ECLI:CZ:US:2015:3.US.1449.14.1
sp. zn. III. ÚS 1449/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Alice Goldman, zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, 413 01 Roudnice nad Labem, Riegrova 1100, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2014 č. j. 28 Cdo 2204/2013 - 587 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. března 2013 č. j. 10 Co 534/2010 - 549, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Právní předchůdce stěžovatelky uplatnil žalobou ze dne 26. 7. 1996 nárok na zaplacení finanční náhrady za v žalobě specifikované nemovitosti dle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.") proti ČR - Ministerstvu financí. Konkrétně šlo o tovární objekty "Rudolf Bächer" v Roudnici nad Labem. Právní předchůdci stěžovatelky - původní vlastníci továrny "Rudolf Bächer" - byli nuceni v době německé okupace tuto továrnu německé říši prodat na základě trhové smlouvy ze dne 14. 9. 1939. Poté se na základě zákona č. 128/1946 Sb. tito původní vlastníci neúspěšně domáhali restituce této své továrny. Zároveň se stěžovatelkou uplatnily nárok na finanční náhradu za stejné nemovitosti též další oprávněné osoby.
Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvého stupně žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodl mezitímním rozsudkem č. j. 13 C 243/2000 - 522 ze dne 25. 3. 2010 tak, že nárok stěžovatelky na finanční náhradu za nemovitosti je oprávněný co do jedné poloviny v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí. Dále rozhodl, že o výši finanční náhrady stejně jako o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Soud prvého stupně vyšel z toho, že právní předchůdce žalobkyně uplatnil nárok na finanční odškodnění dle §13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. za nemovitosti, které nelze vydat, neboť byly zprivatizovány, i že právní předchůdce stěžovatelky byl oprávněnou osobou dle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Byl občanem České republiky a fyzickou osobou, která měla na nemovitosti nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen dekret č. 5/1945 Sb.) a zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Předmětné nemovitosti (objekt továrny) byly v roce 1939 převedeny absolutně neplatnou kupní smlouvou z důvodu rasové persekuce na právnickou osobu německého původu. Restituční nárok uplatněný po roce 1945 podle zákona č. 128/1946 Sb. nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen, neboť restituční žaloba byla rozhodnutím Okresního soudu v Brandýse nad Labem 30. 5. 1951 zamítnuta s tím, že žalobci žijí v zahraničí a nepodílí se na budovatelském úsilí Československého lidu.
Soud prvého stupně zároveň dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., tedy po 25. únoru 1948.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Podle názoru odvolacího soudu zjistil soud prvého stupně správně a úplně skutkový stav. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvého stupně v tom, že právní předchůdce stěžovatelky (žalobkyně) byl oprávněnou osobou dle §3 odst. 1, 2 zákona č. 87/1991 Sb., že uplatnil předmětný nárok ve lhůtě, i že stěžovatelka je právním nástupcem původního žalovaného. Odvolací soud se však neztotožnil s právním závěrem prvostupňového soudu, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., tedy po 25. únoru 1948.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví německého vlastníka do vlastnictví státu na základě dekretu č. 100/1945 Sb. znárodněním, a to k 27. 10. 1945, tedy před začátkem rozhodného období, před 25. únorem 1948. Podle §1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se dnem vyhlášení znárodňovaly zestátněním v dekretu uvedené podniky, pokud ministr průmyslu vyhlásí s účinkem doručení v úředním listě, které podniky byly znárodněny. Tato podmínka dekretu byla splněna vyhláškou ministra průmyslu č. 211/1946 Sb. ze dne 27. 12. 1945. K přechodu vlastnictví tak došlo ze zákona (dekretu), a to zpětně k 27. 10. 1945. Ani skutečnost, že po znárodnění zestátněním, byl uplatněn restituční nárok právním předchůdcem žalobkyně a že při projednávání tohoto restitučního nároku došlo k politické persekuci, v jejímž důsledku byl návrh zamítnut již v rozhodném období, na uvedené skutečnosti, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu před rozhodným obdobím, nic nemění. Ani posléze vydávané dílčí výměry neprolamuji počátek rozhodného období. Odvolací soud uzavřel, že zákon č. 87/1991 Sb. neodčiňuje veškeré majetkové křivdy, pouze takové, k nimž došlo v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Novela tohoto zákona rozšiřující okruh oprávněných osob v §3 odst. 2 na osoby postižené neplatnými úkony z důvodu rasové persekuce, rovněž nemá za důsledek prolomení počátku rozhodného období. Zákon č. 87/1991 Sb. nedopadá na křivdy způsobené dekretem č. 100/1945 Sb., i když tento dekret způsobil křivdy většímu počtu občanů, právnických osob - podnikatelů v určitých oborech vlastnících podniky s určitým počtem zaměstnanců.
Stěžovatelka poté podala dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 6. 2. 2014 č. j. 28 Cdo 2204/2013-587 odmítl.
II. Tvrzení stěžovatelky
Stěžovatelka se ústavní stížností dovolává svého základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod, přičemž má za to, že výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo do těchto jejich práv zasaženo, a to z níže uvedených důvodů.
Předně odvolací soud pochybil po procesní stránce, když změnil rozsudek tak, že žalobu zamítl, ačkoliv nešlo o rozsudek konečný, ale o rozsudek mezitímní. Proto odvolací soud nemohl rozhodovat rozsudkem konečným.
Stěžovatelka poukazuje na to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je velmi strohé, kusé a pro stěžovatelku nepřesvědčivé, nepřezkoumatelné, zvlášť vzhledem k tomu, když odvolací soud několikráte danou věc vracel soudu prvého stupně a nikdy nevyslovil, že není splněna podmínka rozhodného období. Pro stěžovatelku je těžko pochopitelné, že z tohoto důvodu projednání celé její věci trvalo téměř 18 let, když takto stroze odůvodněné rozhodnutí, jaké učinil odvolací soud, mohlo být učiněno ve velmi krátké době, a nikoliv za 18 let.
Nápravu poté nesjednal na základě dovolání ani dovolací soud. Stěžovatelka totiž argumentovala celou řadou skutkových okolností týkajících se právě rozhodného období, odkazovala i na důkazy, vznesla celou řadu argumentů s odkazem na judikaturu nejen Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu a i Evropského soudu pro lidská práva, přičemž odvolací soud se touto argumentací vůbec nezabýval a Nejvyšší soud se snažil vypořádat alespoň s jedním nálezem III. ÚS 107/04.
Stěžovatelka rekapituluje své argumenty předestřené obecným soudům, přičemž tvrdí, že obecné soudy její argumenty přehlížely a nevypořádaly se s nimi. Stěžovatelka připomíná, že poukazovala na listinu - zápis v podnikovém rejstříku, prokazující, že ke znárodnění došlo po únoru 1948. Odvolací soud však dle stěžovatelky opomenul tento důkaz hodnotit, přičemž právě v důsledku svého odlišného názoru na rozhodné období se měl tímto důkazem zabývat. Tím, že tak neučinil, je jeho rozhodnutí nejen nespravedlivé, nepřesvědčivé, ale zejména nepřezkoumatelné, neboť nepostupoval v rámci kautel daných §132 a 157 OSŘ a neřídil se judikaturou Ústavního soudu, podle níž nevypořádání se s argumenty a důkazy, ponechání stranou některých důkazů ale i argumentů, vede k porušení principu rovnosti v právech a práva na soudní ochranu.
Stěžovatelka má proto za to, že napadená rozhodnutí jsou nepřesvědčivá, nespravedlivá, neboť stěžovatelce dodnes není známo, proč výše uvedenou podstatnou argumentaci obecné soudy zcela ignorovaly. Odůvodnění jejich rozhodnutí nemohou přesvědčit stěžovatelku o spravedlivém rozhodnutí, ale naopak o jejich formalistickém přístupu k její věci.
Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání, kdy sice poukázal na skutečnost, že odvolací soud změnil mezitímní rozsudek tak, že žalobu zamítl, což není dle stěžovatelky možné, avšak z tohoto nevyvodil žádné důsledky, ani své závěry řádně neodůvodnil.
Nejvyšší soud se z velkého množství judikatury, na kterou stěžovatelka poukázala, zaměřil pouze na nález III. ÚS 107/04. Svým výkladem se však velmi citelně dotkl stěžovatelky závěrem, že její případ není "nejkřiklavější formou rasismu, páchané zejména formou holokaustu", a že tedy nemohl dospět k jinému závěru, než který učinil. Pro stěžovatelku je nepochopitelné, jak mohl dovolací soud dojít k takovému závěru, když ve věci samé bylo dostatečně zjištěno a prokázáno, ať už listinnými důkazy či výpověďmi svědků, výpovědí původního žalobce Rudolfa Bächera, že rodina Bächerů, jako rodina židovská byla pronásledována, řada z nich vězněna v koncentračních táborech, mnoho příslušníků této rodiny zemřelo v těchto táborech, včetně původního majitele továrny ing. Pavla Bächera.
Stěžovatelka dále vytýká dovolacímu soudu, že se nezabýval další judikaturou, na kterou stěžovatelka v dovolání poukázala. Stěžovatelka tvrdí, že v intencích rozhodování Ústavního soudu má právo na stejné rozhodování ve stejných věcech s tím, že jiným restituentům v obdobných věcech vyhověno bylo a jí nikoliv. V nálezu I. ÚS 1688/09 Ústavní soud zdůrazňuje, že při aplikaci restitučního zákona v demokratické společnosti je namístě přistupovat tak, aby nedocházelo k nevstřícnému formalistickému přístupu, který hrozí případně další křivdou, zdůrazňuje, že restituční nároky jsou nároky mimořádnými, což odůvodňuje i mimořádný postup soudu.
Podle stěžovatelky jsou závěry obecných soudů v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi předloženými důkazy a při aplikaci práva došlo k libovůli.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud po vyžádání spisu, zhodnocení všech napadených rozhodnutí, jakož i průběhu procesu před obecnými soudy konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů.
Ve vztahu k hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy Ústavní soud odkazuje na svou konstantní judikaturu, v níž nesčetněkrát zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť jim není instančně nadřízen a možnost jeho ingerence je vázána výlučně na porušení ústavně zaručených práv, nikoli na kontrolu věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) Ústavní soud uvádí, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Možnost Ústavního soudu vstupovat do procesu hodnocení důkazů je tak zcela výjimečná, kdy ústavní rozměr věci je nutno shledat např. v hodnocení zcela svévolném provedeném bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377).
Je nutno přisvědčit stěžovatelce, že v otázkách restitučních je Ústavní soud vstřícnější, jak pokud jde o případné vady v procesu dokazování, tak o posuzování excesů při výkladu podústavního práva. Z uvedeného důvodu si Ústavní soud vyžádal spis a podrobně se argumenty stěžovatelky zabýval.
Relevantní ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jsou následující:
§1 odst. 1: "Zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen "rozhodné období") v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
§2 odst. 1 písm. c): "Zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, byl-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody".
§3 odst. 1: "Oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky".
§3 odst. 2: "Oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle §6 měla na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona."
Oprávněná osoba podle §3 odst. 2 (což je též případ stěžovatelky) musí tedy splňovat následující podmínky [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 254/2000 ze dne 16. 3. 2004 (N 40/32 SbNU 389) či nález I. ÚS 2430/13 ze dne 5. 3. 2014]:
1. je státním občanem České republiky;
2. na věc v den jejího přechodu na stát v rozhodném období některým ze způsobů uvedených v §6 restitučního zákona měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.;
3. k převodu nebo přechodu vlastnického práva v době nesvobody (od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) došlo z důvodů rasové perzekuce;
4. tento převod nebo přechod vlastnického práva byl prohlášen dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 a zákonem č. 128/1946 za neplatný;
5. nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. byl řádně uplatněn;
6. uplatněný nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona (tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody).
V případě stěžovatelky nebyla sporná otázka, kterou v ústavní stížnosti akcentuje, totiž zda k převodu nebo přechodu vlastnického práva v době nesvobody (od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) došlo z důvodů rasové perzekuce (perzekuce spojená s židovským původem původních vlastníků). To nalézací i odvolací soud považoval za nesporné. Tím je však pouze postaveno na jisto, že stěžovatelka je oprávněnou osobou (resp. právní nástupkyní) dle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz výše). Není tím však ještě vyřešena otázka rozhodného období, pokud jde o okamžik přechodu věci na stát znárodněním.
Odvolací soud nepovažoval za splněnou právě podmínku č. 2 (vlastnictví předmětných nemovitostí muselo přejít na stát v rozhodném období dle §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy po 25. únoru 1948). Soud tento závěr zdůvodnil tak, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví německého vlastníka do vlastnictví státu na základě dekretu č. 100/1945 Sb. znárodněním, a to k 27. 10. 1945, tedy před začátkem rozhodného období, s tím, že podle §1 odst. 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se dnem vyhlášení znárodňovaly zestátněním v dekretu uvedené podniky, pokud ministr průmyslu vyhlásí s účinkem doručení v úředním listě, které podniky byly znárodněny. Tato podmínka přitom byla splněna vyhláškou ministra průmyslu č. 211/1946 Sb. ze dne 27. 12. 1945. K přechodu vlastnictví tak došlo ke dni 27. 10. 1945, tedy mimo rozhodné období.
Uvedené zdůvodnění odvolacího soudu nelze považovat za svévolnou intepretaci podústavního práva. Naopak tento výklad přechodu znárodněného majetku na stát potvrdil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 375/98 ze dne 18. 8. 1999 (N 115/15 SbNU 117) či sp. zn. II. ÚS 336/01 ze dne 11. 6. 2002 (N 71/26 SbNU 223). Podle Ústavního soudu k přechodu vlastnictví docházelo ex lege (na základě dekretu) s účinky ex tunc k datu 27. 10. 1945. Jak výslovně Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/01, "vzhledem ke skutečnosti, že uvedený dekret neobsahoval jako podmínku nabytí vlastnictví intabulaci, není pro okamžik přechodu vlastnického práva rozhodné, kdy došlo k zápisu do pozemkové knihy, a argumenty stěžovatelů, že k zápisu došlo až dne 23. 5. 1950, nelze tedy pokládat za relevantní. Protože v daném případě došlo v souladu s §1 odst. 4 dekretu č. 100/1945 Sb. v Úředním listě k vyhlášení znárodnění daného podniku [...] vyhláškou č. 238 ze dne 27. 12. 1945, lze dospět k závěru, že k přechodu vlastnického práva na stát došlo ke dni 27. 10. 1945".
Tvrdí-li stěžovatelka, že se odvolací soud dostatečně nezabýval tvrzením, že zápis v podnikovém rejstříku prokazuje, že ke znárodnění došlo po únoru 1948, nelze s ohledem na výše uvedené odvolacímu soudu nic vytknout, neboť uvedený zápis není způsobilý zpochybnit skutečnost, že ke znárodnění došlo ex lege před rozhodným obdobím.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 192/35 SbNU 509), jehož jedné části se stěžovatelka opakovaně dovolává, Ústavní soud formuloval následující závěry, které však tvrzením stěžovatelky nesvědčí:
V restitučních zákonech vydávaných po roce 1989 je vyjádřena vůle zákonodárce k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, v době totalitního systému, nikoliv křivd jiných. Tato vůle státu je jasně vymezena právě restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná.
Ústavní soud si je vědom toho, že v některých případech docházelo v konfiskační a znárodňovací praxi československých úřadů a soudů v období od května 1945 do 25. února 1948 k pochybením a excesům, které v té době nebyly právním postupem napraveny. Restituční zákonodárství vydávané po roce 1989 si však nekladlo za cíl odstranit všechny možné majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době mohlo docházet. Demokratický zákonodárce po roce 1989 musel respektovat především časový faktor, tj. skutečnost, že po tak dlouhé době není náprava všech pochybení uskutečnitelná. Posuzovat platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě docházelo k převodům vlastnictví, je po tak dlouhé době velmi obtížné až nemožné.
Pouze v rámci restitučních předpisů a za účelem dosažení v nich vytyčeného cíle, tj. ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem, lze zpochybnit správní akt pocházející z doby před rozhodným obdobím nebo dosáhnout určení následků jeho neexistence. Zákonodárce přiznal obecným soudům oprávnění posuzovat zákonnost výměrů o konfiskaci pouze v rámci řízení o restitučních nárocích z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, tedy pouze ke zmírnění křivd vzniklých v rozhodné době. Zákon č. 87/1991 Sb. v §3 odst. 2 umožnil nápravu některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů (včetně některých otázek konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.), avšak pouze některých a v časovém limitu již dříve stanoveném. Ostatní tvrzené křivdy nastalé před rozhodným obdobím nemohou být napravitelné dnešními právními prostředky.
Stěžovatelka pak výslovně upozorňuje na závěr Ústavního soudu z citovaného rozhodnutí, že "restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v §3 odst. 2 možnost přezkoumávání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku došlo z důvodu rasové perzekuce", z čehož dovozuje, že soudy měly zohlednit rasovou persekuci jako důvod pro prolomení rozhodného období ve smyslu §1 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud však jasně hovoří o přezkoumávání "převodů majetků mimo rozhodné období" v kontextu výše uvedeného bodu 3, tj. při posouzení toho, zda k převodu nebo přechodu vlastnického práva v době nesvobody (od 30. 9. 1938 do 4. 5. 1945) došlo z důvodů rasové perzekuce, typicky při převodu židovského majetku na německého vlastníka. Což je v případě stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, otázka nesporná. Ústavní soud tím však nijak neprolamuje obecný požadavek, výše jasně deklarovaný, že ke znárodnění majetku muselo dojít v rozhodném období, tj. po 25. únoru 1948. Obecné soudy se tak do rozporu s nálezem sp. zn. III. ÚS 107/04 nedostaly, naopak rozhodly v jeho intencích.
Ve vztahu k procesní stránce rozhodnutí odvolacího soudu je nutno uvést, že pokud dospěl odvolací soud po provedeném dokazování k závěru, že ke znárodnění předmětného majetku došlo před rozhodným obdobím, tudíž podmínky zákona č. 87/1991 Sb. nebyly naplněny a restituční nárok neexistuje, nelze považovat za jakkoli ústavně problematické, pokud odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně změnil a žalobu zamítl, i když soud prvého stupně rozhodl pouze mezitímním rozsudkem existenci nároku, nikoli jeho výši. Pokud je mezitímním rozsudkem rozhodnuto o základu nároku s tím, že o výši finančního odškodnění bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí, pak v případě, že odvolací soud shledá, že nárok není oprávněný, není důvod, aby žalobu nezamítl jako celek, neboť řešení otázky výše finančního odškodnění při neexistenci samotného nároku na něj nadále ztrácí smysl. Ani v tomto aspektu nelze shledat pochybení odvolacího soudu způsobilé narušit právo na spravedlivý proces stěžovatelky.
Pokud jde o výhrady vůči nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, je nutno přisvědčit stěžovatelce, že kvalita odůvodnění soudních rozhodnutí, jakož i vypořádání se s jednotlivými argumenty stran sporu, je důležitou součástí práva na spravedlivý proces. V posuzovaném případě je však zřejmé, na základě jakých úvah dospěl odvolací soud k rozhodnutí. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, však "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27 či ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42).
Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je nutno hodnotit v kontextu toho, že dovolací soud meritorně nerozhodoval, nýbrž dovolání odmítal. Navíc v rozhodnutí 28 Cdo 2793/2010 ze dne 3. 11. 2010 se dovolací soud obdobným dovoláním stejné právní zástupkyně meritorně zabýval. Šlo o stejné restitučními nároky, resp. stejné právní i skutkové otázky, pouze jiné žalobce - jiné právní nástupce téhož původního vlastníka. Šlo tedy o otázky dovolacím soudem již v rovině podústavního práva vyřešené a právní zástupkyni dostatečně známé.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu