ECLI:CZ:US:2015:3.US.2450.15.1
sp. zn. III. ÚS 2450/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Luboše Svatoně, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2015 č. j. 26 Cdo 5056/2014-308 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. května 2014 č. j. 29 Co 82/2014-259 za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené dne 10. 8. 2015 napadá stěžovatel (dále rovněž "žalovaný") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Městskému soudu v Praze stěžovatel vytýká řadu procesních pochybení v řízení, které předcházelo vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Konkrétní vady v postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že v rozporu s ustanovením §215 o. s. ř., předseda senátu
- nepřednesl po zahájení jednání zprávu o dosavadním průběhu řízení;
- nepřečetl rozsudek soudu prvního stupně;
- neumožnil stranám řízení přednést závěrečný návrh a vyjádřit se k věci.
Dále stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí údajně nezabýval a řádně nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatele, přičemž své úvahy vyložil jen velmi stručně s poukazem na správná skutková zjištění a právní závěr soudu prvního stupně.
Rovněž dovolací soud podle názoru stěžovatele nedostál své povinnosti a nezabýval se stěžovatelem označeným dovolacím důvodem a dovolání odmítl. Stěžovatel tvrdí, že formální předpoklady přípustnosti dovolání v projednávané věci byly splněny. Oběma ústavní stížností napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká nedostatečné odůvodnění, což prý činí rozhodnutí nepřezkoumatelnými.
II.
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatele připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 11 C 42/2011, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Žalobkyně Andrey Jany (dále jen "žalobkyně") se žalobou domáhala proti žalovanému zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu, blíže specifikovanému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (dále jen "předmětný byt") a určení, že dalším výlučným nájemcem předmětného bytu a členem Bytového družstva Nástavby - Šárka (dále jen "bytové družstvo") bude žalobkyně a žalovaný je povinen byt bez bytové náhrady vyklidit.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 9. 9. 2013 č. j. 11 C 42/2011-216 zrušil právo společného nájmu předmětného bytu a společné členství účastníků v bytovém družstvu a rozhodl, že výlučnou nájemkyní předmětného bytu a členkou bytového družstva se určuje žalobkyně. Žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený byt předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný napadl rozsudek prvního stupně odvoláním (č. l. 224-230) v němž namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav projednávané věci a nesprávný právní závěr. Žalovaný (zpochybnil dobu a způsob vzniku bytového družstva, jakož i dohodu o užívání předmětného bytu, která je prý neplatná pro neexistenci rozhodnutí družstva o přidělení bytu do užívání účastníků. Žalovaný tvrdil, že bytové družstvo nebylo oprávněno platně uzavřít nájemní smlouvu s účastníky řízení, neboť údajně nemohlo převzít práva a povinnosti bývalého 2. Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4, takže právo společného nájmu předmětného bytu nikdy nevzniklo).
Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele po jednání dne 6. 5. 2014 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I).
Odvolací soud přejal do odůvodnění napadeného rozhodnutí téměř celé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl na základě úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci a tuto věc i správně právně posoudil.
Dovolací soud usnesením ze dne 25. 5. 2015 č. j. 26 Cdo 5056/2014-308 dovolání stěžovatele odmítl. Ve stručném odůvodnění ( 243f odst. 3 o. s. ř.) konstatoval, že dovolání je nepřípustné, neboť dovolatel v něm neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, přičemž nespecifikoval, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.
III.
Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele o údajném porušení ústavně zaručených práv, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Ze své pozice by mohl Ústavní soud zasáhnout mj. tehdy, pokud by shledal, že obecné soudy při své činnosti vykročily z mezí hlavy páté Listiny a došlo by k porušení některého ze základních práv stěžovatele.
Podmínky k takovému zásahu však v daném případě Ústavní soud neshledal.
Dovolací soud v hranicích daných ustanovením §237 občanského soudního řádu posuzoval přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud v rámci uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
Přípustnost dovolání tak nemohlo založit takové případné vymezení (či alespoň naznačení) právní otázky stěžovatelem, které není vůbec spojeno s podmínkami přípustnosti dovolání vymezenými v §237 občanského soudního řádu. Jestliže stěžovatel v dovolání (č. l. 272- 281) poukázal na rozpor odůvodnění odvolacího soudu s podmínkami ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., na údajně nesprávný postup soudu ve smyslu ustanovení §229 odst. 3, §215 a §118 o. s. ř., poukázal na údajnou neplatnost právního úkonu a polemizoval s hodnocením důkazů v pravomocně skončeném řízení, nesplnil formální podmínky přípustnosti dovolání.
Současná právní úprava klade na dovolatele poměrně značné nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání (§241a ve spojení s §237 občanského soudního řádu). Takové nastavení podmínek koresponduje povaze dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jenž slouží výlučně k řešení právních otázek (ať již jde o otázky práva hmotného či procesního). Přitom právě odlišení těchto otázek od otázek jiných (zpravidla skutkových) činí v praxi značné problémy. Dovolatelé jsou "nuceni" důsledně se zabývat povahou svých námitek, jež v (případném) dovolání zamýšlejí uplatnit, musí nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 občanského soudního řádu); nadto dovolatel musí jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, a to konkrétně tak, že musí specifikovat, které z hledisek uvedených v §237 občanského soudního řádu považuje za splněné, a proč by tomu tak mělo být (§241a odst. 2 občanského soudního řádu). K těmto náležitostem dovolání viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 3884/14.
Dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, mohou založit i vady řízení, je-li s nimi ovšem spojena existence příslušné právní otázky (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 III. ÚS 772/13). V posuzované věci Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí, že stěžovatel své dovolací námitky vztáhnul především ke správnosti skutkových zjištění a k údajným procesním vadám odvolacího soudu, aniž by se pokusil formulovat právní otázku podle shora uvedených požadavků, která by přípustnost dovolání mohla založit.
Ani ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud neshledal důvod k zásahu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v průběhu řízení před obecnými soudy, zpochybňuje provedené dokazování a závěry, které z něho tyto soudy vyvodily jakož i procesní postup v průběhu odvolacího řízení (konkrétně dne 6. 5. 2015), zejména nedodržení podmínek ustanovení §215 odst. 2 o. s. ř.
Ústavní soud není v zásadě povolán k tomu, aby v roli jakoby další instance přehodnocoval před obecnými soudy provedené dokazování, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11). V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry v posuzované věci však Ústavní soud nezjistil.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele na nesprávný procesní postup odvolacího soudu při jednání dne 6. 5. 2015, je nutné konstatovat, že jde o námitku nesprávného postupu soudu, jímž mu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Takovou námitku je nutné proti rozsudku odvolacího soudu uplatňovat nejprve žalobou pro zmatečnost ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Ústavní stížnost je tak ohledně tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces v této části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, kterou mu právní řád poskytuje ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (srovnej usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 3448/12.
Stěžovatel se mýlí rovněž v tom, že se odvolací soud nezabýval jím uplatněnými odvolacími důvody (které ve stručnosti lze shrnout tak, že žalovaný zpochybnil způsob a dobu vzniku bytového družstva, platnost dohody o užívání předmětného bytu a vznik práva společného nájmu předmětného bytu). Odvolací soud ohledně těchto námitek odkázal na závěry podrobně vyložené soudem nalézacím v jeho rozsudku, přičemž konstatoval, že otázka, "jakým způsobem vzniklo dispoziční právo současného bytového družstva ohledně sporného bytu, není pro řešení sporu zásadně podstatná".
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel na svých základních právech reálně nebyl zkrácen (jeho námitky byly v řízení před odvolacím soudem přezkoumány a výsledek tohoto přezkumu byl - byť velmi stručně - odůvodněn). Lze tedy konstatovat, že stěžovatelova věc byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, v němž nebylo shledáno namítané porušení ústavních zásad, resp. práv.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí, proti nimž ústavní stížnost směřovala, nevybočila z mezí ústavnosti. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu