ECLI:CZ:US:2015:1.US.797.15.1
sp. zn. I. ÚS 797/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele O. V., t.č. Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Na poříčí 12, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2014, č.j. 1 T 90/2014-340, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2014, č.j. 4 To 418/2014-417, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č.j. 6 Tdo 1581/2014-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2015, směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2014, č.j. 1 T 90/2014-340, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 8. 2014, č.j. 4 To 418/2014-417, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, č.j. 6 Tdo 1581/2014-30.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2014, č.j. 1 T 90/2014-340, byl stěžovatel uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen podle §205 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), bylo stěžovateli uloženo, aby nahradil škodu poškozeným.
O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 28. 8. 2014, č.j. 4 To 418/2014-417, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil. Znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za tyto přečiny a za sbíhající se přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, odsoudil stěžovatele podle §205 odst. 3 trestního zákoníku, za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo, aby nahradil škodu poškozeným. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2015, č.j. 6 Tdo 1581/2014-30, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené dle čl. 2 odst. 3, č. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Pokud jde o jednání kvalifikované jako přečiny krádeže a přečin porušování domovní svobody, považuje stěžovatel hodnocení dokazování obecnými soudy za extrémně rozporné a dosahující stupně porušení Ústavy. Stěžovatel namítá, že byl odsouzen za krádež vloupáním, aniž by přišel do styku s překážkou bránící vniknutí, kterou měl překonat nebo s věcmi, které měl odcizit a dokonce ukrývat. Dle názoru stěžovatele došlo v jeho případě k tak závažným pochybením při hodnocení důkazů, že je zapotřebí konstatovat naprostou libovůli obou obecných soudů.
Odvolací soud, podle tvrzení stěžovatele, také nevěnoval žádnou pozornost jeho obhajobě, která byla součástí odvolacích námitek, a jeho obhajobu nijak nevyvrátil, neboť ji úplně ignoroval.
Stěžovatel také upozorňuje na skutečnost, že trestný čin kvalifikovaný podle §284 trestního zákoníku (přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu) nemůže být trestným činem, neboť v trestním zákoníku formulovaná skutková podstata je v rozporu se zásadou "žádný trestný čin bez zákona a žádný trest bez zákona". Takové ustanovení je podle stěžovatele zjevně protiústavní, když jednání, které je trestné, má být jako trestné v zákoně přímo popsáno, a to bez odkazu na podzákonný předpis i bez odkazu na judikaturu. Stěžovatel namítá, že jelikož množství drogy vyšší než malé není možno nijak exaktně zjistit, ověřit, ani zkontrolovat, nelze trestný čin s takto pojatou skutkovou podstatou vůbec spáchat, když má-li někdo při sobě drogu, může ji mít jak na okamžité užití, tak tzv. do zásoby, a to na jeden či více dnů. Úvahy obecných soudů ve vztahu k trestnému činu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu, kdy se Nejvyšší soud drží své judikatury a považuje ji za ústavně konformní, považuje stěžovatel za rozporné s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání. Podstata ústavní stížnosti spočívá ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 2014, č.j. 1 T 90/2014-340, vyplývá, že stěžovatel se trestné činnosti dopustil, ačkoliv byl v roce 2011 podmíněně propuštěn z výkonu tří nepodmíněných trestů odnětí svobody na zkušební dobu pěti roků. Ke skutkovým zjištěním dospěl soud poté, co v hlavním líčení vyslechl stěžovatele, přečetl jeho výpovědi z přípravného řízení, vyslechl svědky, přečetl záznamy o podání vysvětlení a provedl podstatné listinné důkazy - protokol o zadržení stěžovatele, protokol o ohledání místa činu a ohledání místa nálezu věcí, plánky, fotodokumentaci, soupisy zajištěných věcí, záznam o použití služebního psa, úřední záznamy policejního orgánu, odborná vyjádření o vyhodnocení zajištěných stop, odborná vyjádření ke zjištění výše škody, záznam o vydání věci, usnesení a potvrzení o vrácení věci, stejnopisy či fotokopie faktur a účetních dokladů a výpis z knihy faktur. V rozsudku okresní soud podrobně popsal, jaké důkazy ho vedly k závěru o vině stěžovatele a proč jeho obhajobu ve světle provedených důkazů hodnotil jako nevěrohodnou.
V této souvislosti lze upozornit především na následující skutečnosti. Stěžovatel vnikl silou do obydlí jiného, a to vytržením dveří, jejichž zámek byl uzamčen jen na jeden západ, čímž překonal překážku, jejímž účelem bylo vniknutí zabránit. Stěžovatel byl vypátrán policejní hlídkou se služebním psem ve křoví nedaleko místa činu. V blízkosti napadeného objektu byl nalezen provizorně zakrytý batoh a věci svázané do uzlíku, přičemž šlo o věci odcizené z objektu a v batohu se také nacházela peněženka obsahující občanský průkaz stěžovatele. O vině stěžovatele pak svědčí také ve vnitřních prostorách napadeného objektu zajištěné a s osobou stěžovatele ztotožněné stopy, a to stopa pachová a daktyloskopická, a také časové souvislosti vyplývající z výpovědí jednotlivých svědků.
Obhajoba stěžovatele spočívala v podstatě v tom, že údajně viděl rozsvícenou budovu s otevřenými dveřmi, myslel si, že je to bar, vstoupil dovnitř, sedl si ke stolu a čekal na obsluhu. Protože se mu udělalo nevolno, otevřel okno, a když obsluha stále nepřicházela, odešel, přičemž ztratil orientaci, zabloudil a pak asi někde na chvíli usnul a byl okraden. Tuto obhajobu hodnotily obecné soudy s ohledem na provedené důkazy jako nevěrohodnou, když navíc naprosto nic nemohlo vně ani uvnitř domu signalizovat, že by napadený objekt byl veřejnou provozovnou nebo barovou místností. Verze, kterou předkládal stěžovatel, tedy že náhodně a v dobré víře vstoupil do domu, který byl právě někým jiným vyloupen, po odchodu z domu byl okraden a jeho peněženku i s penězi pachatel přiložil k věcem, které předtím odcizil z domu, byla soudy vyhodnocena jako jen stěží akceptovatelná až absurdní. Tento svůj závěr soudy také patřičně zdůvodnily.
Ve shodě s usnesením Nejvyššího soudu je pak třeba uvést, že stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž se současně snaží prosadit vlastní a pro sebe příznivější verzi událostí, když tvrdí, že se předmětných činů nedopustil. Obecné soudy však na základě celé řady provedených důkazů dospěly k jinému závěru a Ústavní soud jim v tomto směru s ohledem na námitky uplatněné stěžovatelem v ústavní stížnosti nemá co vytknout.
VI.
Pokud jde o přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 trestního zákoníku, bílá krystalická látka ve dvou plastových sáčcích vložených v krabičce od žvýkaček se nacházela v bundě stěžovatele, kde byla zajištěna po jeho zadržení při přebírání věcí stěžovatele uložených na jeho hotelovém pokoji, o čemž svědčí úřední záznam a opatřená fotodokumentace. Skutečnost, že šlo o pervitin, byla prokázána odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie.
Ačkoliv při vazebním zasedání stěžovatel přiznal, že šlo o pervitin, který měl pro svou vlastní potřebu, při hlavním líčení tvrdil, že cestou ve voze taxi vzal mimoděk odněkud krabičku, o níž se domníval, že obsahuje žvýkačky, a tu si dal do kapsy od bundy, neotevřel ji však a nevěděl proto, co v ní doopravdy je, a pokud se následně ukázalo, že jde o pervitin, nepatří jemu. Také toto tvrzení stěžovatele obecné soudy vyhodnotily jako nepřijatelné a uzavřely, že stěžovatel bez oprávnění pro svou potřebu přechovával pervitin, a to v množství větším než malém, konkrétně 8.68 g hydrochloridu metamfetaminu s obsahem 6.874 g čistého metamfetaminu.
Okresní soud dále uvedl, že váhové množství zajištěného čistého metamfetaminu vícenásobně převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta a jde o takové množství látky, z něhož již vyplývá výraznější ohrožení pro život a zdraví lidí, jak má na mysli stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Tpjn 301/2013, ze dne 13. 3. 2014, které obsahuje přílohu, v níž je množství větší než malé definováno a u pervitinu - metamfetaminu jde o 1.5 g.
Se závěry okresního soudu se i v tomto ohledu ztotožnil také odvolací soud. S námitkami stěžovatele stran §284 trestního zákoníku a určovaní množství "většího než malého" se ve svém usnesení vypořádal již Nejvyšší soud, když poukázal na to, že stěžovatel dezinterpretuje nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, bylo zrušeno ustanovení §289 odst. 2 trestního zákoníku, ve slovech "a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů". Současně v důsledku tohoto nálezu pozbylo platnosti ustanovení §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovilo, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb.
Jak Nejvyšší soud ve svém usnesení správně uvedl, nález sp. zn. Pl. ÚS 13/12 se však netýkal ustanovení §284 trestního zákoníku a trestnost přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu pro vlastní potřebu v množství větším než malém nebyla v tomto nálezu nijak zpochybněna. K výkladu pojmu větší než malé množství následně s ohledem na požadavky aplikační praxe přistoupilo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve svém stanovisku ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. Obecné soudy postupovaly s odkazem na toto stanovisko, a vzhledem k tomu, že množství látky zajištěné u stěžovatele vícenásobně přesáhlo množství definované jako větší než malé, byl stěžovatel uznán vinným také přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku.
VII.
Z rekapitulace jednotlivých napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Obecné soudy se také adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také srozumitelně odůvodnily.
Obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu