ECLI:CZ:US:2015:2.US.915.15.1
sp. zn. II. ÚS 915/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. G., zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem se sídlem Široká 5, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 47 T 1/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2014, č. j. 12 To 9/2013-1733, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, č. j. 7 Tdo 1538/2014-48, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodněn:
1. Městský soud v Praze rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal stěžovatelku vinnou tím, že si jako sekretářka - účetní zaměstnaná u Sdružení Lapka - VELA v době od 29. 11. 2004 do 3. 3. 2008 pro vlastní potřebu ponechala v celkem 298 případech různé finanční částky, které ona nebo její spolupracovníci převzali jako hotovostní úhradu faktur za odebrané zboží, a to v celkové výši 6.114.051 Kč (z toho 1.770.645 Kč prostřednictvím spolupracovníků), a dále v době od 31. 1. 2006 do 19. 12. 2006 krátila tržby svému zaměstnavateli tím, že externí firmě předkládala k zaúčtování pozměněnou kopii pokladní knihy, kde uváděla nižší příjmy a fiktivní výdaje, zcizovala doklady o denních tržbách, následně měnila záznamy v interním obchodním programu, který sloužil k evidenci pohybu zboží a tržeb a k zaúčtování potom předkládala nižší denní tržby, což jí umožnilo, aby si v celkem 28 případech neoprávněně ponechala finanční hotovost a způsobila tak škodu ve výši nejméně 2.116.271 Kč. Tím se stěžovatelka dopustila zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle ustanovení §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Vrchní soud v Praze následně v záhlaví označeným rozsudkem tento rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a ve výroku o náhradě škody a nově rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a současně jí uložil povinnost nahradit škodu ve výši 8.230.322 Kč. Následné dovolání odmítl napadeným usnesením Nejvyšší soud.
2. Stěžovatelka ve značně lakonicky pojaté ústavní stížnosti toliko ve zcela obecné rovině uvádí, že obecné soudy nepřihlížely ke skutečnostem svědčícím v její prospěch, čímž porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména zásadu in dubio pro reo. V trestním řízení byla totiž sice zjištěna řada pochybení při vedení účetnictví, nicméně celý vyčíslený schodek je přičítán výhradně stěžovatelce, byť bylo prokázáno, že přístup k údajně zpronevěřeným finančním prostředkům mělo více zaměstnanců poškozeného. Některých jednání se stěžovatelka ani nemohla dopustit, protože byla v té době v zahraničí. Je prý také s podivem, že poškození uváděli škodu až 18 mil. Kč, aniž by v minulosti padlo jakékoliv podezření na některého ze zaměstnanců a aniž by tyto prostředky poškozeným chyběly.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud nejprve připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura Ústavního soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
6. Současně je však třeba uvést, že je úkolem stěžovatelky, aby především ona sama blíže specifikovala, jakého konkrétního pochybení se obecné soudy dopustily v procesu dokazování. V tomto směru totiž nese břemeno tvrzení a též proto je ostatně pro řízení o ústavní stížnosti povinné zastoupení advokátem, který si jako právní profesionál má být této povinnosti vědom a musí být schopen zformulovat zcela konkrétní a tedy i věcně projednatelný návrh. Pokud však stěžovatelka toliko ve zcela obecné rovině tvrdí, že obecné soudy nepřihlížely ke skutečnostem svědčícím v její prospěch, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato část ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněnou. Jestliže by totiž Ústavní soud měl na základě takto koncipované ústavní stížnosti sám a bez vlastní konkrétní - a tedy i přezkoumatelné - argumentace stěžovatelky iniciativně dohledávat a dovozovat, v jakém směru by bylo možno (případně) hovořit o deficitech v dokazování před obecnými soudy, zcela by se protivil svému postavení v ústavním systému a řízení o ústavní stížnosti by nepřípustně zaměnil za řízení odvolací, založené navíc na úplné apelaci a popírající i zásadu koncentrace řízení.
7. Ústavní soud se proto v dalším zaměřil toliko na shora zmíněné konkrétněji pojaté námitky. K nim pak uvádí, že není pravdou, že by se Městský soud v Praze nevypořádal s tvrzením stěžovatelky, že přístup k údajně zpronevěřeným finančním prostředkům měli i další zaměstnanci poškozeného, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku je k tomu (na základě velmi rozsáhlého dokazování, zejména výpovědí řady svědků, ale také znaleckých posudků a domovní prohlídky v bytě stěžovatelky) uvedeno, že "během dokazování nebylo zjištěno, že by finanční hotovost v trezoru odbytu vybíral někdo jiný než obžalovaná Glücková" (str. 53-53). Dále se této námitce podrobně věnuje Vrchní soud v Praze, který rovněž dospěl k závěru, že jediná stěžovatelka přicházela ve firmě komplexně do styku s penězi, jediná přicházela do styku s účetní firmou a vozila jí dokumenty (str. 8 napadeného rozsudku). Pokud stěžovatelka uvádí, že některých jednání se nemohla dopustit, protože byla v té době v zahraničí, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, z něhož plyne, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila již před tímto soudem, který však porovnáním termínů dospěl k závěru, že dovolená stěžovatelky na jí spáchané útoky neměla vliv (str. 55). Vrchní soud v Praze následně k odvolací námitce stěžovatelky podrobně rozvedl, že v případech, kdy bylo prokázáno, že stěžovatelka skutečně byla na dovolené, došlo k tomu, že pracovnice odbytu uložila převzatou finanční hotovost do trezoru, odkud si ji stěžovatelka vždy den po návratu z dovolené vybrala (skutky pod body 52, 266 a 267). U dalších dnů, které stěžovatelka v odvolání zpochybňovala (skutky pod body 96, 110 a 111), pak Vrchní soud v Praze uvedl, že na tyto dny sice měla stěžovatelka formálně vypsánu dovolenou, avšak její přítomnost na pracovišti byla prokázána (zejména přihlášením se do počítače). Ústavní soud proto konstatuje, že tyto závěry, které vyplynuly z provedeného dokazování, nemá z ústavněprávního hlediska důvod jakkoliv relativizovat. Navíc dodává, že ani ohledně této druhé námitky není stěžovatelka konkrétní, takže z ústavní stížnosti není vůbec zřejmé, která konkrétní jednání a termíny má vlastně na mysli.
8. Konečně k tvrzení, že je "přinejmenším s podivem", pokud poškození uváděli tak velkou škodu, aniž by kdykoliv v minulosti vzniklo nějaké podezření a aniž by tyto peníze chyběly, Ústavní soud poukazuje jednak na skutečnost, že toto tvrzení nemá v daném případě vůbec žádnou relevanci, jelikož není způsobilé zpochybnit ústavnost napadených rozsudků obecných soudů, nýbrž svojí povahou pouze relativizuje efektivitu vnitřních kontrolních mechanismů zaměstnavatele stěžovatelky, a jednak se i k této námitce dostatečně vyjádřil Městský soud, který na několika místech odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že vedoucí představitelé zaměstnavatele měli ke stěžovatelce absolutní důvěru a právě této důvěry stěžovatelka zneužila. Navíc, v rozhodné době byla na mateřské dovolené svědkyně Lapková, která právě měla účetnictví kontrolovat, nicméně mohla tak učinit teprve po návratu z mateřské dovolené v roce 2008, kdy právě zjistila zásadní nesrovnalosti, jež poté vedly k další hloubkové kontrole a nakonec i k zahájení trestního stíhání stěžovatelky.
9. V souhrnu tak lze konstatovat, že námitky stěžovatelky lze považovat pouze za polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoli přehodnocovat, neboť neshledal v průběhu zjišťování skutkového stavu věci jakákoli pochybení dosahující ústavněprávní relevance. Zejména nebylo zjištěno, že by rozhodnutí soudů trpěla libovůlí spočívající v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, neboť z odůvodnění napadených soudních rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž tento vztah je řádně, logicky a přesvědčivě vyložen.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu