ECLI:CZ:US:2015:3.US.867.15.1
sp. zn. III. ÚS 867/15
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Lucie Choloděnkové, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Říčkou, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 23/25, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2014 č. j. 5 To 388/2014-286, usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 9. 2014 č. j. 17 T 147/2014-274 a usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 18. 10. 2013 č. j. ZT 154/2013-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť je názoru, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody.
Okresní státní zastupitelství ve Znojmě rubrikovaným usnesením trestní stíhání obviněného Ing. Radima Němce pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně zastavilo.
Okresní soud ve Znojmě shora uvedeným usnesením rozhodl podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu za použití §188 odst. 1 písm. f) tr. řádu a §307 odst. 1 tr. řádu o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněného, a podle §307 odst. 3 tr. řádu mu stanovil zkušební dobu v trvání 20 měsíců.
Krajský soud v Brně s poukazem na §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost stěžovatelky (poškozené) proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení institut podmíněného zastavení trestního stíhání použily značně formalisticky, a tím jí upřely právo soudem projednat míru jejího zdravotního poškození, dopadu na její osobní a profesní život a uplatnit rovněž náhradu škody. Její zdravotní poškození je takového rozsahu, že pouhý odkaz na řešení s příslušnou pojišťovnou její právo na soudní ochranu poškozuje, respektive je pouze na pojišťovně v jaké výši a kdy bude stěžovatelce plnit. Pokud by s výší stěžovatelka nesouhlasila, nezbývalo by jí, než se svého nároku domáhat soudní cestou, což kromě finančního zatížení časově posouvá pravomocné rozhodnutí soudní instance o kompenzaci jejich nároků, a tím i samotné finanční vyrovnání oprávněných nároků.
Dalším aspektem zůstává, dovozuje stěžovatelka, že vzhledem k míře zdravotního poškození by zavinění obviněného včetně rozhodnutí o trestu mělo být řádně projednáno soudem, namísto řešení podmíněným nastavením trestního stíhání. Stěžovatelka dále polemizuje s konstatováním soudu, že "obviněný se všem poškozeným rovněž i řádně omluvil"; tvrdí, že "jí se obviněný osobně nikdy neomluvil".
Výchovný efekt postupu orgánů činných v trestním řízení v daných souvislostech nenastal, neboť kromě formálního prohlášení do protokolu, že svého jednání lituje, se obviněný podle stěžovatelky nijak neangažoval, a to zejména v oblasti náhrady škody nebo projevení skutečné lítosti nad svým jednáním, a to především osobní omluvou.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94).
Obsahové těžiště stěžovatelčiny kritiky lze ztotožnit s námitkou, že orgány činné v trestním řízení nerespektovaly ustanovení §307 odst. 1 písm. b) tr. řádu, podle kterého v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě.
Stěžovatelka neoponuje ústavněprávně relevantně konstatování krajského soudu, podle něhož bližší odůvodnění svého nároku na odškodnění (vyjádřeného ve stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 18. 10. 2013 č. j. ZT 154/2013-21) nepodala ani v rámci předmětné stížnosti proti napadenému usnesení (ačkoliv tato skutečnost jí byla nalézacím soudem v odůvodnění napadeného usnesení výslovně vytýkána). Za daného stavu se tak krajský soud plně ztotožnil s názorem okresního soudu, že v předmětné věci nelze zmíněnou liknavost a pasivitu stěžovatelky (resp. jejího zmocněnce) přenášet na obviněného v tom smyslu, že by takovéto zjištění mělo vylučovat možnost podmíněného zastavení jeho trestního stíhání.
Obecné soudy přitom práva stěžovatelky interpretovaly též s přihlédnutím k obecně uznávané zásadě vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva; srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 263/06, II. ÚS 264/06, III. ÚS 370/06, III. ÚS 472/06, III. ÚS 596/07, IV. ÚS 434/08, III. ÚS 1857/08 a III. ÚS 2461/09).
Ústavněprávního rozměru nedosahuje ani další stěžovatelčina polemika týkající se zejména formy projevu lítosti ze strany obviněného, resp. jeho "pasivity".
Stojí konečně za připomenutí, že ústavněprávní ochrana poškozeného v trestním řízení (ve smyslu garance práva na jeho efektivní vedení) je zúžena zásadně na situace, kdy byla zasažena jeho práva nejzávažnější, jmenovitě dle čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 2 event. i čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného se podává, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu