ECLI:CZ:US:2015:2.US.2829.14.1
sp. zn. II. ÚS 2829/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Antonína Mikulky, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem se sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2013 č. j. 17 Co 59/2012-144 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 32 Cdo 722/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení provize ze zprostředkovatelské smlouvy. Stěžovatel podnikal v oboru zprostředkování nákupu a prodeje použitých lesních strojů, přičemž předmětem zprostředkování měla být koupě použité vyvážecí soupravy. Soud prvého stupně žalobě vyhověl. Odvolací soud však dospěl k závěru, že uplatnění nároku na zaplacení provize vůči žalovanému je ze strany žalobce výkonem práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako takové nepožívá právní ochrany ve smyslu §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, platného v rozhodné době. Dovolací soud dovolání odmítl, neboť neshledal existenci dovolacího důvodu.
Stěžovatel napadá shora označená rozhodnutí s tvrzením, že soudy jako orgány veřejné moci porušily stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. že soudy nedostály své ústavní povinnosti uložené jim článkem 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), tj. povinnosti zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. V rozhodování nalézacích soudů stěžovatel spatřuje porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, což je jeden ze základních principů, na němž má stát justice. Podle stěžovatele byla otázka, do které se v napadených rozhodnutích předmět sporu stěžovatele a vedlejšího účastníka zúžil (tedy zda uplatnění nároku stěžovatele na zaplacení provize vůči vedlejšímu účastníkovi bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku), posouzena odlišně od toho, jak byla posuzována soudy v minulosti. Právní závěry krajského soudu a Nejvyššího soudu jsou dle stěžovatele navíc také v rozporu s duchem zákona.
Stěžovatel napadá též nepřesvědčivost odůvodnění rozhodnutí soudů, zejména soudu odvolacího, s tím, že odůvodnění rozhodnutí musí být jednoznačné a jednotlivé části odůvodnění si nesmí navzájem odporovat.
Z hlediska dokazování stěžovatel namítá, že nebyl dodržen postup stanovený občanským soudním řádem, který soudům ukládá, aby rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu věci, aby provedené důkazy hodnotily (volným hodnocením) jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a posléze, aby v odůvodnění svého rozsudku stručně a jasně vyložily, zejména které skutečnosti vzaly za prokázané a jakými úvahami se přitom řídily a jak zjištěný skutkový stav podle zákona posoudily.
Podle stěžovatele z odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu nevyplývá (srozumitelně a zřetelně) vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí z nich nevyplývají.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ačkoli stěžovatel namítá porušení ústavně zaručených procesních práv, fakticky je jeho argumentace z velké většiny založena na nesouhlasu se skutkovými závěry soudů plynoucími z provedeného dokazování, zejména se závěrem o neexistenci nároku stěžovatele z důvodu rozporu tohoto nároku se zásadami poctivého obchodního styku.
Ústavní soud předně uvádí, že není další instancí v soustavě soudů (čl. 91 Ústavy) a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu opětovně hodnotit důkazy a přehodnocovat závěry obecných soudů, a to i kdyby se s hodnocením důkazů sám neztotožňoval, až na specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) Ústavní soud shrnul zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
První skupinou případů jsou tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [např. nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)].
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz (resp. informace v něm obsažená) není získán, co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování, procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. nález sp. zn. III. ÚS 190/01 ze dne 1. 11. 2001 (N 167/24 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 291/2000 ze dne 11. 6. 2002 (N 69/26 SbNU 207)].
Třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
Ač stěžovatel uvádí, že právě v jeho případě jde o posledně zmíněnou situaci, nelze mu přisvědčit. Stěžovatel správně uvádí, že důvodem, pro který dovolací soud rozhodl v jeho neprospěch a tedy jeho žalobu zamítl, byl závěr, že výkon jeho práva (požadavek provize) je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Jakkoli své závěry odvolací soud zdůvodňuje poměrně stručně, nelze považovat jeho závěr i zdůvodnění za jsoucí v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, resp. za závěr, který nelze ze skutkových zjištění nikterak dovodit. Odvolací soud oba účastníky řízení ohledně okolností jejich schůzky, na které mělo dojít k ústnímu zrušení zprostředkovatelské smlouvy, vyslechl a dokazování tak v rozsahu potřebném pro svůj závěr doplnil. Pokud dospěl k závěru, že trvat na písemné formě zrušení původní zprostředkovatelské smlouvy by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jde o závěr v rovině výkladu podústavního práva plynoucí z provedeného dokazování, který Ústavní soud nemůže přehodnocovat, neboť nejde o závěr zjevně excesivní, resp. bez jakéhokoli reálného podkladu.
Námitka stěžovatele spočívající v tom, že odvolací soud opomenul posoudit druhou smlouvu o zprostředkování uzavřenou mezi stěžovatelem a další osobou (prodávajícím) nelze považovat za ústavně relevantní námitku opomenutého důkazu, neboť soud tuto smlouvu bral v potaz a v odůvodnění svého rozhodnutí ji zmiňuje. Jako důkaz tedy opomenuta nebyla, pouze na základě komplexního hodnocení všech důkazů dochází odvolací soud k jiným závěrům, než na jakých byla postavena žaloba, resp. nárok stěžovatele.
Odvolací soud tedy po provedeném dokazování dospěl k závěru, že má-li být ústní dohoda účastníků o tom, že provizi zaplatí stěžovateli (žalobci) prodávající (nikoli kupující jako žalovaný v předmětném sporu), resp. že původní zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a žalovaným (kupujícím) se ruší, neplatná toliko pro nedostatek sjednané formy, pak vzhledem k okolnostem, za nichž k uzavření této ústní dohody došlo, je uplatnění práva na zaplacení provize vůči žalovanému výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Uvedená úvaha není s ohledem na provedené dokazování svévolná, navíc značně závisí na výkladu pojmu "zásady poctivého obchodního styku", který jakožto pojem podústavního práva přísluší vyložit soudům obecným.
Námitky vůči srozumitelnosti odůvodnění napadených rozhodnutí taktéž nemají ústavní relevanci. Z rozhodnutí je patrno, jakými úvahami se soud řídil a jak dospěl ke svým závěrům. Případné chyby jsou pro tyto závěry nepodstatné (např. ve druhém odstavci na straně 7 rozsudku odvolacího soudu jde sice o chybnou záměnu slov "žalobce" a "žalovaný", jak správně upozorňuje stěžovatel, což však je zjevný překlep).
Pokud jde o výhrady vůči rozhodnutí dovolacího soudu, ani zde nelze stěžovateli přisvědčit. Dovolací soud dovolání odmítl, přičemž nesouhlasil s právní konstrukcí stěžovatele, který spatřoval přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda je uplatnění nároku na zaplacení provize vůči žalovanému výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, odchýlil od ustálených závěrů Nejvyššího soudu.
Dovolací soud odkázal na řadu svých rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že uplatnění předpokladů přípustnosti dovolání spočívajícího v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nemůže být založeno na polemice se skutkovým stavem věci, na němž právní posouzení odvolacího soudu spočívá.
Stěžovatel cituje z některých dovolacím soudem zmíněných rozhodnutí týkajících se pojmu "zásady poctivého obchodního styku", avšak rozpory mezi judikaturními závěry dovolacího soudu a závěry odvolacího soudu v nyní posuzovaném případě z této argumentace jasně patrny nejsou, což je dáno mj. též tím, že posouzení toho, zda je výkon práva v souladu se zásadami poctivého obchodního styku (podobně jako např. při výkladu pojmu dobré mravy), bude vždy do značné míry záležet na konkrétních okolnostech jednotlivého případu a na konkrétním skutkovém základu.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu