ECLI:CZ:US:2015:3.US.1948.15.1
sp. zn. III. ÚS 1948/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Horkého, zastoupeného Mgr. Štěpánem Šťastníkem, advokátem se sídlem Olomoucká 153/25, Opava, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. dubna 2015 č. j. 4 C 291/2012-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku obecného soudu, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatel žalobou domáhal zaplacení částky 8 788 Kč s příslušenstvím po žalovaném, jenž se účastnil plavby na plachetnici na podzim roku 2011 v Chorvatsku, kterou organizoval a financoval stěžovatel. Předmětná finanční částka, která je předmětem sporu, má představovat tvrzený nedoplatek vzniklý žalovanému po vyúčtování nákladů spojených s touto plavbou (doprava, strava, kapitánské služby, vstupné do jeskyně Postojna, hotovostní půjčka a úhrada za plyšového medvěda), které žalobce provedl po jejím ukončení. Žaloba stěžovatele byla napadeným rozsudkem zamítnuta, neboť ústní dohodu, na základě níž mělo dojít mezi zúčastněnými k úhradě nákladů za plavbu, vyhodnotil soud jako právní úkon svým obsahem neurčitý a tudíž absolutně neplatný dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud Brno-venkov postupoval při hodnocení prováděných důkazů svévolně a bez jakéhokoli racionálního logického základu. Bez bližší konkretizace uvádí, že bezdůvodně došlo k pominutí jednoho z důkazů podporujících pozici stěžovatele.
4. Stěžovatel se domnívá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s principem právní jistoty, předvídatelnosti práva a rovněž s principem autonomie vůle smluvních stran. Je toho názoru, že soud měl za situace, kdy jsou možné oba výklady, upřednostnit ten, který neplatnost smlouvy nezakládá.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat odvolání [§202 odst. 2 občanského soudního řádu], ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
8. Předmětem sporu je částka ve výši 8 788 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12, zejména pak nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou extrémního vybočení z ústavních kautel práva na řádný a spravedlivý proces, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí okresního soudu obsahuje odůvodnění (§157 občanského soudního řádu), které nevykazuje nedostatky dosahující uvedené intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Námitky stěžovatele se nadto nesou jen v obecné rovině (neprovedený důkaz) a jsou jen polemikou s rozhodnutím obecného soudu vedenou v rovině podústavního práva. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu