ECLI:CZ:US:2015:3.US.2025.14.1
sp. zn. III. ÚS 2025/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Chmely, zastoupeného Mgr. Martinem Šlechtou, advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. března 2014 č. j. 7 As 14/2013-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 13. června 2014 návrh ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým mělo být dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na vzdělání ve smyslu čl. 33 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli bylo rozhodnutím děkana Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze (dále jen "děkan MFF UK") ze dne 9. října 2009 č. j. Stud/Vše/1521 ukončeno přerušení studia z důvodu zaplacení požadovaných poplatků za studium a zároveň byl stěžovateli rozhodnutím děkana MFF UK ze dne 9. října 2009 č. j. Stud/Vše/1522 povolen odklad registrace za akademický rok 2008/2009 spolu se stanovením dodatečného termínu zápisu do akademického roku 2009/2010. Vzhledem k nezapsání se do dalšího úseku studia v požadovaných termínech bylo následně stěžovateli rozhodnutím děkana MFF UK ze dne 3. února 2010, č. j. Stud/Vše/221 studium ukončeno a rozhodnutím děkana MFF UK ze dne 11. února 2010 č. j. Stud/Vše/272 mu nebyl povolen dodatečný zápis studijních předmětů v daném akademickém období. Ukončení studia bylo následně potvrzeno i rozhodnutím rektora Univerzity Karlovy v Praze ze dne 29. března 2010 č. j. 1488/10/III/Ká/Šti s poukazem zejména na nesplněné požadavky vyplývající ze studijního programu podle čl. 12 odst. 1 písm. b) Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy v Praze s tím, že námitky stěžovatele, uváděné v žádosti o přezkum rozhodnutí děkana, neshledal rektor jako relevantní. Proti těmto výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel jednotlivě žaloby podle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "soudní řád správní"), následně spojené pod sp. zn. 11 A 78/2010. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutím ze dne 28. 2. 2013 č. j. 11 A 78/2010-170 žalobu, v části týkající se rozhodnutí Stud/Vše/1521, odmítl z důvodu její nepřípustnosti spočívající v nevyčerpání řádných opravných prostředků, neboť stěžovatel podle názoru obecného soudu nepodal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Ve zbývajících částech soud prvního stupně žalobu zamítl, jelikož stěžovatelovy námitky směřující proti rozhodnutí o odkladu registrace, rozhodnutí o ukončení studia, ani rozhodnutí o nepovolení zápisu shledal jako zcela nedůvodné. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji zamítl, protože se ztotožnil se závěry městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel spatřuje v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu porušení jeho ústavně garantovaných základních práv a svobod, přičemž jako hlavní důvod ústavní stížnosti uvádí skutečnost, že Nejvyšší správní soud nerespektoval závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelově předchozí ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2011 č. j. 7 Ans 3/2011-118 spolu s výrokem II usnesení městského soudu ze dne 3. září 2010 č. j. 11 A 78/2010-78, kterým byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutím Stud/Vše/1521 a Stud/Vše/1522. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu tak nelze podle stěžovatele považovat za správné, neboť v posuzovaném případě nebylo šetřeno principu právní jistoty, chráněného čl. 1 odst. 1 Ústavy, v důsledku čehož pak došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Stěžovatel dále rozporuje posouzení jím dříve uplatňované námitky, podle které stěžovateli nikdy v souladu s vnitřními předpisy nebyl stanoven termín opětovného zápisu do studia, neboť při jejím posouzení Nejvyšší správní soud nerespektoval čl. 2 odst. 2 Listiny, když připustil, že vedlejší účastník mohl vůči stěžovateli postupovat v rozporu s vnitřními předpisy. Další pochybení je spatřováno v odmítnutí věcného posouzení některých stěžovatelových námitek (zejména, že děkan nemohl vydat rozhodnutí ukončující stěžovatelovo studium, pokud stěžovatel nikdy nebyl opětovně zapsán, nebo námitku včasnosti podání předchozích námitek), čímž Nejvyšší správní soud porušil ústavní zákaz výkonu soudcovské libovůle. Dalším tvrzením je pak namítáno nedostatečné odůvodnění rozhodnutí Stud/Vše/1522, jelikož pokud chybí v rozhodnutí odkaz na právní předpis, podle kterého bylo rozhodnuto, a tento nedostatek pak Nejvyšší správní soud překlene vlastní úvahou, dojde k porušení práva na spravedlivý proces. Konečně, stěžovatel předkládá další dvě námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení, a to jednak proti možnosti stanovit rozhodnutím odklad registrace, a dále proti samotnému výkladu pojmu "registrace". S ohledem na čl. 2 odst. 2 Listiny stěžovatel předně nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem v tom, že děkan mohl stanovit rozhodnutím Stud/Vše/1522 odklad registrace v situaci, kdy pojem "registrace" je uveden pouze ve vnitřních předpisech fakulty (Studijní a zkušební řád MMF UK a Harmonogramy pro akademické roky 2008/2009 a 2009/2010), které se však podle Nejvyššího správního soudu na stěžovatelovo studium nevztahovaly. V případě, kdy je pak těmito předpisy vykládán samotný pojem "registrace", ačkoli se na něj podle Nejvyššího správního soudu nevztahují, spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Formální předpoklady k projednání návrhu
4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Stěžovatel se v posuzovaném případě domáhal přezkumu více rozhodnutí veřejné vysoké školy, kterými mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 a 2 Listiny. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že samotné právo na vzdělání, spadající do skupiny tzv. sociálních práv obsažených v hlavě čtvrté Listiny, je veřejnou službou a patří mezi základní a neopominutelné priority státu. Každý má pak v této souvislosti možnost domáhat se stanoveným postupem a v mezích předpisů, které toto ustanovení provádějí (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny), ochrany práva na vzdělání u nezávislého a nestranného soudu, případně i jiného správního orgánu, pokud by mohlo dojít k jeho odepření. Dle dosavadní judikatury Ústavního soudu se jedná zejména o případy nepřípustně omezující zákonné úpravy zákonodárce či stanovení diskriminačních požadavků pro přijímání uchazečů (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/14 ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 32/95 ze dne 3. 4. 1996 nebo sp. zn. II. ÚS 229/95 ze dne 15. 1. 1997, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. V projednávané věci však nelze postup vysoké školy ani správních orgánů považovat za odepření přístupu ke vzdělání. Vzhledem ke skutečnosti, že po splnění podmínek požadovaných pro pokračování ve studiu (tj. zaplacení poplatků) bylo stěžovateli v souladu se zákonem i vnitřními předpisy dané univerzity na jeho žádost ukončeno přerušení studia, a kdy byla stěžovateli zároveň poskytnuta možnost dodatečného zápisu ke studiu, byla dle názoru Ústavního soudu stěžovateli poskytnuta reálná a dostatečná možnost právo na vzdělání v plném rozsahu realizovat. Stanovení doplňující podmínky, podmiňující dodatečný zápis studenta kontrolou splnění povinností za předešlý úsek studia, lze pak považovat za legitimní opatření, a v případě jejího nesplnění nelze rozhodnutí o ukončení studia považovat za postup v rozporu s ústavní zárukou práva na vzdělání ve smyslu čl. 33 odst. 1 a 2 Listiny.
8. Ústavní soud dále neshledal ani stěžovatelem namítané porušení práva na spravedlivý proces, neboť v předchozím správním i soudním řízení byly dodrženy veškeré atributy spadající pod ústavněprávní vymezení spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny. Ve vztahu k tvrzením, zpochybňujícím provedené dokazování a závěry z něho vyvozené, resp. jejich přezkum před správními soudy, Ústavní soud zdůrazňuje, že není zásadně povolán k tomu, aby opětovně hodnotil důkazy. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je pak dán tehdy, pokud jsou přijaté právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V posuzovaném případě však Ústavní soud žádná takováto pochybení neshledal a postup obecných soudů považuje v intencích ústavního přezkumu za postup souladný s ústavním pořádkem. Třeba zdůraznit, že námitky vznesené stěžovatelem v ústavní stížnosti jsou buďto pouze pokračující polemikou s již dříve uvedenými a dostatečně právně odůvodněnými závěry obecných soudů nebo jde o námitky irelevantní z hlediska ochrany ústavních práv.
9. V jednotlivostech lze dodat následující. Stěžovatel předně namítal nerespektování závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ze strany Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud se však v citovaném nálezu zabýval pouze posouzením práva na přístup k soudu a konstatoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny toliko z důvodu odmítnutí žaloby stěžovatele na základě formalistického posouzení počátku běhu lhůty pro podání správní žaloby. Nikterak se však nezabýval právní mocí rozhodnutí Stud/Vše/1522, která sama o sobě nastane v souladu s právními předpisy nezávisle na počátku běhu lhůty pro podání správní žaloby či její přípustnosti nebo nepřípustnosti jakožto mimořádného opravného prostředku v rámci správního soudnictví. Proto chybné poučení stran opravného prostředku nemohlo mít na právní moc jeho rozhodnutí žádný vliv, nýbrž se projevilo pouze ve změně stěžovatelových procesních práv, konkrétně v posunu lhůty pro podání správní žaloby. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správní soud závazné závěry judikatury Ústavního soudu plně respektoval.
10. Stěžovatel dále namítal, že v souvislosti s tím, že proti rozhodnutí Stud/Vše/1522 podal opravný prostředek a byl do dne 4. února 2010 v dobré víře, že rozhodnutí Stud/Vše/1522 není pravomocné, mu v souladu s vnitřními předpisy nebyl nikdy děkanem stanoven termín opětovného zápisu do studia. Argumentoval tím, že dle čl. 4 odst. 5 Studijního a zkušebního řádu Univerzity Karlovy musí být termíny zápisu v dostatečném předstihu zveřejněny na úřední desce fakulty. Ústavní soud považuje tuto námitku za neopodstatněnou, ačkoli v posuzovaném případě nebyl stěžovatelův termín opětovného zápisu zveřejněn na úřední desce fakulty. Účelem zveřejňování termínů zápisu na úředních deskách je především jednotné oznámení (většinou řádných) termínů zápisu velkému počtu studentů, což představuje administrativní i časovou úsporu při současném zachování právní jistoty a ochrany práv studentů. V případě individuálního oznámení dodatečného termínu zápisu způsobem, který ještě zvyšuje jistotu informovanosti studenta, v daném případě prostřednictvím rozhodnutí Stud/Vše/1522, zaslaného do vlastních rukou stěžovatele, nelze považovat postup univerzity za jednání způsobilé porušit stěžovatelovy základní práva a svobody, neboť se naopak jedná o postup chránící stěžovatelova subjektivní práva ve větší míře.
11. Ústavní soud se dále ztotožňuje s právním posouzením Nejvyššího správního soudu, který odmítnutí věcného přezkumu některých námitek založil, v souladu se zákonem podle §109 odst. 3 a 4 soudního řádu správního, na principu přezkoumávání kasační stížnosti pouze v rozsahu žalobních bodů. Stěžovatelovy námitky v daném případě směřovaly proti rozhodnutí Stud/Vše/1521, které však nebylo kasační stížností napadeno. K argumentaci Nejvyššího správního soudu nemá Ústavní soud v tomto směru co dodat. Odhlédnout nelze ani od naprosto bezobsažné podstaty této námitky, vytýkající správním orgánům a soudům záměnu slov "status" a "statut". Totéž platí pro námitku chybného postupu městského soudu v otázce včasnosti uplatnění určitých námitek ve správních žalobách. Vzhledem k tomu, že se městský soud v odůvodnění rozhodnutí touto námitkou zabýval, byť jen ve formě tzv. obiter dicta, nemohla stěžovatelova práva doznat žádné reálné újmy.
12. Námitka stěžovatele, týkající se libovůle Nejvyššího správního soudu při hodnocení stěžovatelovy kasační stížnosti, kdy podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nerespektoval skutečnost, že odůvodnění správního rozhodnutí patří do výhradní pravomoci správního orgánu vydávajícího dané rozhodnutí, když vlastní úvahou dospěl k závěru, na základě jakého předpisu bylo napadené rozhodnutí vydáno, posoudil taktéž Ústavní soud jako zcela neopodstatněnou. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotí spravedlnost napadeného řízení jako celku, zkoumá tedy to, zda v napadeném řízení došlo k nerespektování ústavních práv stěžovatele, přičemž je zásadně nerozhodné, který z rozhodujících orgánů veřejné moci se ochrany stěžovatelových práv ujal. Za podstatnou považuje Ústavní soud v tomto směru především skutečnost, že Nejvyšší správní soud svým odůvodněním nijak rozhodnutí správního orgánu nenahradil, nýbrž některé jeho aspekty (stanovení konkrétně aplikovaného právního předpisu) stěžovateli blíže ozřejmil. Jeho v tomto směru učiněnou úvahu pak nelze považovat za svévolnou. Zjevná neopodstatněnost zde spočívá i v tom, že stěžovatel vznáší zjevně přehnaně formalistický požadavek zrušení správního rozhodnutí toliko pro neuvedení aplikovaného ustanovení právního předpisu v jeho odůvodnění.
13. Další stěžovatelova námitka směřovala proti domnělému nesprávnému užití pojmu "registrace" v rozhodnutí Stud/Vše/1522. Ani tuto námitku však Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou. Z pojmu právního státu nelze dovodit povinnost definovat v každém právním předpise opětovně všechny, v jiných právních předpisech definované pojmy, nemá-li se od jejich běžného významu odchýlit.
14. Konečně, ani v poslední stěžovatelově námitce, týkající se vyžádání originálu tzv. harmonogramů, nelze shledat porušení stěžovatelových základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud srozumitelně a řádně odůvodnil, z jakého důvodu je tento důkaz irelevantní, když stěžovatel podle těchto vydaných listin nestudoval. Stejně irelevantní je to, že tyto listiny obsahují pojem "registrace", tedy pojem, o jehož význam se stěžovatel se správními orgány a soudy pře. Dle Ústavního soudu není možné, aby vyžádání originálu harmonogramů, namísto přiložených kopií, mohlo vést k odlišnému vymezení pojmu "registrace", a tím i jinému posouzení opodstatněnosti stěžovatelových námitek.
15. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že v posuzovaném případě nedošlo k zásahu do stěžovatelových ústavně garantovaných základních práv a svobod, a Ústavní soud tak předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu