ECLI:CZ:US:2015:2.US.667.15.1
sp. zn. II. ÚS 667/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. 14 T 105/2014, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. března 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. listopadu 2014 sp. zn. 14 T 105/2014 byl odsouzený P. V. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se měl dopustit v době od června 2013 do srpna 2014 vůči svým nezletilým dcerám M. a A. V., jimž za uvedené období dluží na výživném celkovou částku ve výši 125.000,- Kč. Trestní příkaz byl odsouzenému řádně doručen do datové schránky dne 11. prosince 2014, státnímu zástupci dne 15. prosince 2014. Vzhledem k tomu, že ani jedna ze stran proti němu v zákonné lhůtě nepodala odpor, nabyl trestní příkaz právní moci dne 24. prosince 2014. Dne 12. ledna 2015 podal odsouzený prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Vlka proti trestnímu příkazu odpor a současně požádal o navrácení lhůty k podání tohoto opravného prostředku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. 14 T 105/2014 bylo rozhodnuto, že podle §61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se žádost odsouzeného P. V. o navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. listopadu 2014 sp. zn. 14 T 105/2014 zamítá.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v odporu podaném společně s žádostí o navrácení lhůty argumentoval tím, že lhůtu pro podání odporu zmeškal z důležitých důvodů, když svému obhájci poslal na základě předběžné dohody o zastupování v této věci trestní příkaz, ovšem e-mailová komunikace nebyla obhájci doručena, ačkoli se u stěžovatele jevila jako odeslaná. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud nezhodnotil jím navržené důkazy, které prokazovaly "jednoznačně nemožnost pro něj reagovat". Stěžovatel namítá, že soud nepřihlédl k tomu, že právní následek, který zapříčinil nutnost podávat žádost o navrácení lhůty, nastal z důvodu, který stěžovatel nemohl ovlivnit. Jestliže měl Obvodní soud pro Prahu 3 za to, že zdravotní stav stěžovatele nebyl dostatečně prokázán, měl provést další důkazy, případně nařídit k rozhodnutí o věci veřejné zasedání. Zároveň stěžovatel namítá, že rozhodnutí bez nařízení hlavního líčení, ve kterém neměl možnost se nijak hájit, by mělo být svou povahou výjimečné a mimořádné, jelikož trestní příkaz je způsobilý významně zasáhnout do práv a povinností osoby, proti které se trestní řízení vede. Naopak extenzivně by měly být vykládány podmínky pro navrácení lhůty. Z toho důvodu měl Obvodní soud pro Prahu 3 vykládat ust. §61 trestního řádu extenzivně, s použitím zásady in dubio pro libertate. Zároveň stěžovatel namítá, že postupem Obvodního soudu pro Pruhu 3 bylo nepřípustně restriktivním výkladem zasaženo do jeho Listinou zaručeného práva, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformním výkladem. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v posuzovaném soudním řízení byly dodrženy ústavní limity, zejména zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 138/2000 (N53/21 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), sp. zn. III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 606/04 (N 219/43 SbNU 431), sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obvodní soud pro Prahu 3 v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že okolnosti, která měla způsobit zmeškání lhůty, nelze přiznat charakter vážné překážky způsobilé vyvolat účinky podle §61 odst. 1 trestního řádu. Tato okolnost navíc není žádným způsobem doložena; není jisto, zda odsouzený e-mail s trestním příkazem vůbec odeslal a zda jej také zaslal na správnou adresu. Rovněž běh třídenní lhůty je vázán na zcela subjektivní okolnosti závislé na vůli a konání odsouzeného. Její počátek, a tím i konec nelze objektivně stanovit. Kromě toho, chtěl-li mít odsouzený jistotu, že odpor bude v hektickém období před vánočními svátky včas podán, mohl tak učinit sám. Lhůta by byla zachována, bylo-li by soudu doručeno podání obsahující byť jedinou větu, že proti trestnímu příkazu ze dne 28. listopadu 2014 podává odpor. Zcela rozumným a logickým postupem by také podle obvodního soudu bylo si doručení e-mailu u obhájce ověřit, zvláště, jde-li o pokyn klienta podat opravný prostředek proti rozhodnutí, s nímž se rozhodně neztotožňuje. V souvislosti s během třídenní zákonné lhůty obvodní soud poukázal i na formální nedostatek spočívající v tom, že s podaným odporem nebyla soudu doložena plná moc udělená obhájci. Argumentace psychickým stavem odsouzeného v období vánočních svátků a přelomu roku je, uvedl obvodní soud, v dané záležitosti zcela irelevantní, zvláště když zmiňované hluboké deprese nejsou doloženy jakoukoli lékařskou zprávou. Zpráva o psychologickém vyšetření z července 2013 nemá v souvislosti s rozhodováním o žádosti odsouzeného naprosto žádný význam. Obvodní soud proto uzavřel, že v daném případě se nejedná o zmeškání lhůty z důležitých důvodů, a proto soud podle §61 odst. 1 trestního řádu žádost odsouzeného zamítl. Uvedeným závěrům obvodního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Navrácení lhůty podle ustanovení §61 trestního řádu je výjimečným prostředkem, který slouží k odstranění tvrdosti zákona v případech, v nichž bylo zmeškání lhůty k podání opravného prostředku zapříčiněno závažnými a bez ohledu na vůli účastníka danými skutečnostmi (např. onemocnění, úmrtí v rodině, živelná pohroma).
Samotná výjimečná povaha tohoto institutu přirozeně nezbavuje obecný soud povinnosti své rozhodnutí o navrácení či nenavrácení lhůty řádně a ústavně konformně odůvodnit. V projednávané věci Obvodní soud pro Prahu 3 těmto požadavkům dostál, neboť přesvědčivě vyložil, proč v případě stěžovatele navrácení lhůty nepovolil. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, proto v projednávané věci nenastala.
Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 3 v předmětné věci rozhodoval v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu