ECLI:CZ:US:2015:3.US.2652.14.1
sp. zn. III. ÚS 2652/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Petra Tovaryše, zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem Růžová 256/14, 746 01 Opava, proti usnesení Policie ČR, Územní odbor Most, Oddělení hospodářské kriminality ze dne 18. dubna 2014 č. j. KRPU-202294/TČ-2012-040881 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 9. června 2014 č. j. 1 ZT 275/2014-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Policie ČR, Územní odbor Most, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") ze dne 18. 4. 2014, č. j. KRPU-202294/TČ-2012-040881 (pozn. ÚS: v napadeném rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Mostě č. j. KRPU-202292/TČ-2012-040881), bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
V projednávané věci je stěžovateli kladeno za vinu, že prostřednictvím e-mailových objednávek odeslaných z neznámého místa, jménem společností KOVARIK CZ s.r.o a SRE Delta s.r.o., objednal ve dvou případech u společnosti Arcelor Mittal Distribution Czech Republic s.r.o. se sídlem v Praze, hutní materiál v celkové hodnotě 898.315 Kč, přičemž objednané zboží nechal dodat do Olomouce, kde je také prodal společnosti Motocentrum Olomouc s.r.o., přičemž dodavateli cenu materiálu neuhradil.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které namítal, že trestní stíhání bylo zahájeno místně nepříslušným policejním orgánem. Stížnost byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 9. 6. 2014, č. j. 1 ZT 275/2014-20 zamítnuta se zdůvodněním, že "za situace, kdy nebylo objektivně zjištěno, kde došlo k objednávce zboží a inkasu peněz za ně, a současně bylo zjištěno, že se obviněný nezdržuje v místě, kde je hlášen k trvalému pobytu či výkonu práce, byla místní příslušnost založena dle §18 odst. 2 tr. ř. místem, kde trestné jednání vyšlo najevo".
Stěžovatel napadá obě shora citovaná rozhodnutí ústavní stížností, přičemž tvrdí, že nezákonným postupem policejního orgánu, jakož i státního zastupitelství došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, především práva na spravedlivý proces, jak je garantováno článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny"), případně článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále do práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
Konkrétní porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že trestní stíhání stěžovatele je vedeno místně nepříslušným policejním orgánem, a potažmo dozorováno místně nepříslušným státním zástupcem. Dalším porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces je skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nedostatečně odůvodněno.
Stěžovatel si je vědom, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje Ústavní soud za všeobecně nežádoucí. Současně však dodává, že judikatura Ústavního soudu připouští, že kasační intervence Ústavního soudu má své místo v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci (viz např. III. ÚS 674/05). A právě k takovému excesu dle názoru stěžovatele došlo i v případě výše citovaných rozhodnutí.
Místní příslušnost policejního orgánu při plnění úkolů v trestním řízení není upravena trestním řádem a řídí se závazným pokynem policejního prezidenta č. 30/2009. Z článku 11 tohoto závazného pokynu přitom vyplývá, že místně příslušným je ten policejní orgán, v jehož územním obvodu byl trestný čin spáchán, a nelze-li místo činu zjistit, pak je jim policejní orgán, v jehož územním obvodu podezřelý nebo obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje. Teprve v případě, kdy nelze zjistit ani tato místa, je příslušným policejní orgán, v jehož obvodu vyšel čin najevo. Obdobně je v §18 trestního řádu (na který odkazuje státní zástupkyně) upravena místní příslušnost soudu. Výše popsaná kritéria pro určení místní příslušnosti přitom mají pevně danou posloupnost, kterou nelze obcházet. Místní příslušnost tedy nelze určit podle místa, kde trestný čin vyšel najevo, pokud může být určena podle některého z předchozích kritérií.
V projednávané věci přitom bylo možné podle stěžovatele místní příslušnost určit buď podle místa spáchání trestného činu, případně podle bydliště obviněného (stěžovatele). Z popisu stíhaného skutku je evidentní, že se jedná o tzv. distanční delikt, jehož následek měl nastat na jiném místě, než ve kterém byla vykonána údajná činnost pachatele. V případě distančních deliktů je místem spáchání trestného činu jednak místo, kde se pachatel dopustil jednání, kterým poškozeného uvedl v omyl, jakož i místo, kde vznikla škoda, a konečně také místo, kde se pachatel obohatil (srov. R 53/1994). V projednávaném případě sice není dle stěžovatele známo místo, z něhož měly být odesílány objednávky materiálu, ovšem spolehlivě lze určit místo vzniku škody (sídlo poškozeného - tedy Praha), jakož i místo, kde došlo k prodeji předmětného materiálu a vyplacení jeho ceny stěžovateli (Olomouc). Jsou tedy známa hned dvě místa, která lze považovat za místo, kde mělo (alespoň podle usnesení o zahájení trestního stíhání) dojít ke spáchání trestného činu. Za této situace není přípustné, aby místní příslušnost policejního orgánu byla určována podle jakéhokoliv dalšího určovatele. Pokud by tak policejní orgán i přesto chtěl činit, dalším kritériem v pořadí by bylo místo bydliště stěžovatele, kterým je město Jeseník. Zde nemůže obstát argumentace státního zástupce, dle které se obviněný v tomto městě nezdržuje, neboť stěžovatel v Jeseníku skutečně pobývá, což je skutečnost orgánům činným v trestním řízení dobře známá, do Jeseníku stěžovateli doručují poštu (kterou si stěžovatel přebírá) a v neposlední řadě dožádáním u PČR Jeseník dne 7. 8. 2014 byl proveden také výslech stěžovatele, ke kterému se řádně dostavil. Z výše uvedeného je zřejmé, že podmínky pro založení místní příslušnosti podle místa, kde trestná činnost údajně vyšla najevo, nebyly splněny. Stěžovatel navíc poukazuje na nehospodárnost a neúčelnost trestního stíhání u Policie ČR Most.
Výše popsané pochybení přitom nemá podle stěžovatele pouze formální charakter, ale je způsobilé zásadním způsobem zasáhnout do ústavně garantovaných práv obviněného. Od místní příslušnosti policejního orgánu se totiž odvíjí místní příslušnost dozorujícího státního zástupce, který pak následně zakládá místní příslušnost soudu pro úkony v přípravném řízení (§26 trestního řádu). V důsledku nesprávně určené místní příslušnosti policejního orgánu tak může dojít k tomu, že při úkonech přípravného řízení bude stěžovatel odňat svému zákonnému soudci. V přípravném řízení přitom bývá rozhodováno o tak zásadních omezeních ústavních práv, jakými jsou vazba, zadržení osob, domovní prohlídky apod., a je tedy obzvlášť důležité, aby o nich bylo rozhodováno soudcem, který je k tomu věcně i místně příslušný. V důsledku nesprávně určené místní příslušnosti pak dochází také k podstatnému omezení dalších práv stěžovatele, a to zejména práva účastnit se procesních úkonů či práva nahlížet do vyšetřovacího spisu, což stěžovatel zdůvodňuje vzdáleností od místa bydliště.
Pokud jde o námitku nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, uvádí stěžovatel, že usnesení v rozporu s §160 odst. 1 trestního řádu, neobsahuje popis všech relevantních skutečností, na základě kterých policejní orgán dospěl k závěru o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Odůvodnění zmíněného usnesení obsahuje pouze obecné formulace typu "z provedených úkonů, šetření, jakožto i podání vysvětlení osob je zřejmé, že....", aniž by bylo vysvětleno z jakých konkrétních úkonů, šetření či vysvětlení policejní orgán předmětné závěry činí, případně co konkrétně je obsahem těchto úkonů. Stejně tak konstatování policejního orgánu o tom, že "tvrzení Petra Tovaryše bylo provedeným šetřením jednoznačně vyvráceno" nemá pro stěžovatele žádnou informační hodnotu, pokud policejní orgán opomněl dodat, která část provedeného šetření a jakým způsobem má obranu stěžovatele vyvracet. Stěžovatel pak v odůvodnění usnesení marně hledal také alespoň náznak úvah policejního orgánu o úmyslu obviněného uvést poškozeného v omyl a cenu materiálu neuhradit, a to i přesto, že subjektivní stránka je jedním ze znaků skutkové podstaty, se kterými je policejní orgán povinen se v odůvodnění rozhodnutí vypořádat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 To 72/02). Popsané nedostatky bývají bohužel v usneseních o zahájení trestního stíhání spíše pravidlem než výjimkou, a jsou často aprobovány také státními zástupci, kteří je nepovažují za vadu rozhodnutí. Tak je tomu i v tomto případě, kdy státní zástupkyně uvedla, že "napadený rozsah odůvodnění obvinění není v daném případě takového charakteru, který by vedl k nezákonnosti rozhodnutí, přičemž obviněný má právo k seznámení se s obsahem jednotlivých důkazů nahlédnutím do spisového materiálu, takže jeho právo na obhajobu není ničím dotčeno". Stěžovatel je ovšem přesvědčen o tom, že možností nahlédnout do spisu nelze nahrazovat povinnost policejního orgánu řádně odůvodnit své rozhodnutí, obzvláště v situaci, kdy v důsledku nesprávně určené místní příslušnosti policejního orgánu se tento spis nachází v místě vzdáleném několik hodin cesty od místa bydliště stěžovatele či sídla jeho obhájce.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu, resp. nezbytnou zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zvláště důležité je to v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného trestního řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod konkrétní osoby spojeno rozhodování obecného soudu anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně.
Z judikatury Ústavního soudu tak plyne, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003) s výjimkou situací mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363) či sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221)].
Ústavní soud se tedy necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv stíhaných osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Svůj zásah tak shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
Navíc, jak připomněl Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3707/14 ze dne 26. 3. 2015, obecný soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 trestního řádu). Je tedy primární úlohou obecného soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.
Jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u obžaloby (§176 trestního řádu). Spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání, pak ústavněprávní roviny nedosahuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3093/11 ze dne 22. 3. 2012).
Státní zastupitelství samo v napadeném rozhodnutí uvádí, že místní příslušnost k úkonům trestního řízení byla opakovaně hodnocena, nebylo objektivně zjištěno, kde došlo k objednávce zboží a inkasu peněz za ně, a současně bylo zjištěno, že se obviněný nezdržuje v místě bydliště. Zároveň však nelze podle státního zastupitelství vyloučit v rámci dalšího trestního řízení změnu místní příslušnosti, budou-li k tomuto postupu zjištěny zákonné důvody. Stěžovatel výše zmíněné zásadní zásahy do ústavních práv (vazba, zajištění majetku apod.) nenamítá, resp. k nim zatím v dané fází řízení ani nedošlo, pouze tvrdí, že soud určený podle místní příslušnosti dozorového státního zástupce, resp. policejního orgánu, o těchto zásazích rozhodovat obecně může.
S ohledem na shora rekapitulovanou nezbytnou minimalizaci zásahů Ústavního soudu do přípravného řízení, jakož i tvrzenou intenzitu zásahu do ústavních práv stěžovatele, a konečně s ohledem na skutečnost, že místní příslušnost se ještě může v průběhu řízení změnit, což samo státní zastupitelství v usnesení připouští, neshledal Ústavní soud jakoukoli ingerenci již na samotném počátku trestního řízení za žádoucí a vhodnou.
Nelze přisvědčit stěžovateli, že jde o postup orgánů činných v trestním řízení, který se "zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci", byť samo zdůvodnění státního zastupitelství je ve vztahu k otázce místní příslušnosti policejního orgánu velmi strohé.
V této fázi přípravného řízení by však byl zásah Ústavního soudu pro svou předčasnost v rozporu s deklarovanou zdrženlivostí Ústavního soudu v této fázi řízení, přičemž tato zdrženlivost je determinována, jak bylo shora rozvedeno, mírou a vážností zásahů do ústavních práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu