ECLI:CZ:US:2015:3.US.3899.14.1
sp. zn. III. ÚS 3899/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Venhody, zastoupeného JUDr. Miloslavem Petrželou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014 č. j. 3 Ads 113/2013-21, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2013 č. j. 7 A 63/2011-190-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí soudu, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Rozhodnutím ze dne 1. 10. 2007 č. j. 7087-03/07-010100-90 ředitel Celního ředitelství Brno propustil stěžovatele dle §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen zákon č. 361/2003 Sb.), ze služebního poměru, neboť "dne 28. 2. 2007 v rámci plnění služebních povinností uložil blokovou pokutu ve výši 4 000 Kč, na její zaplacení vybral 200 euro, tedy v rozporu s předpisy přijal nepovolenou měnu, do rozpočtu odvedl 4 000 Kč, čímž se obohatil o cca rozdíl dle platného kurzu ve výši 1 600 Kč. Tím se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, a porušil tak služební slib".
Rozhodnutím ze dne 21. 4. 2008 č. j. 2007/7557/30 generální ředitel Generálního ředitelství cel odvolání stěžovatele zamítl a rozhodnutí ze dne 1. 10. 2007 potvrdil.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze, poté, co jeho předchozí rozhodnutí v této věci ze dne 27. 10. 2010, ze dne 25. 5. 2011 a ze dne 15. 6. 2012 byla Nejvyšším správním soudem zrušena, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel zamítl.
V odůvodnění k jednotlivým žalobním námitkám, vázán právními názory Nejvyššího správního soudu, zejména a) uvedl důvody, pro které shledal výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ve spojení s rozhodnutím žalovaného určitým, b) přisvědčil tvrzení stěžovatele o nesprávnosti postupu správního orgánu při opatření záznamu o podaném vysvětlení řidiče Vrančeva ze dne 7. 3. 2007, c) vyložil, že zproštění obžaloby stěžovatele v trestním řízení nemělo vliv na oprávnění správního orgánu vést řízení a rozhodnout o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, a konečně d) uvedl, že nedodržení lhůty dle §190 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb. vliv na zákonnost rozhodnutí nemělo. Ohledně důkazu výslechů svědků Vrančeva a Karaasana provedeného bulharskými justičními orgány dne 28. 8. 2008 bez vyrozumění obhájce stěžovatele městský soud, ve smyslu právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku č. j. 3 Ads 94/2012-31 zaznamenal, že "přihlédl k protokolům o výslechu svědků ... provedených na dožádání", přičemž má za to, že "protokolem o výslechu svědků" ve spojení s pokutovými bloky a "nevěrohodným tvrzením žalobce a zejména jeho kolegy Dobrovolného", jakož i provedenou rekognicí, bylo stěžovateli vytýkané jednání prokázáno.
Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost, již proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel podal.
K námitce, že městský soud pochybil, použil-li jako důkaz výslechy svědků Vrančeva a Karaasana, uvedl, že v této věci již v rozsudku sp. zn. 3 Ads 94/12 vyslovil, že "listiny, z nichž je patrný obsah výpovědí svědků z jiných řízení, obecně mohou být podkladem pro rozhodnutí, a že protokol o výslechu svědka provedeném v zahraničí, byť nebyl proveden v souladu s českým právem, je přesto možno použít v řízení před tuzemským orgánem jako listinný důkaz, vůči němuž má subjekt zachovány veškeré námitky", a proto "ve správním řízení ve věcech služebního poměru a priori nelze odmítnout použití protokolu o výslechu svědků, který byl pořízen v trestním řízení, jen z toho důvodu, že byl tento důkaz opatřen procesně vadným způsobem", přičemž "i z hlediska nároků, které český právní řád klade na svědeckou výpověď ve správním řízení", byli oba svědci řádně poučení ve smyslu rozhodných ustanovení trestního řádu a trestního zákona, což "zesiluje důkazní hodnotu listin" a "poskytuje dostatečnou oporu pro závěr o zákonnosti pořízení důkazu pro potřeby řízení ve věcech služebního poměru".
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že protokoly o výslechu svědků nebyly v řízení jedinými důkazy, neboť městský soud provedl dokazování i dalšími listinami - pokutovými bloky, výpověďmi stěžovatele a jeho "kolegy Dobrovolného", expertízou ručního písma na pokutových blocích, jakož i záznamem z rekognice celníků svědkem; závěry žalovaného jsou tudíž podpořeny uceleným souhrnem důkazů, jejichž význam z hlediska prokázání jednání stěžovatele městský soud dostatečně hodnotil.
V ústavní stížnosti stěžovatel (obdobně jako předtím v žalobě a kasační stížnosti) namítl, že postupem správních orgánů při provádění dokazování došlo k porušení jeho práv dle čl. 38 odst. 2 a 37 odst. 2 Listiny, jestliže sám, resp. jeho právní zástupce, nebyl předem vyrozuměn o konání výslechů svědků Vrančeva a Karasaana, nebylo mu umožněno jim klást otázky, a nemohl ani využít práva na právní pomoc, spočívající v přítomnosti advokáta u výslechu svědků. Porušení svého práva na spravedlivý proces pak shledává i v tom, že ač byl tento důkaz získán a proveden v rozporu s ustanoveními §51 odst. 1 a §2 odst. 1 správního řádu, bylo k němu v řízení přihlíženo; argumenty použité Nejvyšším správním soudem jsou "evidentním obcházením jednoho ze zásadních pilířů spravedlivého procesu", neboť jde o účelovou argumentaci, jež má "v konečném důsledku umožnit užití důkazu, který byl zcela evidentně a prokazatelně opatřen v rozporu s platným právem a ústavním pořádkem".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je důležité i v dané věci, jestliže se námitky stěžovatele - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že postupem soudů byl zasažen ve svém právu dle čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
Konkrétně jde o to, zda ve správním řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru a jeho následném soudním přezkumu bylo možné použít jako důkaz výpovědi svědků Vrančeva a Karasaana, jestliže nebyli vyslechnuti kontradiktorně, a když i z trestního spisu Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (sp. zn. 2 T 40/2009) vyplynulo, že jejich výslech byl bulharskými justičními orgány proveden bez vyrozumění obhájce stěžovatele, a v rozporu se žádostí dožadujícího orgánu dle čl. 4 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních.
Za situace, kdy není sporu o tom, že stěžovatel byl ve svém procesním právu klást svědkům otázky dle §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., omezen, zabýval se Ústavní soud posouzením, zda provedené dokazování a jeho výsledky mohly poskytnout dostatečnou oporu skutkovým a právním závěrů, na nichž správní orgány a soudy svá rozhodnutí založily, resp. zda jejich rozhodnutí nepředstavují zjevný exces, jenž by byl důvodem pro zásah Ústavního soudu.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 1839/11 Ústavní soud připomněl, že "že hlava pátá Listiny, resp. článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sice zaručují právo na spravedlivý proces, neupravují však přípustnost důkazů jako takových. Ústavní soud se tedy v zásadě nemá vyjadřovat k přípustnosti určitých druhů důkazních prostředků, například důkazů pořízených nezákonně z hlediska správního řádu, ale musí posoudit, zda řízení, včetně způsobu, jakým byly důkazy pořízeny, bylo spravedlivé jako celek...".
V naznačeném kontextu je nutno na věc pohlížet i nyní, neboť Ústavnímu soudu přísluší z ústavněprávního rozměru toliko primárně hodnotit, zda řízení (zde řízení soudní úzce navazující na předcházející řízení správní) bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť "ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. III. ÚS 9/06, sp. zn. III. ÚS 249/06 a další).
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že o naplnění podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru rozhoduje správní orgán, a řízení, v němž tak činí, není řízením trestním ani deliktním řízením správním, na která - oproti tomu - v plné míře dopadají garance čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující minimální práva obviněného.
Nejvyššímu správnímu soudu lze tak přisvědčit v jeho tvrzení, že na provedení důkazu svědeckou výpovědí nejsou ve správním řízení kladeny obdobné striktní procesní požadavky, jak je tomu v řízení trestním.
K námitce, že byl-li soudy akceptován jako důkaz výslech svědků, opatřený pro účely trestního řízení procesně vadně, je nutno na něj i v řízení správním pohlížet (ve smyslu §51 odst. 1 správního řádu) obdobně, připomíná Ústavní soud s odkazem na nález sp. zn. Pl. ÚS 25/13 (jakož i rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1003/13, sp. zn. I. ÚS 3206/08 či sp. zn. III. ÚS 1736/13), že Evropský soud pro lidská práva věci Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (rozsudek velkého senátu ze dne 15. 12. 2011 č. 26766/05 a č. 22228/06, §146 -147) stanovil tři kritéria pro posuzování námitek na poli článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu, tedy a) zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby, b) pokud nedošlo k výslechu svědka ze závažného důvodu, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny a c) je-li jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého neměla obhajoba příležitost vyslechnout, a tato výpověď představuje výlučný nebo rozhodující důkaz viny, neznamená to bez dalšího porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy; řízení jako celek lze považovat za spravedlivé, jestliže jsou dány skutečnosti dostatečným způsobem vyvažující nevýhody spojené s připuštěním takového důkazu a umožňující řádné a spravedlivé posouzení důvěryhodnosti takového důkazu."
Je rovněž přiléhavé ocitovat bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/14 ze dne 24. 3. 2015, v němž byla otevřena obdobná otázka: "Ve vztahu k prvně uvedené námitce nadto Ústavní soud dodává, že stěžovatelem namítaný úřední přípis gibraltarského Královského celního úřadu ze dne 13. 7 1999 (č. l. 25 spisu), v němž se tuzemskému celnímu orgánu sdělují informace mj. o tom, co jistá osoba vypověděla, samozřejmě není důkazem stejného charakteru, jako např. úředně přeložený protokol o výslechu svědka, provedeného na základě dožádání ve smyslu příslušných mezinárodních smluv o justiční spolupráci, nicméně zahrnutí uvedeného přípisu do dokazování před obecnými soudy nic nebrání. V takových případech je ovšem povinností obecného soudu při hodnocení daného důkazu jeho charakter zohlednit. Uvedené platí i ve vztahu ke stěžovatelem vytýkanému postupu soudkyně obecného soudu, pokud se sama dopisem obrátí na orgán cizího státu o poskytnutí určitých informací. I zde je tedy nezbytné v dalším řízení náležitě hodnotit, jakým způsobem byly tyto informace získány. Z rozhodnutí obecných soudů je nicméně zřejmé, že uvedené důkazy hodnotily způsobem odpovídajícím jejich charakteru a jejich závěr o vině stěžovatele trestným činem na těchto důkazech rozhodně není vybudován, ba naopak se s ohledem na množství dalších usvědčujících důkazů jeví spíše jako nadbytečné".
Posouzení uvažované námitky stěžovatele takto předestřenou optikou pak vede k úsudku, že závěr, k němuž dospěly správní orgány a soudy (že se stěžovatel dopustil zavrženíhodného jednání, jež je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru a porušil tak služební slib), je ústavněprávně udržitelný, jestliže byl učiněn nejen na základě zpochybňované výpovědí svědků, ale i na základě dalších důkazů, jimž stěžovatel neoponoval, a jestliže řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru lze jako celek považovat za spravedlivé (viz výše).
Ústavní soud neshledává silný důvod, pro který by bylo lze dovodit opak. Otázku přípustnosti konkrétního důkazu překrývá otázka jeho adekvátního hodnocení, a zde správním orgánům, resp. správním soudům není co ústavněprávně vytknout.
Vzhledem k tomu se nabízí závěr, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu