ECLI:CZ:US:2015:2.US.1550.15.1
sp. zn. II. ÚS 1550/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s.r.o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2014, č. j. 70 Co 207/2014-207, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3927/2014-232, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to [o obdobných stížnostech již Ústavní soud rozhodl, viz např. usnesení ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11, usnesení ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15, usnesení ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz)], že jimi byla porušena její základní práva. Výslovně se stěžovatelka dovolává toho, že jí Česká republika neposkytla účinné prostředky nápravy při porušení práva a nedodržela tak povinnosti vyplývající pro ni z mezinárodních závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy. Tím údajně narušila principy demokratického právního státu, zahrnující i zákonnost postupů orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti i z materiálů k ní přiložených se podává, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky proti České republice - Českému telekomunikačnímu úřadu, jejímž prostřednictvím se domáhala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), k níž mělo dojít v důsledku nepřiměřené délky osmi správních řízení, vedených o návrzích stěžovatelky (pro bagatelní pohledávky postoupené na stěžovatelku společností T-Mobile Czech republic, a. s.). Stěžovatelka v červenci roku 2010 koupila od tohoto operátora portfolio tisíce pohledávek za různými dlužníky. V průběhu léta roku 2010 pak podala u Českého telekomunikačního úřadu více než 800 návrhů na zahájení správního řízení proti těmto dlužníkům o zaplacení dlužných částek. Český telekomunikační úřad však nedodržel lhůtu stanovenou pro vydání rozhodnutí a stěžovatelka se proto obrátila na příslušné soudy (zde Obvodní soud pro Prahu 9) se žalobami na ochranu proti nečinnosti.
3. O žalobě stěžovatelky rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č. j. 9 C 206/2012-149, a to tak, že v blíže specifikovaných řízeních Český telekomunikační úřad skutečně nerozhodl o návrzích stěžovatelky v zákonem stanovené lhůtě a dopustil se tím nesprávného úředního postupu porušujícího právo stěžovatelky (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení finanční částky představující náhradu za nemajetkovou újmu a výrokem III. stěžovatelce s odkazem na §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") nepřiznal náhradu nákladů řízení. Chování stěžovatelky totiž podle prvostupňového soudu navozuje dojem, že postupovala ve snaze docílit významného zisku nikoli ze zakoupených pohledávek, nýbrž právě z přisouzených náhrad nákladů řízení v kontextu žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, jakož i z finanční náhrady poskytnuté jako zadostiučinění za touto nečinností způsobenou nemajetkovou újmu. Tím prý však stěžovatelka degradovala smysl a účel soudního a správního řízení a proto její postup nemůže požívat soudní ochrany.
4. K odvolání stěžovatelky městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí ve věci samé potvrdil, když se také ztotožnil s názorem, že smyslem institutu zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb. je odškodnění skutečné újmy. Smyslem naopak není navýšení či náhrada zisku, jehož se účastníkům dostalo či nedostalo v původním právním vztahu, a také jím není ani paušální potrestání státu za nesprávný úřední postup jeho orgánů (v této souvislosti městský soud odkázal mimo jiné i na již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3698/11 či na usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, v nichž Ústavní soud ve vztahu ke stěžovatelce konstatoval, že nehodlá připustit zneužívání institutu právního státu ze strany stěžovatelky).
5. Následné dovolání odmítl Nejvyšší soud, který uvedl, že jednání stěžovatelky, počínaje nákupem sporných pohledávek, přes jejich hromadné uplatnění v řízení před Českým telekomunikačním úřadem, podání stížností na nečinnost Českého telekomunikačního úřadu a následně vymáhání tvrzených nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, nesměřovalo k ochraně práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení na úkor státu. To ostatně platí i ve vztahu k nároku stěžovatelky na náhradu nákladů vynaložených stěžovatelkou v jednotlivých odškodňovacích řízeních. Takové počínání lze podle Nejvyššího soudu podřadit pod kategorii zneužívání procesního práva, kterému nepřísluší právní ochrana.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Otázkou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se totiž Ústavní soud v minulosti zabýval opakovaně a názory dosavadní judikatury shrnul mj. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Vyslovil závěr, že rozhodování o přiznání zadostiučinění sestává z povahy věci ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu.
Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se za přiměřenou formu zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy. Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou podústavního práva, k níž je povolán v první řadě příslušný správní úřad, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 5/13 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).
8. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (srov. např. usnesení z 20. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 1963/14 a další).
9. Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva, či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy této úloze v posuzovaném případě dostály. Jejich závěry, rekapitulované shora, odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění [viz právě stěžovatelkou vzpomínané stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod www.nsoud.cz), které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, na níž stěžovatelka poukazuje]; to se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí). Ústavní soud tak ani zde nespatřuje žádný prostor ke svému zásahu.
10. K argumentaci stěžovatelky může Ústavní soud v návaznosti na shora rekapitulovaná rozhodnutí obecných soudů, jakož i s ohledem na vlastní rozhodnutí týkající se obdobných stížnostních žádání stěžovatelky, toliko konstatovat, že stěžovatelka nereflektuje podstatu v záhlaví citovaných rozhodnutí. Stěžovatelka se totiž ve své podstatě proti východiskům obecných soudů o tom, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy i nákladů řízení je toliko účelový, vymezuje jen citací obecných tezí plynoucích z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Řečeno stručně, stěžovatelka jen v různých obměnách a ve zcela obecné rovině opakuje, že pouhé konstatování nesprávného úředního postupu ze strany Českého telekomunikačního úřadu je nepřiměřené a že jí soudy měly přiznat náhradu nemateriální újmy v penězích. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani dostatečně nekonkretizuje, jak dlouho jí namítané průtahy v řízeních před Českým telekomunikačním úřadem vlastně trvaly (až v ústavní stížností napadených rozhodnutích se podává, že zákonem stanovená lhůta byla v některých z posuzovaných případů překročena i dvojnásobně). I proto nezbývá tedy než uzavřít, že závěr obecných soudů o účelovosti samotného vzniku stěžovatelky jako právnické osoby, přes její orientaci v prostředí fungování Českého telekomunikačního úřadu a společnosti T-Mobile Czech republic, a. s., je z ústavního hlediska zcela akceptovatelný.
11. K účelnosti právního zastoupení stěžovatelky v soudních řízeních podle zákona č. 82/1998 Sb. pak Ústavní soud připomíná, že minimálně v době rozhodování městského soudu byl jednatelem stěžovatelky Mgr. Jakub Tuček disponující advokátní praxí. I kdyby jí přitom v inkriminované době nevykonával, jistě by byl schopen zájmy stěžovatelky před soudem dostatečně bránit.
12. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatelky nebyla porušena její základní práva. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu