ECLI:CZ:US:2015:1.US.846.15.1
sp. zn. I. ÚS 846/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mironet.cz, a. s., se sídlem v Praze 6 - Břevnov, Nad Kajetánkou 1478/26, zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem Legerova 44, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. července 2014 č. j. 2 Nc 1061/2014-14 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 3 Cmo 339/2014-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 20. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze vydal soud předběžné opatření, jímž zavázal stěžovatele jako žalovaného zdržet se nabízení a prodeje, včetně nabízení a prodeje prostřednictvím internetu, uvádění na trh, skladování pro tyto účely, dovozu a vývozu mobilních telefonů označených ochrannou známkou "lenovo", jestliže samotný mobilní telefon, jeho obal a návod k použití neobsahují též označení CE a jestliže samotný mobilní telefon nebo jeho obal neobsahují též označení uvedené v usnesení. Ke stěžovatelovu odvolání proti tomuto usnesení městského soudu bylo napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze usnesením ze dne 27. listopadu 2014 č. j. 3 Cmo 339/2014-61 usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že rozhodnutími shora uvedených soudů došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření dle §75 c odst. 1, písm. a.) o. s. ř. nastávají, "jestliže bude prokázáno, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, a jestliže budou alespoň osvědčeny skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením". Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků, zatímco u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. Předběžné opatření však dle stěžovatele v daném případě nemá svůj zákonný poklad, neboť předběžné opatření nespočívá na splnění zákonných předpokladů pro jeho nařízení. Potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků nastává v případech, kde by nenařízením předběžného opatření vznikl prostor pro jednání, které by vytvořilo nezvratný stav, resp. které by vedlo k neodčinitelným následkům, k čemuž však v daném případě nedošlo, neboť oficiální partner navrhovatele v čase před i po nařízení předběžného opatření uváděl na trh v České republice předmětné mobilní telefony.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. K námitkám stěžovatele o porušení jeho práv Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k jeho postavení mu není dána možnost do rozhodovacího procesu obecných soudů zasahovat a přehodnocovat jejich závěry. Podle ustálené judikatury je v pravomoci Ústavního soudu zasáhnout pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů bylo projevem svévole nebo bylo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000). Úprava postupu při vydání předběžného opatření vyžaduje osvědčení samotného nároku navrhovatele a dále musí být prokázány skutečnosti, které odůvodňují naléhavou potřebu zatímní úpravy. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. K otázce dokazování v řízení o předběžném opatření se Ústavní soud vyslovil již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), v němž uvádí "je však nepochybné, že kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam". Městský soud při svém rozhodování vycházel z osvědčených skutečností a vrchní soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustily žádného excesivního a neodůvodněného postupu. Ústavní soud pro úplnost podotýká, že předběžné opatření je opatřením dočasným a může být na návrh zrušeno. Nad to je třeba zdůraznit, že za případné škody vzniklé z nedůvodného předběžného opatření odpovídá dle příslušných ustanovení podústavního práva navrhovatel tohoto předběžného opatření.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu