ECLI:CZ:US:2015:2.US.3132.13.1
sp. zn. II. ÚS 3132/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. S., t. č. Věznice Valdice, Valdice, zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou se sídlem Jakubská 1, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, č.j. 50 T 4/2011-3380, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2012, č.j. 6 To 38/2012-3592, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č.j. 6 Tdo 1486/2012-I.130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, č.j. 50 T 4/2011-3380, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2012, č.j. 6 To 38/2012-3592, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, č.j. 6 Tdo 1486/2012-I.130.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2012, č.j. 50 T 4/2011-3380, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dvojnásobného zločinu loupeže dle §173 odst.
1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a dvojnásobného přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl podle ustanovení §173 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal vedle dalších obžalovaných odvolání také stěžovatel. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 7. 2012, č.j. 6 To 38/2012-3592, tak, že podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, toto odvolání zamítl.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2013, č.j. 6 Tdo 1486/2012-I.130, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 39 a v čl. 8 odst. l, odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále také právo zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily relevantní skutečnosti celého trestního procesu. Stěžovatel odmítá odůvodnění odvolacího soudu ohledně výslechu obviněného J. K. ze dne 3. 5. 2010 coby neodkladného úkonu a trvá na tom, že tímto způsobem získané důkazy proti stěžovateli vůbec nemohly být použity a celé řízení je proto zatíženo závažnou procesní chybou.
Stěžovatel upozorňuje, že aby mohl být považován výslech obviněného za neodkladný, a tedy procesně použitelný ve vztahu ke spoluobviněným, je třeba kumulativně splnit dvě podmínky, a to, že proti spoluobviněnému nemohlo být zahájeno trestní stíhání pro objektivní překážky a obviněný při výslechu vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími pozdějšími spoluobviněnými, případně zde byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti těchto pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu.
Podle stěžovatele v daném případě nebyla splněna již první podmínka - namítá, že neexistovaly objektivní podmínky, které by znemožňovaly vůči němu zahájit trestní stíhání. Zejména z těchto důvodů podle stěžovatele výpověď J. K. ze dne 3. 5. 2010 nelze považovat za neodkladný úkon, jelikož pobyt stěžovatele nebyl podle něj policejnímu orgánu neznámý, když byla jeho osoba orgánům činným v trestním řízení známa minimálně ode dne 16. 4. 2010.
Podle stěžovatele orgány činné v trestním řízení ve zjevné snaze o jeho kriminalizaci de facto konstruují fikci, že byl uprchlý a proto je třeba výpověď J. K. posuzovat jako neodkladný úkon, na druhou stranu mu však nepřiznaly práva plynoucí z řízení proti uprchlému dle ustanovení §302 a násl. trestního řádu, čímž bylo opětovně zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.
Podle mínění stěžovatele nebyl k provedení výslechu J. K. již dne 3. 5. 2010 žádný důvod, když bylo možno tento úkon odložit na dobu, kdy bude on sám zadržen, případně v jeho případě bude vedeno řízení proti uprchlému a práva obhajoby bude vykonávat ustanovený obhájce, jenž by měl právo být u výpovědi J. K. přítomen. V daném případě však dle stěžovatele nebylo šetřeno jeho základní právo mít možnost v rámci obhajoby uplatnit případné námitky proti skutečnostem uváděným v takové výpovědi.
Dále stěžovatel namítá, že byl uznán vinným na základě svévolného hodnocení důkazů obecnými soudy. Podle stěžovatele si soud přizpůsobil výpovědi poškozených stran počtu pachatelů tak, aby korespondovaly s výpovědí J. K., přičemž tak zcela rezignoval na uplatnění zásady in dubio pro reo. Pokud soud konstatuje, že doznání Z. D. koresponduje zejména se svědeckými výpověďmi poškozených o tom, jak jednotlivé skutky loupeží proběhly, tak toto jeho tvrzení dle stěžovatele taktéž nemá oporu v provedeném dokazování.
Na výpovědi obžalovaných Z. D. a J. K. je naopak dle stěžovatele třeba pohlížet jako na nevěrohodné a účelové, neboť nejsou podporovány žádnými jinými důkazy a jsou v rozporu s tvrzeními poškozených. Jestliže je pak pouze na základě takových výpovědí stěžovatel uznán vinným, má zato, že v procesu nebyla šetřena zásada objektivní pravdy, která vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoliv o pouhou pravděpodobnost.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Všechny námitky stěžovatele se týkají hodnocení důkazů obecnými soudy, a to z hlediska jejich zákonnosti a věrohodnosti.
Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel však v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky již uplatněné v odvolání a dovolání a pokračuje tak v polemice s obecnými soudy. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele stran výslechu obviněného J. K., který je podle stěžovatele vůči němu procesně nepoužitelný. Této otázce se však již věnovaly obecné soudy (podrobně a opakovaně zejména odvolací soud). Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č.j. 6 To 38/2012-3592, odkázal na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/96, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007.
Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjádřil názor, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 trestního řádu ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nemohlo být sděleno obvinění pro objektivní překážky, za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími takovými pozdějšími spoluobviněnými, nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti takových pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu.
Nejvyšší soud v rámci shora naznačených rozhodnutí konstatoval, že při řešení výše uvedené otázky je třeba vycházet z ustanovení §160 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, podle něhož nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání. Výslech obviněného musí být proveden neprodleně po sdělení obvinění, neboť je třeba rozhodnout např. o vazbě, popřípadě o jiných zajišťovacích úkonech, jakož i vzhledem k tomu, že je nutno dát osobě, které bylo sděleno obvinění, možnost se k tomuto obvinění vyjádřit a uvést okolnosti a důkazy sloužící k její obhajobě. Policejní orgán přitom podle rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže vyčkávat, zda bude zjištěn ještě další pachatel nebo zda bude takový známý pachatel zadržen či bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního řízení.
Z uvedených rozhodnutí dále vyplývá, že protokol o výpovědi obviněného, jež byla provedena jako neodkladný úkon podle §160 odst. 2 a §160 odst. 4 věta první trestního řádu, lze pak přečíst podle §207 odst. 2 trestního řádu a použít i ve vztahu k ostatním spoluobviněným. Při hodnocení takové výpovědi, provedené jako neodkladný úkon před sdělením obvinění ostatním spoluobviněným, je třeba postupovat obezřetně, neboť obhájci dalších spoluobviněných se takového výslechu obviněného nemohli zúčastnit a svá práva mohli uplatnit až dodatečně (blíže viz str. 31-32 rozhodnutí vrchního soudu).
Proti argumentaci, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 trestního řádu ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nemohlo být sděleno obvinění pro objektivní překážky, stěžovatel ničeho nenamítá, když ji ostatně sám převzal do své ústavní stížnosti. Má však za to, že v jeho případě nedošlo ke splnění podstatné podmínky - existenci objektivní překážky, která by bránila zahájit vůči němu trestní stíhání.
S touto námitkou se však již vypořádaly obecné soudy. Vrchní soud k tomu uvedl, že je sice pravdou, že J. K. zmiňuje stěžovatele coby spolupachatele trestné činnosti již v rámci protokolu o podání vysvětlení dne 16. 4. 2010, nicméně stejně tak ze spisového materiálu vyplývá, že dne 21. 4. 2010 byl vydán souhlas se zadržením stěžovatele a následně po něm bylo vyhlášeno pátrání. Za dané situace je podle přesvědčení vrchního soudu evidentní, že stěžovatel nebyl orgánům činným v trestním řízení k dispozici, neboť v opačném případě by nebyl nejmenší důvod, proč po něm vyhlašovat pátrání. Proto dle přesvědčení vrchního soudu nebylo možno v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu vyčkávat s dalšími procesními úkony, tedy výslechy dalších spoluobžalovaných, až do doby, než bude stěžovatel orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Vrchní soud dále doplnil, že pokud by byl takovýto názor doveden ad absurdum, pak by fakticky nebylo možno v žádné skupinové trestní věci provádět procesní úkony, do doby, než budou všichni potenciální spolupachatelé zadrženi a k dispozici orgánům činným v přípravném řízení (blíže viz str. 31-32 rozhodnutí vrchního soudu).
Ze spisového materiálu vyplývá, že dne 16. 4. 2010 v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení J. K. označil stěžovatele jako spolupachatele své trestné činnosti, kdy jednotlivé skutky také J. K. blíže popsal. Podané vysvětlení J. K. následně doplnil dne 20. 4. 2010, opět s informací o stěžovateli coby spolupachateli (č. l. 576-581 spisu). Dne 21. 4. 2010 byl okresním státním zastupitelstvím vydán souhlas se zadržením podezřelého - stěžovatele (č. l. 161 spisu). Dne 23. 4. 2010 bylo zahájeno trestní stíhání J. K. pro skutky, kterých se měl dopustit spolu se stěžovatelem (č. l. 3 spisu). Na č. l. 367 - 371 spisu je založen protokol o pokračování ve výslechu obviněného J. K. ze dne 3. 5. 2010, kde opět označuje stěžovatele za svého spolupachatele a blíže popisuje jednotlivé skutky. Na č. l. 202 spisu se nachází protokol o zadržení osoby podezřelé ze dne 19. 5. 2010, ze kterého vyplývá, že stěžovatel se sám dostavil na Policii České republiky, když na internetu zjistil, že jej Policie České republiky hledá. Následně bylo dne 19. 5. 2010 zahájeno trestní stíhání stěžovatele (č. l. 14 spisu).
Z této rekapitulace je patrné, že námitka stěžovatele stran neexistence objektivní překážky, která by bránila zahájit vůči němu trestní stíhání, je nepřípadná. Naopak je možno se ztotožnit s argumentací odvolacího soudu, že osoba stěžovatele sice byla orgánům činným v trestním řízení známa již od podání vysvětlení J. K. dne 16. 4. 2010, nicméně stěžovatel nebyl orgánům činným v trestním řízení k dispozici, neboť v opačném případě by nebyl nejmenší důvod, proč po něm vyhlašovat pátrání. Přitom jakmile tato překážka odpadla, bylo trestní stíhání stěžovatele zahájeno.
Stejně je třeba odmítnout námitku stěžovatele, že pokud obecné soudy de facto zkonstruovaly fikci, že je uprchlý, měla mu být přiznána práva plynoucí z řízení proti uprchlému dle ustanovení §302 a násl. trestního řádu. Obecné soudy pouze konstatovaly, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl orgánům činným v trestním řízení k dispozici, nebylo možné proti němu ihned zahájit trestní stíhání a muselo po něm být nejprve vyhlášeno pátrání. Jak správně uvádí vrchní soud (viz s. 33-34 rozsudku), samotný fakt, že pachatel není orgánům činným v trestním řízení po určitou dobu k dispozici, ještě sám o sobě není důvodem pro to, aby mohlo být zahájeno řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. trestního řádu. Nejprve je třeba prokázat, že jsou splněny podmínky řízení proti uprchlému spočívající v tom, že pachatel se vyhýbá trestnímu řízení buď pobytem v cizině, nebo tím, že se skrývá. Toto však do doby, než se stěžovatel sám přihlásil na policii, prokázáno nebylo (od chvíle, kdy byl vydán souhlas se zadržením stěžovatele do chvíle, než se stěžovatel přihlásil na policii, neuběhl ani měsíc) a tudíž nebyl důvod řízení proti uprchlému zahajovat.
Ve vztahu k výslechu obviněného J. K. ze dne 3. 5. 2010, proti jehož použitelnosti v trestním řízení stěžovatel v ústavní stížnosti brojí, je třeba uvést, že obviněný J. K. byl v rámci výslechu řádně poučen o možných následcích křivého obvinění podle §345 trestního zákoníku a tomuto výslechu byl přítomen také obhájce obviněného J. K., který si byl jistě případných následků křivé výpovědi svého klienta také vědom.
Pro posouzení námitek stěžovatele je dále podstatné, že výslech obviněného J. K. ze dne 3. 5. 2010 nebyl jediným výslechem tohoto obviněného. Naopak, jak ostatně uvedl i vrchní soud, výslechy obviněného J. K. následovaly i poté, co bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. Obhájkyně stěžovatele byla o konání těchto výslechů řádně vyrozuměna a mohla jim tak být přítomna. V hlavním líčení byl protokol o výpovědi obviněného J. K. čten podle §207 odst. 2 trestního řádu. Obžalovaný J. K. využil v hlavním líčení svého práva nevypovídat, ale vyjádřil se (č. l. 2739 spisu) například právě ke čtení protokolu o svém výslechu ze dne 3. 5. 2010, na což však stěžovatel ani jeho obhájkyně nijak nereagovali. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasil s obsahem výpovědi J. K. učiněné dne 3. 5. 2010, měl v průběhu řízení opakovaně možnost tato tvrzení ve vztahu k J. K. zpochybnit.
Shora uvedené závěry platí ve vztahu k zákonnosti důkazů.
VI.
Další námitky stěžovatele pak směřují do oblasti hodnocení důkazů z hlediska jejich věrohodnosti. Na výpovědi obžalovaných Z. D. a J. K. je dle stěžovatele třeba pohlížet jako na nevěrohodné, přičemž soudy si navíc podle stěžovatele přizpůsobily výpovědi poškozených tak, aby těmto doznáním J. K. a Z. D. odpovídaly.
Obecné soudy se u všech konkrétních skutků podrobně věnovaly jednotlivým důkazům (především doznání obviněných, výpovědi poškozených, způsob provedení trestné činnosti) a tyto hodnotily ve vzájemných souvislostech. Ústavní soud přitom nenaznal, že by si obecné soudy výpovědi poškozených přizpůsobovaly tak, jak tvrdí stěžovatel. Obecné soudy se pečlivě vypořádaly s množstvím důkazních návrhů stěžovatele a také s jeho obhajobou (s. 81-86 rozsudku krajského soudu, s. 38-40 rozsudku vrchního soudu). Pokud stěžovatel namítá, že výpovědi J. K. a Z. D. jsou nevěrohodné, jak krajský soud (s. 71 rozsudku), tak vrchní soud (s. 34-35 rozsudku) uvedly, že pokud by tito obvinění opravdu chtěli stěžovateli křivým obviněním uškodit, mohli jej za spolupachatele označit u všech trestných činů, ke kterým se každý z nich doznal, což však ani jeden z nich neučinil. Navíc není zřejmé, jaká by měla být jejich motivace k takovému jednání.
V souvislosti s bodem V. tohoto usnesení pak Ústavní soud zdůrazňuje, že ze spisového materiálu vyplývá, že výslech obviněného J. K. ze dne 3. 5. 2010 navíc nebyl jediným důkazem pro odsouzení stěžovatele. Jeho vina je prokazována i výpovědí obviněného Z. D., který v rámci výslechu dne 30. 6. 2010 stěžovatele také označil za spolupachatele některých skutků (č. l. 346 spisu). Také obviněný Z. D. byl přitom řádně poučen o následcích případné křivé výpovědi a tomuto výslechu byl přítomen nejen jeho obhájce, ale také obhájci ostatních obviněných, včetně obhájkyně stěžovatele. S výpověďmi obviněných J. K. a Z. D. pak také korespondují výpovědi jednotlivých poškozených. Také způsob provedení jednotlivých skutků, z jejichž spáchání byl stěžovatel uznán vinným, byl obdobný.
Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
VII.
Z obsahu napadených rozhodnutí se tak podává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které m jsou na rozhodování obecných soudů kladeny.
Obecné soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Obecné soudy se také adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy srozumitelně odůvodnily. Soudy se také již věnovaly v podstatě všem námitkám stěžovatele, které tento opakovaně uplatnil v ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by označenými rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu