ECLI:CZ:US:2015:3.US.991.15.1
sp. zn. III. ÚS 991/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Helenou Vorlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 3 To 554/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, vydané v jeho věci podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Městský soudu v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2014 sp. zn. 8 PP 149/2014 zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel zákonné podmínky podmíněného propuštění nesplňuje; stěžovatelovu stížnost proti usnesení městského soudu poté Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje správnost závěru stížnostního soudu, že jakožto odsouzený dobrovolně nenastoupil výkon trestu odnětí svobody; namítá, že mu výzva k nástupu trestu (a rozhodnutí odvolacího soudu) nebyla doručena, což dokládá tím, že na předmětné doručence není jeho podpis, nýbrž podpis jeho otce (což stěžovatelův otec stvrdil svým čestným prohlášením, ve kterém rovněž uvedl, že zásilku stěžovateli, jenž v danou dobu legálně pracoval v zahraničí, nepředal). Naznačenými otázkami se však stížnostní soud dle stěžovatele vůbec nezabýval.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Otázce aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zákoníku (resp. ustanovení §61 tr. zákona) o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/09, III. ÚS 284/2001, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 590/09 a III. ÚS 338/10); ve svých rozhodnutích Ústavní soud soustavně zdůrazňuje, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, jestliže vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06, II. ÚS 715/04 a IV. ÚS 70/09).
Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 715/04 či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09). Má za to, že soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při odsouzení, a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, jmenovitě právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje (skutkový) závěr stížnostního soudu, že nenastoupil dobrovolně do výkonu trestu odnětí svobody, přestože výzvu k nástupu trestu měl převzít dne 15. 1. 2014; ve zbývající části proti odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu žádné jiné námitky nevznáší. Přehlíží tak, že k tomu, aby žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mohlo být vyhověno, musí být kumulativně splněny tři základní podmínky, přičemž včasné nastoupení výkonu trestu představuje pouze jednu z nich. Nepředkládá-li proto stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou věcnou oponenturu vůči závěrům stížnostního soudu, že z povahy dosud krátkého výkonu trestu odnětí svobody nemohlo být prokázáno stěžovatelovo polepšení a že stěžovatel dosud neučinil žádné kroky vedoucí k náhradě jím způsobené škody, úsudku, že zákonem požadované podmínky podmíněného propuštění kumulativně splněny nebyly, relevantně neoponuje (srov. §88 odst. 3 tr. zákoníku). Ani případný nesprávný dílčí (skutkový) závěr týkající se (ne)dobrovolnosti stěžovatelova nastoupení výkonu trestu proto nemůže mít vliv na správnost (tím méně pak ústavnost) napadeného soudního rozhodnutí.
Je tak namístě posouzení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu