ECLI:CZ:US:2015:3.US.2809.15.1
sp. zn. III. ÚS 2809/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele: A. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, č.j. 3 T 47/2014-153, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2015, č.j. 4 To 663/2014-182, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, č.j. 7 Tdo 789/2015-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, č.j. 3 T 47/2014-153, byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky a čtyři měsíce, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na tříletou zkušební dobu. Současně bylo stěžovateli uloženo zaplatit náhradu škody Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR v částce 16.378,- Kč.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 1. 2015, č.j. 4 To 663/2014-182, bylo odvolání stěžovatele podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 7. 2015, č.j. 7 Tdo 789/2015-22, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 odst. 2 Listiny, v čl. 36 odst. 1 Listiny, v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Stěžovatel je zejména přesvědčen, že v řízení nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tuto skutečnost lze podle něj seznat z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, ze kterého je zřejmé, že soud vinu stěžovatele neposuzoval hlediskem zásady in dubio pro reo a v souladu se zásadou prokázání skutkového stavu nade vší pochybnost, nýbrž stěžovatele shledal vinným toliko na základě určité míry pravděpodobnosti.
Další námitky stěžovatele se týkají existence tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nezajistily žádný důkaz v jeho prospěch a důkazy, které navrhoval (výslech svědkyně M. B., výpis z policejního systému k okamžiku vyhotovení úředního záznamu a k otázce možné lustrace osoby stěžovatele), byly soudy zamítnuty bez věcně adekvátního odůvodnění. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí soudů jsou založena toliko na výpovědi poškozeného a jeho přítelkyně a na skutečnosti, že stěžovatel má v blízkosti místa spáchání trestného činu bydliště. Orgány činné v trestním řízení pak podle stěžovatele žádným způsobem nezkoumaly jeho obhajobu a neprovedly žádné důkazy, které by objasnily, zda se skutečně na místě činu nacházel nebo zda se nacházel na místě jiném.
Celé trestní řízení je podle stěžovatele také zatíženo vadou v podobě rekognice provedené v rozporu s §104b trestního řádu (poznávané osoby se od sebe výrazně lišily), přičemž nezákonně provedená rekognice podle něj přispěla k tomu, že jej poškozený a jeho přítelkyně popsali jako pachatele trestného činu. Jakkoliv rekognice pro svou nezákonnost nebyla v řízení před okresním ani krajským soudem hodnocena jako důkaz, její nezákonné provedení mělo zásadně narušit právo stěžovatele na spravedlivý proces. Pokud pak soudy založily rozhodnutí o vině na tom, že poškozený a jeho přítelkyně stěžovatele označili jako pachatele při soudním jednání, stěžovatel namítá, že ze strany soudu prvního stupně se jednalo o nezákonný dotaz, a v tomto kontextu pak nemůže obstát ani rozhodnutí soudů o jeho vině.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál, vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když v podstatě pouze opakuje námitky již uplatněné v rámci odvolání a dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Snahou stěžovatele je kromě jiného především zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 9. 2014, č.j. 3 T 47/2014-153, byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, jelikož (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek okresního soudu) dne 9. 11. 2013 v podnapilém stavu po krátké slovní rozepři úmyslně fyzicky napadl poškozeného M. J. takovým způsobem, že jej zboku kopnul do pravého kolena, následkem čehož mu způsobil zranění v podobě přetržení menisku a úplnou rupturu předního zkříženého vazu pravého kolenního kloubu s vnitrokloubním krevním výronem, které si vyžádalo hospitalizaci v nemocnici a chirurgický zákrok s následným léčením.
Ústavní soud předně uvádí, že nesdílí přesvědčení stěžovatele o nedostatcích v provedeném dokazování a následném hodnocení důkazů obecnými soudy.
K závěru o vině stěžovatele okresní soud dospěl zejména na základě výpovědi poškozeného a výpovědi svědkyně S. H., kteří oba, poučeni o následcích křivé výpovědi, jasně a srozumitelně popsali události předcházející incidentu, přičemž jejich výpovědi se v podstatných bodech shodují a soudem byly vyhodnoceny jako věrohodné, objektivní, reálné a nezaujaté. Na svých výpovědích setrvali po celou dobu řízení a soud neshledal důvod, proč by jako pachatele trestné činnosti bezdůvodně označovali právě stěžovatele. Ve prospěch jejich výpovědí pak dle okresního soudu svědčí také vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, podle kterého mechanismus zranění poškozeného odpovídá jeho výpovědi.
Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom směru, že formulace "soud kvalifikuje verze poškozeného M. J. a svědkyně S. H. jako pravděpodobnější, než verzi obžalovaného" použitá na s. 6 odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, se může jevit jako poněkud neobratná. Nicméně ani na základě této formulace nelze dovozovat, tak jako to stěžovatel činí v ústavní stížnosti, že by byl uznán vinným a odsouzen toliko na základě určité míry pravděpodobnosti. A to zejména proto, že stěžovatel tuto konkrétní větu vytrhává z kontextu celého rozhodnutí. V této souvislosti lze přitom ovšem odkázat na řadu dalších formulací z odůvodnění rozsudku okresního soudu (např. "souzená trestná činnost byla v plném rozsahu prokázána", "uvedené důkazy postačují k prokázání, že se obžalovaný popsané trestné činnosti dopustil", "skutkový děj byl bez důvodných pochybností prokázán", "není pochyb o tom, že obžalovaný poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví"), ze kterých je naopak jednoznačně patrné, že soud dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě skutkového stavu, o němž neměl důvodné pochybnosti a který byl v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí zjištěn po pečlivém uvážení všech okolností.
Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva v tzv. opomenutých důkazech. Z hlediska kautel ústavního práva je pochybení v této oblasti relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a další).
Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).
Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že k pochybení v podobě opomenutých důkazů v případě stěžovatele nedošlo. Důkazní návrhy stěžovatele nebyly soudy ignorovány, ale naopak řádně zamítnuty, a to s uvedením adekvátního zdůvodnění, na které lze odkázat (viz s. 7 rozsudku okresního soudu a s. 6-7 usnesení odvolacího soudu).
Pokud stěžovatel namítá, že celé trestní řízení bylo zatíženo vadou v podobě rekognice, je třeba se stěžovatelem souhlasit do té míry, že rekognice byla provedena v rozporu se zákonem. Z protokolu o průběhu tohoto úkonu ze dne 6. 2. 2014 je zřejmé, že poškozený při rekognici označil jako pachatele stěžovatele. Vzhledem k tomu, že se však od osoby stěžovatele při rekognici výrazně odlišoval minimálně jeden z figurantů, na což ostatně upozornila přítomná soudkyně, nebyly splněny podmínky kladené na průběh rekognice v §104b odst. 3 trestního řádu. Výše uvedené však konstatovaly již obecné soudy, které se s tímto pochybením správně vypořádaly, když shodně učinily závěr o nepoužitelnosti takto provedené rekognice coby důkazu a tento závěr také zohlednily v odůvodnění svých rozhodnutí.
Pakliže by v rozporu se zákonem provedená rekognice byla jediným usvědčujícím důkazem, k odsuzujícímu výroku by jistě nepostačovala. Výskyt jednoho nezákonného důkazu však automaticky nezpůsobuje nepoužitelnost všech opatřených důkazů. V daném případě soudy k závěru o vině stěžovatele nedospěly pouze na základě provedené rekognice, ale na základě řady dalších důkazů (výpověď poškozeného a svědkyně, lékařské zprávy, znalecký posudek, ohledání místa činu spolu s náčrtky). Pokud jde o identifikaci stěžovatele coby útočníka, odkázat lze zejména na fakt, že stěžovatele jako útočníka označila poprvé svědkyně S. H. (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 18. 12. 2013), a to na základě náhodného setkání v blízkém obchodním domě na témže sídlišti, kde došlo k napadení, zhruba měsíc po události. Stěžovatel také v zásadě odpovídá popisu poškozeného, jak jej sdělil přivolané policejní hlídce bezprostředně po napadení, a to pokud jde o vzhled, výšku a věk. Opomenout nelze ani to, že k činu došlo v bezprostřední blízkosti bydliště stěžovatele a v průběhu řízení nevyšlo najevo nic, co by jeho přítomnost v čase útoku na daném místě vylučovalo. Jak poškozený, tak svědkyně pak stěžovatele jako pachatele s jistotou označili také při hlavním líčení.
Nelze tedy učinit závěr, že by byl stěžovatel odsouzen na základě procesně nesprávně provedené rekognice, resp. že by touto vadou bylo zatíženo celé řízení.
VI.
Ústavní soud je přesvědčen, že soudy se při rozhodování o vině stěžovatele zabývaly všemi podstatnými okolnostmi a vycházely z potřebného množství důkazů, které hodnotily jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech, přičemž zohlednily, že rekognice byla ve věci provedena procesně nesprávně a k jejím výsledkům proto nepřihlížely. Patřičně se vypořádaly i s obhajobou a s námitkami stěžovatele a své závěry taktéž přiměřeně podrobně a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na to, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí a řízení, které jejich vydání předcházelo, neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu