ECLI:CZ:US:2015:2.US.3212.14.1
sp. zn. II. ÚS 3212/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem Veletržní 924/14, Praha7, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 8. 2013, č.j. 2 T 75/2012-210, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2013, č.j. 9 To 381/2013-248, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 458/2014-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 8. 2013, č.j. 2 T 75/2012-210, byla stěžovatelka uznána vinnou v bodě 1) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a v bodě 2) přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Podle §250 odst. 3, §35 odst. 1 trestního zákona byla stěžovatelka odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelkou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti účetního poradce, vedení účetní evidence a vedení daňové evidence v trvání pěti roků. Podle §60a odst. 3 trestního zákona bylo stěžovatelce uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil zaplatila způsobenou škodu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit poškozenému částku 798 736,50 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl podle §256 trestního řádu usnesením ze dne 30. 10. 2013, č.j. 9 To 381/2013-248.
Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 7. 2014, č.j. 3 Tdo 458/2014-29, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Pro úplnost je třeba podotknout, že v předmětné věci rozhodovaly obecné soudy již podruhé, když původní rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 10. 2012, č.j. 2 T 75/2012-106, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2013, č.j. 9 To 568/2012-136, byly zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, č.j. 3 Tdo 518/2013-29, a věc byla přikázána zpět Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
II.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy zatížily řízení mnoha vadami, zejména ji však v rozporu se zásadou presumpce neviny a za porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") uznaly vinnou ze spáchání trestného činu, na jehož prokazování v materiální rovině rezignovaly. Soudy také dle názoru stěžovatelky k její škodě uplatnily své pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny, porušujíce též čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k adheznímu řízení vytýká stěžovatelka obecným soudům, že svými rozhodnutími porušily zásadu zákazu reformace in peius. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích také nedostatečně vypořádaly s tím, podle jakého právního předpisu má být tvrzený nárok poškozeného posouzen. Stěžovatelka byla pro poškozeného činná jako osoba samostatně výdělečně činná na základě smluvního ujednání, kdy pro něj vedla účetnictví a vykonávala další související činnosti. Odpovědnostní vztah mezi ní a poškozeným tak měl být posouzen podle obchodního zákoníku, s promlčecí dobou čtyři roky, když se jednalo o obchodněprávní vztah.
V souvislosti s adhezním řízením stěžovatelka dále namítá, že soudy ponechaly bez povšimnutí její argumentaci a nebraly nijak v úvahu ani další důkazy v její prospěch, ač soud rozhodoval též o soukromoprávním nároku mezi poškozeným a stěžovatelkou. Tím podle stěžovatelky v rámci rozhodování o nároku poškozeného došlo k porušení jejího práva na rovnost účastníků ve smyslu §37 odst. 3 Listiny a k zásahu do jejího práva na rovnost "zbraní" ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
Dne 5. 12. 2014 stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost výroku o náhradě škody obsaženého v rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 13. 8. 2013, č.j. 2 T 75/2012-210.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když znovu vznáší námitky již opakovaně uplatněné v řízení před obecnými soudy v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Přestože se těmito námitkami soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně zabývaly, stěžovatelka nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní stížnost stěžovatelky spočívá do značné míry především ve snaze zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, totiž v projednávané věci nedošlo.
V.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá vlastní verzi skutkového děje a hodnocení důkazů. Ústavní soud však výhrady stěžovatelky k provedenému dokazování, ani k následnému hodnocení důkazů soudy nesdílí.
Okresní soud v Kolíně k závěru o vině stěžovatelky dospěl na základě výpovědi poškozeného a dalších dvou svědků, přičemž u žádného z nich nezjistil nic, co by snižovalo jejich věrohodnost. Dále vycházel také z archivu peněžního deníku, kde jsou uvedeny jak platby poskytované stěžovatelce poškozeným vědomě na základě tzv. červených faktur, tak tzv. platby ostatním dodavatelům, které byly vypláceny stěžovatelce bez vědomí poškozeného na základě tzv. zelených faktur. Jedním z důkazů byl také výpis z účtu stěžovatelky, ze kterého je patrné, že na něj přicházely platby, které měly původ právě v tzv. zelených fakturách.
Soudy shodně dospěly k závěru, že pokud by stěžovatelka poškozenému skutečně fakturovala pouze další práce nad rámec tzv. čistého účetnictví vyúčtovaného na tzv. červených fakturách, jak tvrdí, nic jí nebránilo, aby i tuto další práci také transparentně vyúčtovala na červených fakturách. O podvodném úmyslu stěžovatelky zakrýt tyto další platby a získat finanční prostředky jejich vyvedením z majetku firmy poškozeného však svědčí skutečnost, že stěžovatelka tyto údajné další práce fakturovala poškozenému na jiných, tzv. zelených, fakturách, na kterých bylo místo označení stěžovatelky coby příjemce uvedeno nepravdivé označení "jiní dodavatelé" a takto fakturované finanční částky odcházely na účet stěžovatelky, který byl odlišný od účtu, na který jí přicházela řádná odměna transparentně fakturovaná na červených fakturách. Soudy také shodně uvedly, že stěžovatel při absenci znalosti z oblasti účetnictví nebyl schopen počínání stěžovatelky kontrolovat a pokud by skutečně věděl, že na základě tzv. zelených faktur proplácí stěžovatelce další částky, nemusel by pátrat po tom, kam se mu ztrácejí peníze a obracet se na svědkyni L. K. s žádostí o revizi stavu účetnictví.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí také vyplývá, že se obecné soudy zabývaly i otázkou možného porušení zásady zákazu reformace in peius. Dospěly přitom k závěru, že k tomuto porušení dojít nemohlo, zjednodušeně řečeno proto, že výrok o náhradě škody v průběhu řízení změněn nebyl, když změny doznalo jen odůvodnění tohoto výroku (podrobně viz s. 12-13 rozsudku okresního soudu, s. 11 usnesení krajského soudu, s. 7 usnesení Nejvyššího soudu).
Přisvědčit nelze ani tvrzení stěžovatelky, že se soudy nedostatečně vypořádaly s tím, podle jakého právního předpisu má být nárok poškozeného posouzen. Okresním, krajským i Nejvyšším soudem byl opakovaně vysloven a akceptován názor, že v rámci běžné činnosti se právní vztah mezi stěžovatelkou a poškozeným sice řídil obchodním zákoníkem, avšak stěžovatelce bylo kladeno za vinu právě takové jednání, kterým vybočila z takového právního vztahu, když tohoto obchodně právního vztahu využila k tomu, aby se na úkor poškozeného obohatila. Poškozenému vznikla škoda trestným činem stěžovatelky, která stála před soudem jako fyzická osoba pro jednání stojící mimo její "pracovní povinnosti", proto byl soudy uplatněn občanský zákoník a z něj vyplývající právní úprava promlčení.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že soudy ponechaly bez povšimnutí její argumentaci a nebraly nijak v úvahu ani další důkazy v její prospěch, z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že návrhu obhajoby na doplnění dokazování vyhověno nebylo, jelikož soudy dospěly k závěru, že důkazní řízení bylo provedeno tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. Důkazní návrhy stěžovatelky pak nebyly shledány důvodnými, když s ohledem na dosavadní stav dokazování od nich nebylo možné očekávat, že by mohly zvrátit správnost skutkových zjištění, když zjevně neřešily podstatu věci.
Návrhy stěžovatelky na další dokazování tedy nebyly soudy ignorovány, ale s přiměřeným odůvodněním zamítnuty. Obecné soudy přitom nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní. K pochybení obecných soudů tedy nedošlo ani v tomto směru.
VI.
Jak vyplývá z výše naznačené rekapitulace, s námitkami uplatněnými stěžovatelkou v ústavní stížnosti se především vypořádaly již obecné soudy. Způsob, kterým tak učinily, lze vzhledem k přiléhavé a srozumitelné argumentaci považovat za ústavně souladný.
Soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, patřičně se vypořádaly také s obhajobou stěžovatelky a své závěry ve všech ohledech adekvátně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo ke stěžovatelkou tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Návrh na odklad vykonatelnosti výroku o náhradě škody obsaženého v ústavní stížností napadeném rozhodnutí má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu