ECLI:CZ:US:2015:3.US.527.15.1
sp. zn. III. ÚS 527/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014 č. j. 11 Co 97/2014-276, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 10. 2013 č. j. 14 Nc 640/2011-175, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl, že nezletilá A. P. se svěřuje do výchovy matky I. P. (výrok I) a stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé počínaje 1. 10. 2008 částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok II); dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit nedoplatek na výživném za období 1. 10. 2008 do 30. 9. 2013 v částce 630 000 Kč, a to ve splátkách 5 000 Kč měsíčně (výrok III). Podle odůvodnění rozhodnutí soud s ohledem na skutková zjištění ohledně majetkových a předchozích příjmových poměrů stěžovatele přistoupil ke stanovení výživného ve výši, jenž odpovídá jeho příjmové potencionalitě s ohledem na profesi, k níž má kvalifikaci.
Též ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu v odvoláním napadených výrocích II a III změnil tak, že 1. stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 10. 2008 do 31. 8. 2012 částkou 4 500 Kč, od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 částkou 6 000 Kč a od 1. 1. 2014 částkou 9 000 Kč měsíčně, a že 2. dlužné výživné od 1. 10. 2008 do 31. 12. 2014 v částce 344 450 Kč je povinen zaplatit k rukám matky nezletilé do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odvolací soud po doplnění dokazování uvedl, že ohledně poměrů stěžovatele, z nichž vycházel soud prvního stupně, bylo rovněž zjištěno, že se zbavil majetku (lodí), s nímž podnikal (který si "cenil v částkách miliónů korun"), jeho převodem do vlastnictví jiné osoby, a dále bylo prokázáno - oproti tvrzení stěžovatele, že si nemůže najít práci - že vykonával práci řidiče pro taxislužbu, kterou provozovala buď jeho manželka nebo jiná osoba, přičemž takovou nebo jinou obdobnou činnost vykonává stále, avšak příjmy z této činnosti se snaží zatajit. Pro účely stanovení výživného se proto odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) uchýlil k užití §85a zákona o rodině a §916 o. z., a stanovil výživné do konce roku 2013 z příjmu stěžovatele ve výši 39 700 Kč, když za období od 1. 10. 2008 do 31. 8. 2012 přihlédl vedle dalších dvou vyživovacích povinností stěžovatele i k věku nezletilé, a od 1. 9. 2012 zohlednil její zvýšené potřeby v souvislosti se započetím školní docházky; od 1. 1. 2014 stanovil výživné z příjmu stěžovatele ve výši 85 250 Kč s tím, že přiměřené výživné pro nezletilou ve věku 9 let činí 9 000 Kč.
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") tato rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně chybně vyšel z potencionality jeho příjmů bez toho, aby skutečně zkoumal jeho výdělkové možnosti, a zcela ignoroval skutečnost, že se "nachází v insolvenci" a z tohoto důvodu je omezen ve výkonu výdělečné činnosti, jakož i to, že mu žádný příjem odpovídající zjištěnému průměrnému příjmu, z něhož soud vyšel, ze strany úřadu práce nabídnut nebyl. Odvolací soud poté nejenže toto pochybení nenapravil, ale učinil tzv. překvapivé rozhodnutí, aniž mu dal možnost reagovat na změnu právního názoru soudu, přičemž své rozhodnutí založil na neúplném dokazování a dostatečně je neodůvodnil. Jako předčasný a nepřezkoumatelný, jakož i neprokázaný, stěžovatel odmítá především závěr, že v řízení před obecnými soudy zatajoval své příjmy; konstatování odvolacího soudu, že jeho tvrzením ohledně vlastních výdělků neuvěřil, pak není výsledkem provedeného dokazování a postrádá jakékoliv přezkoumatelné zdůvodnění.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
I když z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").
Obdobné se uplatní i k zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jež jinak náleží výlučně soudům obecným; z hlediska ústavněprávního může být proto posouzena pouze otázka, zda jednotlivá skutková zjištění mají zákonnou základnu, a zda odtud učiněné skutkové závěry jsou racionálně odůvodnitelné, resp. zda naopak neplatí, že z nich při jakékoli jejich interpretaci vyplynout nemohou.
Nic z takto vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí.
Argumentace stěžovatele uplatněná nyní v ústavní stížnosti směřuje totiž pouze k tomu, aby Ústavní soud přehodnotil skutkové a právní závěry soudů ohledně jeho možností a schopností plnit spornou vyživovací povinnost v rovině práva podústavního, což mu nepřísluší; není totiž "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou, a právě k tomu jej však stěžovatel vyzývá.
V mezích výše předznačených limitů svého přezkumu Ústavní soud v postupu obou soudů, ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, porušení stěžovatelových ústavních práv a svobod neshledal.
Ústavní soud opakovaně dal najevo (zde ve věci sp. zn. II. ÚS 652/09, sp. zn. IV. ÚS 2582/13 či sp. zn. III. ÚS 1199/14), že "není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor", a tudíž "není porušením zásady dvojinstančnosti řízení ... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění"; pak "není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni".
Což se přiměřeně uplatní i ve vztahu k argumentu "překvapivostí" rozhodnutí odvolacího soudu, pakliže se uchýlil k užití §85a zákona o rodině, resp. §916 o. z., a jestliže ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po jejich regulérním doplnění přistoupil k jinému právnímu posouzení výše předmětného výživného. Ústavní konformitu jeho rozhodnutí pak udržuje i to, že je z něj zjevné, jaká zjištění pro změnu právního posouzení vzal za rozhodná a jaké skutečnosti jej k tomu vedly.
Stojí též za zaznamenání, že právní názor, k němuž se odvolací soud uchýlil, nadto nemohl být pro stěžovatele nikterak neočekávatelným, a to se zřetelem k provedenému dokazování ohledně jeho příjmů dosahovaných z jiné než závislé činnosti; s provedenými důkazy, zejména ohledně "práce na černo", byl konfrontován a v řízení na ně procesně reagoval, pročež námitce, že mu byla v řízení odňata možnost uplatnit svá procesní práva, přisvědčit nelze.
Ústavní soud rovněž připomíná, že mu přísluší z ústavněprávního rozměru toliko primárně hodnotit, zda řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu, neboť "ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, sp. zn. III. ÚS 639/02, sp. zn. III. ÚS 474/04, sp. zn. IV. ÚS 679/05, sp. zn. III. ÚS 9/06, sp. zn. III. ÚS 249/06 a další).
Dospěly-li oba soudy k rozhodnému závěru o možnostech stěžovatele platit výživné, byť jeho výši stanovily za použití rozdílných ustanovení zákona o rodině, na základě rozumného zohlednění zjistitelných majetkových poměrů, příjmů a výdělečných aktivit stěžovatele aktuálních, jakož i předchozích, nelze jejich závěrům připínat znaky svévole či obdobného excesu; oba soudy své závěry přiměřeně odůvodnily, přičemž odvolacímu soudu nelze vytýkat ani rozpor "s ustálenou rozhodovací prací", je-li zjevné, že při respektování požadavku na hodnocení konkrétních jednotlivostí případu zde oproti jiným odkazovaným věcem o skutkově srovnatelné situace nejde.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu