ECLI:CZ:US:2015:3.US.3808.13.1
sp. zn. III. ÚS 3808/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Kopečná 14, Brno, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, č.j. 5 To 38/2013-5089, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, č.j. 8 Tdo 1122/2013-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, č.j. 5 To 38/2013-5089, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, č.j. 8 Tdo 1122/2013-76.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 11 T 7/2012, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zločinu poškozování cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl podle §185 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku byl stěžovateli uložen také trest propadnutí věci.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, č.j. 5 To 38/2013-5089, byl rozsudek Krajského soudu v Brně ve vztahu ke stěžovateli částečně změněn ve výroku o náhradě škody, jinak zůstal rozsudek nezměněn.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 10. 2013, č.j. 8 Tdo 1122/2013-76, podle §265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
II.
Stěžovatel má za to, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle stěžovatele odvolací soud porušil jeho právo na presumpci neviny týkající se skutkových závěrů, ke kterým došel po zcela nelogickém hodnocení důkazů, neboť na základě provedeného dokazování soud nemohl ke zjištěnému skutkovému závěru vůbec dojít. Stěžovatel tedy v ústavní stížnosti poukazuje na, dle jeho mínění, zcela evidentní rozpor skutkového stavu s důkazy provedenými v trestním řízení.
Ačkoliv stěžovatel dle petitu ústavní stížnosti napadá toliko usnesení odvolacího soudu a Nejvyššího soudu, argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje v zásadě proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jím provedenému hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti brojí proti zjištěnému skutkovému stavu a hodnocení důkazů u celkem sedmnácti skutků, když je toho názoru, že u žádného ze skutků neměl soud dostatek důkazů k jeho odsouzení a jednotlivé důkazy se snaží relativizovat.
S ohledem na množství námitek stěžovatele na tomto místě Ústavní soud přistoupil k jejich rekapitulaci pouze v obecné rovině.
Stěžovatel namítá, že obecnými soudy je považována za stěžejní důkaz výpověď spoluodsouzeného V. R., ačkoliv jeho výpovědi byly učiněny téměř dva měsíce před zahájením trestního stíhání stěžovatele. Tyto výpovědi podle stěžovatele nemají potřebné procesní náležitosti, když důkazy, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít. Dle stěžovatele se za situace, kdy stěžovatel i osoba V. R. byli v režimu zadržení stejného policejního orgánu, nemohlo jednat ani o úkon neodkladný, když navíc protokol o výslechu čtený u hlavního líčení neobsahoval sdělení, na základě jaké skutečnosti má být úkon za neodkladný považován.
Jako podpůrný důkaz byl u několika skutků použit také tzv. modus operandi, tedy způsob provedení činu. Podle stěžovatele však lze provedení jednotlivých útoků charakterizovat jako běžné vloupání, které bylo provedeno obvyklým způsobem a které je typické pro širší okruh blíže neurčených pachatelů, bez toho aniž by jej coby pachatele cokoliv blíže individualizovalo.
Soud prvního stupně stěžovatele odsoudil také na základě výsledků domovních prohlídek, zejména domovní prohlídky nebytových prostor na ul. Dukelská třída. Stěžovatel však namítá, že tato prohlídka nebyla provedena v souladu s trestním řádem, když mu jako výlučnému uživateli předmětného skladu nebyl doručen příkaz k prohlídce. Na místě prohlídky se sice nacházela mimo policistů paní Doležalová, která však objekt neužívala ani nebyla jeho vlastníkem, neboť jak vyplynulo z výslechu svědka Doležala, výlučným vlastníkem objektu je pouze on sám.
Dle soudů má být stěžovatel usvědčován také tzv. pachovými stopami. Stěžovatel jednak u několika skutků (skutky pod bodem 4, 5, 6, 8, 9, 10, 11, 15, 16, 23, 24 rozsudku nalézacího soudu) namítá, že se jedná pouze o ojedinělý důkaz, který dle ustálené judikatury sám o sobě k odsouzení nestačí, případně že jde o důkaz získaný nesprávným postupem. Navíc uvádí, že své oblečení a boty půjčoval i dalším osobám, přičemž tato skutečnost podle něj vyplývá z provedeného dokazování. Podle stěžovatele je tak zcela zřejmé, že užíváním společného oblečení došlo k přenosu pachových stop a zjištěný skutkový stav je tak v příkrém rozporu s provedeným dokazováním.
Stěžovatel také uplatňuje celou řadu námitek ve vztahu k zločinu znásilnění a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Přítomnost svých pachových stop nalezených na oblečení poškozené opětovně vysvětluje tím, že své oblečení půjčoval jiným osobám. Dále namítá, že poškozená popsala jako pachatele osobu jiné výšky a vzhledu než je stěžovatel a nedokázala správně popsat ani rukavici, kterou měl mít pachatel. Stěžovatel také zpochybnil okolnosti nálezu této rukavice v blízkosti odhozené peněženky poškozené.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když v zásadě pouze opakuje námitky uplatněné v odvolání a dovolání. Podstata ústavní stížnosti jednoznačně spočívá pouze ve snaze stěžovatele zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014).
Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014). K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo.
V.
Pokud jde o námitky stěžovatele, obecně je možno odkázat zejména na velmi podrobné odůvodnění rozsudku krajského soudu (rozsudek má 74 stran, odůvodnění rozsudku je na 60 stranách). Na základě pečlivě rozvedené argumentace krajského soudu lze konstatovat, že námitky stěžovatele postrádají své opodstatnění. S námitkami stěžovatele, které uplatnil jak v rámci své obhajoby v průběhu řízení před soudem, tak následně také v podané ústavní stížnosti, se totiž do značné míry vypořádal právě již soud prvního stupně (např. námitky stran způsobu provedení trestné činnosti, domovních prohlídek, pachových stop, atd.).
Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že také tento se velmi důkladně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele (viz str. 19-33 rozsudku). Kromě jiného přitom uvedl, že se zcela ztotožňuje s logickým, přiléhavým a naprosto vyčerpávajícím hodnocením důkazů nalézacím soudem a ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil obhajobu stěžovatele jako zcela účelovou.
Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl, že stěžovatel napadá pouze rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů obecnými soudy a správnost jimi zjištěného skutkového stavu, přičemž se domáhá jejich změny ve svůj prospěch. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však podle Nejvyššího soudu vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením provedeným Nejvyšším soudem a je toho názoru, že s námitkami stěžovatele se vypořádaly již obecné soudy. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje (včetně rozhodnutí krajského soudu), nevykazují znaky zjevné libovůle, a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.
VI.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele se Ústavní soud nejprve zabýval námitkou stran výpovědí osoby V. R. učiněným téměř dva měsíce před zahájením trestního stíhání stěžovatele, které jsou podle stěžovatele vůči němu procesně nepoužitelné. Této otázce se již věnoval odvolací soud když v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, č.j. 5 To 38/2013-5089, odkázal na obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. 2 Tzn 9/96, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1392/2007.
Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjádřil názor, že výslech obviněného bude zpravidla neodkladným úkonem podle §160 odst. 4 trestního řádu ve vztahu k dalším pozdějším spoluobviněným, jimž do té doby nemohlo být sděleno obvinění pro objektivní překážky, za podmínky, že v takovém výslechu obviněný vypovídal ke společné trestné činnosti spáchané s dalšími takovými pozdějšími spoluobviněnými, nebo byla dána jiná bezprostřední souvislost trestné činnosti takových pozdějších spoluobviněných s trestnou činností obviněného, který je vyslýchán v rámci neodkladného úkonu. Nejvyšší soud v rámci shora naznačených rozhodnutí také konstatoval, že při řešení výše uvedené otázky je třeba vycházet z ustanovení §160 odst. 1, odst. 2 trestního řádu, podle něhož, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání. Výslech obviněného musí být proveden neprodleně po sdělení obvinění, neboť je třeba rozhodnout např. o vazbě, popřípadě o jiných zajišťovacích úkonech, jakož i vzhledem k tomu, že je nutno dát osobě, které bylo sděleno obvinění, možnost se k tomuto obvinění vyjádřit a uvést okolnosti a důkazy sloužící k její obhajobě. Policejní orgán přitom podle rozhodnutí Nejvyššího soudu nemůže vyčkávat, zda bude zjištěn ještě další pachatel nebo zda bude takový známý pachatel zadržen či bude jinak zajištěna jeho účast na úkonech trestního řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyplývá, že protokol o výpovědi obviněného, jenž byl proveden jako neodkladný úkon podle §160 odst. 2 a §160 odst. 4 věta první trestního řádu lze pak přečíst podle §207 odst. 2 trestního řádu a použít i ve vztahu k ostatním spoluobviněným. Při hodnocení takové výpovědi, provedené jako neodkladný úkon před sdělením obvinění ostatním spoluobviněným, je třeba postupovat obezřetně, neboť obhájci dalších spoluobviněných se takového výslechu obviněného nemohli zúčastnit a svá práva mohli uplatnit až dodatečně (blíže viz str. 20-21 rozhodnutí vrchního soudu). Vrchní soud odkázal také na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1740/09 a na usnesení ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 750/09. Dále uvedl, že vyhodnotil výpovědi obžalovaného V. R. z přípravného řízení, provedené před sdělením obvinění pro stejnou trestnou činnost stěžovateli, jako neodkladný úkon podle §160 odst. 4 trestního řádu, neboť obžalovaný V. R. při těchto výpovědích vypovídal ke společné trestné činnosti. Tyto výpovědi byly v průběhu hlavního líčení před soudem prvního stupně přečteny a stěžovatel měl možnost se k tomuto důkazu vyjádřit a v rámci své obhajoby uplatnit případné námitky proti skutečnostem, uváděným v těchto výpovědích.
Stěžovatel tuto svou námitku vztahuje především ke skutku pod bodem 1 rozsudku a obžaloby. Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že dne 3. 11. 2011 bylo pro tento skutek zahájeno trestní stíhání pouze u osoby V. R. Ten se v rámci protokolu o výslechu obviněného ze dne 4. 11. 2011 k tomuto skutku doznal a uvedl, že se jednání dopustil s další osobou, jejíž jméno však nechce uvádět. Obecně zmínil, že pracovní kombinézu modré barvy s šedými pruhy půjčil stěžovateli. Při rozhodování o vzetí do vazby dne 5. 11. 2011 pak uvedl, že se trestné činnosti, která v té době byla jemu a stěžovateli kladena za vinu (body 1, 9, 18 a 30 obžaloby), dopouštěli společně. V rámci dalších výslechů pak odmítl vypovídat. Trestní stíhání stěžovatele pro skutek pod bodem 1 rozsudku pak bylo zahájeno dne 30. 12. 2011 na základě výsledků vyšetřování. U hlavního líčení dne 8. 10. 2012 stěžovatel i V. R. odmítli vypovídat. Jejich výpovědi učiněné v přípravném řízení byly podle §207 odst. 2 trestního řádu čteny a stěžovatel uvedl, že k výpovědi V. R. "asi nic dodávat nebude" (č.l. 4603 spisu).
Z uvedené rekapitulace je tedy zřejmé, že argumentace vrchního soudu je v této otázce přiléhavá. Podstatné je pak především to, že výpovědi z přípravného řízení byly před soudem přečteny a stěžovateli byla dána možnost se k nim vyjádřit.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran prohlídky nebytových prostor, také s touto námitkou se již vypořádal jak krajský soud (s. 29- 31 rozsudku), tak vrchní soud (s. 22 rozsudku). Ve shodě s obecnými soudy je možno rekapitulovat, že stěžovatel neměl uzavřenou žádnou nájemní smlouvu na užívání předmětných prostor a jak vyplývá z vyjádření svědků a spoluobviněného V. R., stěžovatel nebyl výlučným uživatelem daného objektu. Pokud byl o provedení prohlídky vyrozuměn jen jeden z uživatelů (V. R.), který byl také prohlídce přítomen a převzal opis protokolu o prohlídce a soupis odebraných věcí, nejedná se o pochybení. Opodstatněná není ani námitka týkající se přítomnosti manželky majitele objektu, paní Doležalové, na místě prohlídky.
Zde je možno doplnit, že při domovních prohlídkách, resp. z věcí, které obžalovaní dobrovolně vydali policejnímu orgánu, pak vyplývá, že se jedná o individuálně identifikovatelné věci pocházející z trestné činnosti a druhově shodné věci odpovídající odcizenému zboží, kdy těmito obžalovaní disponovali v takovém množství, které zcela přesahuje množství určené ke každodennímu životu, aniž vykazovali výraznější příjmy či dokonce za situace, kdy byli nezaměstnaní. V rámci prohlídek pak rovněž došlo k zajištění věcí (oblečení, páčidel, nůžek na plech, vysílaček, lan a úvazů), které odpovídají pomůckám, které sloužily pachatelům k vnikání do provozoven či jinak usnadňovaly páchání trestné činnosti.
Stěžovatel dále namítá, že provedení jednotlivých útoků lze charakterizovat jako běžné vloupání, které mohlo být provedeno širším okruhem blíže neurčených pachatelů. Otázce způsobu provedení činu se však obsáhle věnoval již krajský soud (např. s. 25-27, s. 35-36 rozsudku). V centru lokality útoků se nachází Brno, odkud oba obžalovaní pocházeli a odkud vyjížděli trestnou činnost páchat. Pachatelé se dopouštěli vícero útoků v rychlém časovém sledu - v období kratším než půl roku. Útoky pachatelů směřovaly buďto na benzinové čerpací stanice, do nichž násilně vnikali pomocí předmětů nacházejících se v blízkosti prodejen (kovové rošty, kmeny, dlaždice či propanbutanové lahve), nebo na obchody v nákupních centrech kam se dostávali vniknutím na střechu a probouráním otvoru, kterým jeden z obžalovaných za pomocí lan a úvazů slanil do prodejny, kde odcizil zboží, zatímco druhý toto vytahoval na střechu. Opakoval se také charakter odcizených věcí - tabákové výrobky, autodoplňky, potraviny, drogistické zboží a oblečení. Ze záznamů bezpečnostních kamer je patrné, že pachatelé využívali maskování zejména v podobě kukly a pracovního oblečení (následně nalezeno při domovních prohlídkách) a ukradené zboží odnášeli ve velkých igelitových pytlích či kostkovaných taškách.
Lze shrnout, že u trestných činů, kterými byl stěžovatel uznán vinný, je skutečně možné nalézt množství specifických charakteristických znaků a obecné soudy proto nepochybily, pokud své závěry o vině stěžovatele podpůrně opřely také o velmi podobný způsob spáchání jednotlivých skutků. Upozornit je třeba také na fakt, že stěžovatel nicméně nebyl odsouzen pouze na základě shodného modu operandi, ale také na základě řady dalších důkazů.
Stěžovatel činí předmětem svých námitek také skutečnost, že je z trestné činnosti usvědčován pachovými stopami. O pochybení zakládající porušení základních práv stěžovatele by se mohlo jednat za situace, kdy by pachová stopa měla být jediným usvědčujícím důkazem. Tak tomu však nebylo.
Problematikou pachové identifikace se podrobně zabýval jak krajský soud, a to nejprve obecně (s. 32-34 rozsudku) a následně také ve vztahu k jednotlivým skutkům a při nich zajištěných pachových stopách, a ve vztahu k námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání také vrchní soud (s. 23-26 rozsudku). Z odůvodnění obou rozsudků vyplývá, že kromě odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví metody pachové identifikace, bylo přistoupeno ke zpracování znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví kriminalistické odorologie a znalec byl následně také v průběhu hlavního líčení vyslechnut. Soudy se zabývaly jak otázkou možného přenosu pachu, tak formálními nedostatky při odběru některých pachových stop. Otisky pachových stop obžalovaných se nacházely v místech, kam mohl vniknout toliko pachatel, a to buď v běžně nepřístupných kancelářích, v místech, kterými obžalovaní do objektů vnikli, na zboží v prodejnách nebo na předmětech, které byly ke vniknutí do objektů obžalovanými použity. Podstatné je pak především to, že soudy nevycházely u jednotlivých skutků při posuzování viny stěžovatele jen ze zajištěných pachových stop, ale k odsouzení stěžovatele došlo až ve spojení s dalšími přímými či nepřímými důkazy (doznání V. R., kamerové záznamy, trasologické zkoumání, způsob páchání trestné činnosti, domovní prohlídky, výpovědi svědků, atd.).
Také ve vztahu k trestnému činu znásilnění stěžovatel namítá, že zjištěný skutkový stav je v příkrém rozporu s provedeným dokazování a upozorňuje na několik údajných pochybení obecných soudů. V této souvislosti je třeba uvést, že krajský soud vyvrátil obhajobu stěžovatele ve vztahu k jeho výpovědi a výpovědím jím navržených svědků. Soud vycházel z opakovaných výpovědí poškozené, o jejíž věrohodnosti neměl pochyb, prohlídky těla poškozené policejním orgánem, z lékařské zprávy, ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie stran zdravotního stavu poškozené a následků útoku, a z ohledání místa činu. Na třech různých částech oblečení byla nalezena pachová stopa odpovídající osobě stěžovatele. V blízkosti nálezu peněženky poškozené, kterou pachatel odhodil, byla nalezena také rukavice se stopami DNA stěžovatele. Na základě argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (viz s. 60-67 rozsudku krajského soudu, s. 28-29 rozsudku vrchního soudu) lze konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá své opodstatnění i v této části.
VII.
Lze uzavřít, že obecné soudy se dostatečně zabývaly okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí, uvedly, ze kterých důkazů při svém rozhodování vycházely, daly najevo, jakou vypovídací schopnost jednotlivým důkazům přikládaly a hodnotily je jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Také se adekvátně vypořádaly s obhajobou stěžovatele a své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy srozumitelně odůvodnily. Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že neshledal, že by rozhodnutími a postupem obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu