usnesení postrádají posouzení přiměřenosti omezení jejích práv zajištěním jejích nemovitostí.
6. Stěžovatelka dále namítá, že dne 20. 10. 2014 podala proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze stížnost, kterou odůvodnila dne 11. 11. 2014. Tentýž den však bylo vydáno napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, přičemž soud se odůvodněním stížnosti nezabýval.
7. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že institut zajištění nemovitosti podle §79d trestního řádu není vázán na okamžik zahájení trestního stíhání. Podmínky pro zajištění jsou dány, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že nemovitost je určena ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byla užita, nebo je výnosem z trestné činnosti. K takovému závěru přitom postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, který je dostatečně odůvodněn konkrétními zjištěnými skutečnostmi. V napadeném usnesení se státní zastupitelství zabývalo proporcionalitou mezi zásahem do vlastnického práva a cílem, kterého má být zajištěním dosaženo. Ohledně námitky, že vrchní soud nevyčkal odůvodnění stížnosti vlastníka nemovitostí, státní zastupitelství dodává, že dne 11. 11. 2014 telefonickým dotazem vrchní soud na podatelně Vrchního státního zastupitelství v Praze a u policejního orgánu ověřoval, zda nebylo odůvodnění stížnosti do uvedeného dne doručeno. Odůvodnění bylo do datové schránky doručeno dne 11. 11. 2014 ve 21,45 hodin, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality bylo předloženo dne 12. 11. 2014. Státní zástupkyně o doručení odůvodnění neprodleně informovala JUDr. Petra Píšu, soudce Vrchního soudu v Praze, který sdělil, že o stížnosti bylo dne 11. 11. 2014 rozhodnuto. Z uvedených důvodů Vrchní státní zastupitelství v Praze navrhlo, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Pro úplnost dodává, že dozorová státní zástupkyně dne 6. 2. 2014 udělila předchozí souhlas se zrušením zajištění předmětných nemovitostí.
8. Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti k námitce nedostatečného odůvodnění usnesení z hlediska přiměřenosti odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení (strana 2), v němž se této otázce soud věnoval. Tvrzení, že omezení práv stěžovatelky se děje bez reálného opodstatněné, není důvodné, neboť zákonná úprava umožňuje rozhodnout o zajištění nemovitostí podle §79d trestního řádu i za situace, kdy dosud nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, a to právě z důvodu, že jinak hrozí provedení takových dispozic s nemovitým majetkem, které již následně nemohou být orgány činnými v trestním řízení zvráceny, a případný výnos z trestné činnosti nemůže být zákonnými prostředky odčerpán. Vrchní soud v Praze nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že jeho postupem došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta.
9. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
10. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
11. Ze zásady subsidiarity přezkumu Ústavního soudu plyne, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posuzovat oprávněnost použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. V souladu se svou dřívější judikaturou je Ústavní soud toho názoru, že dotčený majetek stěžovatelky představuje majetek ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), resp. podle článku 11 Listiny, a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jde však o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
13. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění nemovitostí a peněžních prostředků na účtu u banky jako náhradní hodnoty je institutem, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto majetkových hodnot majiteli, ale omezení dispozičního práva. Cílem sledovaným právní úpravou je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 a ze dne 19. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/05).
14. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil základní kritéria pro posouzení ústavní konformity zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Dále je třeba přistoupit k přezkumu proporcionality napadeného zajišťovacího nástroje, tedy zhodnotit zda zásah do vlastnického práva je v dané věci ještě zásahem přiměřeným (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13).
15. Ústavní soud shledal, že všechna kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy.
16. Námitku stěžovatelky, že orgány činné v trestním řízení neprokázaly, že předmětné nemovitostí stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti, které se měl dopustit jeden z dřívějších členů jejího představenstva, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují použití těchto institutů, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Existence usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby přitom není předpokladem pro použití tohoto preventivního institutu přípravného řízení trestního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí státního zastupitelství vyplývá, že v době rozhodování o žádosti stěžovatelky probíhalo rozsáhlé šetření ohledně průběhu obchodní veřejné soutěže o nejvhodnější návrh na uzavření nájemní smlouvy, jejímž předmětem byl pronájem části staveb dálničních odpočívek za účelem výstavby a provozování čerpacích stanic, včetně objektů občerstvení. Šetření bylo zaměřeno na skutečnost, že stěžovatelka v soutěži zvítězila, aniž splnila podmínky soutěže. Stále tak trvalo podezření, že zajištěné nemovitosti jsou výnosem z trestné činnosti.
17. Ohledně námitky stěžovatelky, že se napadená rozhodnutí nezabývala otázkou přiměřenosti zásahu do jejích vlastnických práv, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených usnesení (strana 4 usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze a strana 2 usnesení Vrchního soudu v Praze).
18. Na podporu zatímního charakteru institutu zajištění nemovitostí lze uvést i fakt, že podle sdělení orgánů činných v trestním řízení Policejní orgán, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, expozitura České Budějovice rozhodl usnesením ze dne 23. 2. 2015, č. j. OKFK-210-3639/TČ-2011-252001, o zrušení zajištění předmětných nemovitostí, neboť již není pro účely trestního řízení nutné. Usnesení nabylo právní moci dne 10. 3. 2015.
19. K námitce stěžovatelky, že vrchní soud rozhodl o její stížnosti, aniž vyčkal jejího odůvodnění Ústavní soud uvádí, že k problematice odůvodnění blanketního opravného prostředku se vyslovil v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 63/11 SbNU 119), v němž uvádí "je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm, mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267). Jedná se tak např. o oznámení soudu, že blanketní stížnost bude dodatečně odůvodněna a zároveň sdělení lhůty, ve které bude dané odůvodnění doručeno.
20. Výše uvedený názor byl konkretizován v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 ze dne 16. 6. 2002 (N 77/26 SbNU 267). Obecné soudy jsou povinny vypořádat se s odůvodněním stížnosti, jestliže stěžovatel učinil vše, aby měl soud před svým rozhodnutím odůvodnění stížnosti k dispozici (tím, že mu jej včas doručil). V posuzovaném případě dochází Ústavní soud k názoru, že si právní zástupce stěžovatelky nevytvořil náležité podmínky pro to, aby soudu dodal písemné odůvodnění stížnosti. Právní zástupce stížnost odůvodnil po necelém měsíci od podání blanketní stížnosti. Záleželo na něm, aby v případě takové časové prodlevy komunikoval s orgány činnými v trestním řízení, nejlépe přímo s vrchním soudem, a učinil veškerá opatření vedoucí k úspěšnému doručení avízovaného odůvodnění stížnosti.
21. Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele a byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu