ECLI:CZ:US:2015:3.US.1157.15.1
sp. zn. III. ÚS 1157/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Miroslava Brzobohatého, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti výroku pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2015 č. j. 44 Co 142/2013-282 ve znění "pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. ledna 2013 v části zamítající žalobu co do částky 21 950,- Kč", za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu Brno - venkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2015 a doplněné na základě výzvy Ústavního soudu k odstranění vady petitu návrhu dne 27. 5. 2015, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2015 č. j. 44 Co 142/2013-282 v rozsahu jím vymezeném a tvrdí, že výše označeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina" a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Důvodem podání ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že pokud odvolací soud "napadenou částí rozsudku nepřiznal v rámci řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. část majetkové škody - stěžovatelem vynaložené náklady na stížnost k ESLP" i když v "základu tento nárok stěžovatele uznal za opodstatněný, ale co se jeho rozsahu týká, redukoval ho v důsledku vadné aplikace zákona", postupoval prý způsobem, který údajně představuje extrémní vybočení z pravidel upravujících občanské soudní řízení, přičemž tato část výroku obsahuje prý i prvek svévole. Konkrétně stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení odměny advokáta v řízení o uplatněném nároku z titulu přiměřeného zadostiučinění vycházel z nesprávné výše tarifní hodnoty, pokud aplikoval v dané věci ustanovení §9 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Tento postup obecného soudu je prý účelový, odporující i platné judikatuře Ústavního soudu (rozhodnutí ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11). Stěžovatel dále obsáhle cituje z dalších rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 1191/08, sp. zn. IV. ÚS 428/05, resp. sp. zn. I. ÚS 904/08) a dovozuje, že majetková škoda stěžovatele byla určena v mnohem nižší částce, než jak měla být stanovena. Napadená část rozhodnutí odvolacího soudu je podle názoru stěžovatele rovněž nepřezkoumatelná, neboť v ní odvolací soud neuvedl, z jaké výše tarifní hodnoty ani z jakého rozhodného znění vyhl. č. 177/1996 Sb. v době rozhodování vycházel, takže nelze ověřit, jestli je tento výpočet "matematicky správný".
II.
Z připojených listin a z obsahu ústavní stížnosti se dále zjišťuje, že Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 7 C 168/2012-247 ve věci žalobce Miroslava Brzobohatého proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky 2 800 000,- Kč s příslušenstvím rozhodl tak, že řízení zastavil ohledně úroku z prodlení z částky 2 800 000,- Kč od 6. 4. 2007 do 5. 10. 2007 (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 2 630 000,- Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 2 630 000,- Kč od 6. 10. 2007 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí po dobu trvání prodlení dlužníka v daném kalendářním pololetí, navýšené o 7 procentních bodů (výrok pod bodem II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 79 125,- Kč (výrok pod bodem III) a současně jí uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů zastaveného řízení ve výši 21 750,- Kč (výrok pod bodem IV).
Po odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 2015 č. j. 44 Co 142/2013-282 změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) 77 500,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení a b) 3 150,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I, jakož i co do částky 2 549 350,- Kč napadeného výroku II (výrok pod bodem II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 61 200,- Kč (výrok pod bodem III).
III.
Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu připojených rozhodnutí obou obecných soudů je zřejmé, že stěžovatel se žalobou proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti původně domáhal zaplacení částky 2 800 000,- Kč s příslušenstvím, představující výši zadostiučinění za nemajetkovou i majetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 428/97 o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem (později sp. zn. 24 C 449/2009). Nesprávný úřední postup měl spočívat v průtazích, které se vyskytly v tomto řízení. Majetkovou újmou (škodou) měly být náklady stěžovatele vzniklé v řízení o stížnosti, podané k ESLP.
Stěžovatel se domáhal odškodnění po žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a žalovaná v rámci mimosoudního vyrovnání poskytla stěžovateli částku 85 000,- Kč. Na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2011 č. j. 44 Co 358/2010-190 bylo stěžovateli přiznáno dalších 85 000,- Kč s příslušenstvím. Celkem tedy stěžovatel obdržel do doby rozhodnutí odvolacího soudu napadeného nynější ústavní stížností plnění od žalované ve výši 170 000,- Kč a další plnění ve prospěch stěžovatele byla žalovaná zavázána poskytnout napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel se domáhá (i po "opravě znění petitu" na základě výzvy Ústavního soudu) přezkoumání výroku pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2015 č. j. 44 Co 142/2013-282 "pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. ledna 2013 v části zamítající žalobu co do částky 21 950,- Kč". Taková formulace petitu ústavní stížnosti je však vadná, neboť stěžovatelem tvrzený text není obsažen ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Obsah stěžovatelem formulovaného petitu ústavní stížnosti lze pouze dovodit z poučení odvolacího soudu o možnosti podat mimořádný opravný prostředek. Toto poučení však nepochybně součástí výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu, napadeného ústavní stížností, není.
Pro rozhodování Ústavního soudu je nezbytné dobrat se skutečného obsahového smyslu námitek, uplatněných v ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že podstatou námitek, uplatněných v nynější ústavní stížnosti, je stěžovatelův nesouhlas s přiznanou částkou náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není, s ohledem na shora uvedené principy, úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z těchto předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.
Ústavní soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. V tomto směru lze odkázat na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11, resp. na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a v návaznosti na něj pak odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 958/14.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu