ECLI:CZ:US:2015:2.US.3144.13.1
sp. zn. II. ÚS 3144/13
Usnesení
144Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti ONSTEP s.r.o., se sídlem Dolní Břežany 8, bez právního zastoupení, směřující proti části výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 29 Cdo 1332/2013-326, jíž byl zrušen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 C 117/2008-155, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 11. 10. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 10. 2013 a doplněnou podáním stěžovatelky ze dne 30. 10. 2013, stěžovatelka napadla shora označený rozsudek, a to v části, v níž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 C 117/2008-155, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Stěžovatelka v této souvislosti vyjádřila přesvědčení, že pokud dovolací soud svým rozhodnutím zrušil nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale též rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by tento svůj postup náležitě odůvodnil, porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud poté, co jeho původní rozhodnutí o dovolání Ivana Charváta (zde vedlejší účastník) bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2382/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 71/69 SbNU 261) z důvodu změny dosavadní judikatury vztahující se k výkladu ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění, zrušeno, zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2010, č. j. 29 Co 553/2009-219, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 9. 2009, č. j. 13 C 117/2008-155, jímž bylo vyhověno žalobě stěžovatelky na určení, že tato je vlastnicí ve výroku tohoto rozhodnutí blíže specifikovaných nemovitostí. Dovolacím soudem bylo dále rozhodnuto o tom, že věc se vrací Okresnímu soudu Praha - západ (soud prvního stupně) k dalšímu řízení.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
5. Rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); stanoví-li tak právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování - až na výjimku [srov. §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu] - nepřipouští. Úkolem Ústavního soudu totiž není napravovat ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán - z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci - k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.
6. V rámci řízení o ústavní stížnosti je tedy Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06, ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 (všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
7. S přihlédnutím k právě uvedenému a dále ke skutečnosti, že stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o zrušení rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně a dále o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je proto namístě závěr, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost byla tudíž podána "předčasně", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být (samostatným) předmětem ústavního přezkumu ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se pro úplnost zabýval naplněním podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila.
9. Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavním soudem bylo v průběhu řízení zjištěno, že v mezidobí od podání ústavní stížnosti byla právnímu zástupci stěžovatelky, Mgr. et Mgr. Václavu Sládkovi, advokátu se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, pozastavena advokátní činnost a nyní posuzovaná ústavní stížnost je tak zatížena vadou spočívající v nedostatku právního zastoupení stěžovatelky ve smyslu §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S přihlédnutím k výše uvedenému závěru stran nepřípustnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud považoval za nadbytečné vyzývat stěžovatelku k odstranění výše specifikované vady její ústavní stížnosti, neboť takový postup by byl neracionální a nehospodárný a zatěžoval by účastníky řízení i Ústavní soud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu