ECLI:CZ:US:2015:4.US.1016.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1016/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Daniely Ševčíkové, Františka Voleny, Zdeňka Voňky, Václava Rákose, Bohumily Hejlové a Jaroslava Šikuly, právně zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem advokátní kanceláře Munková, Zoufalý a partneři, Národní třída 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013 č. j. 28 Cdo 2490/2012-271 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012 č. j. 16 Co 447/2011-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé jsou podílníci fondu, z něhož byl trestnou činností v letech 1995-1996 vyveden veškerý majetek, přičemž orgán dozoru zůstal nečinný k vnějším projevům porušování zákona. V rámci likvidace fondu obdrželi podílníci 65,15% nominální hodnoty svých podílových listů.
Stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů se týkají žalob stěžovatelů - podílníků Podílového fondu Futurum Aurum (dále jen "PFFA") - na náhradu škody vůči státu z titulu jeho odpovědnosti za nesprávný úřední postup. Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl ve věci tak, že žalobu stěžovatelů zamítl s tím, že částečně vyhověl pouze Jaroslavu Šikulovi a žalované uložil povinnost uhradit mu částku 4.878,- Kč s příslušenstvím. K podanému odvolání Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž ve vztahu k Jaroslavu Šikulovi ho změnil tak, že žalobu v rozsahu přiznaného nároku zamítl, a to z důvodu neshledání příčinné souvislosti mezi porušením povinností státu a vznikem škody. Ve věci podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto v souladu s ustanovením §237 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ve vztahu ke stěžovateli Jaroslavu Šikulovi bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné dle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům ústavně nekonformní interpretaci jednoduchého práva ve prospěch žalovaného státu, opomenutí řady důkazů, jakož i to, že dospěly při extrémním nesouladu skutkových a právních zjištění k ústavně nekonformním závěrům. Stěžovatelé namítají, že soudy výkladem ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZOS"), nepřípustně zúžily obsah pojmu "nesprávný úřední postup" na postup orgánu státu, který je v rozporu s konkrétním "zjevnějším a kategoričtějším pokynem zákona" a pouze při "předpokládané participaci tohoto orgánu v dané věci". Stěžovatelé oproti tomu poukazují na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 99/07 nebo Pl. ÚS 36/08), podle nichž je nesprávným úředním postupem rovněž i rozpor se zásadami výkonu veřejné moci, a dále, že dozor sám o sobě vždy představuje participaci orgánu dozoru v dané věci. Obecné soudy ústavně nekonformně interpretovaly povinnosti soudů při dozorových povinnostech ze strany Investiční společnosti FUTURUM (dále jen ISF), jež jsou jí uloženy zákonem a vlastní dozorové povinnosti žalované, jež jsou jí uloženy ustanoveními §36 - 37 zákona o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen "ZISIF"). Za závažné považují stěžovatelé tu skutečnost, že obecné soudy nepřihlédly ke smyslu a účelu norem jednoduchého práva, tj. ke zvýšené ochraně majetku podílníků vloženého do podílového fondu. Obecné soudy zcela nesprávně podmiňují povinnost orgánu dozoru jednat až v případě, kdy je defraudace majetku fondu zjevná, přičemž ostatní porušování povinnosti ISF nepovažují za podstatné pro neadekvátnost sankce v odejmutí Povolení ISF k činnosti podle ustanovení §37 písm. d) ZISIF.
Porušovaná ustanovení §5, 14, 23, 25 a dalších ZISIF sledují povětšinou pouze možnost kontroly investičních společností tak, aby na případné nesrovnalosti mohl orgán dozoru průběžně reagovat, vyžadovat opatření, zahajovat správní řízení a ukládat sankce. Pokud by opatření dozoru měly být spjaty až s okolnostmi nasvědčujícími trestnou činnost, pak by působnost dle §37 odst. 2 ZISIF byla nadbytečná. Stěžovatelé namítají, že i případné mezery v zákoně spočívající ve striktní formulaci povinností dozoru nejsou v rámci právního řádu nijak neobvyklé a výkladem jsou překlenutelné, v souvislosti s uvedeným pak odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08. Nelze dospět k závěru, že by orgány dozoru v důsledku mezery v zákoně nevěděly, kdy mají konat. Obecné soudy se podle náhledu stěžovatelů odmítly věnovat výkladu pojmu nesprávného úředního postupu s tím, že nedokonalost zákonné právní úpravy měla být stěžovatelům známa a z toho důvodu má jít riziko k jejich tíži. Oproti tomu stěžovatelé namítají, že jim mezery v zákoně známy nebyly a netušili, že mají být obezřetní především vůči státu. Pokud by nedostatky právní úpravy měly být zřejmé i pro laiky, tak o to více by měl orgán dozoru, státem speciálně zřízený, dbát na ochranu investic před zpronevěřením.
Stěžovatelé dále poukazují na opomenutí řady důkazů, jako celek pak zůstala opomenuta naprostá nečinnost a neodbornost orgánu žalované při výkonu vlastního dozoru nad ISF a rozdílnost v realizaci dozoru nad jinými subjekty. O uvedeném svědčí výpověď Ing. Pospíšilové, která uvedla, že v roce 1993 absolvovala jedno jednodenní školení, do její gesce spadalo 30-40 subjektů, což se objektivně nedalo zvládnout. K celé řadě důkazů pak obecné soudy nepřihlédly vůbec, a to pro jejich podrobení předem vylučovacímu kritériu zjevnosti defraudace a tedy i nezpůsobilosti vyvolat jako adekvátní opatření orgánu dozoru v sankci odejmutí Povolení ISF k činnosti (nepublikování údajů v Obchodním věstníku, reklamní kampaň jako taková, účetní závěrky). Uvedený postup je dle stěžovatelky v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 322/2004.
Pokud některou nečinnost dozoru soudy zkoumaly, pak pouze každou zvlášť a samostatně. Stěžovatelé namítají, že soudy posuzovaly příčinnou souvislost vždy pouze zvlášť jednotlivě z prokázaných nedostatků žalované při výkonu dozoru na straně příčiny ve vztahu k následku. Neposuzovaly tyto příčiny ani v jejich souhrnu a již vůbec nehodnotily jejich vzájemné působení vedle sebe či vyvolání jimi další příčiny, teprve vedoucí ke škodnímu následku. Jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyžadují ke shledání odpovědnosti ani dílčí nesprávný úřední postup, pokud je následek dán souhrnem i jednotlivých nedostatků, a to vedle trestné činnosti hlavního škůdce, na tomto místě stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1455/2007. Soudy nezvážily, že případně uloženým dozorovým opatřením by buď došlo k jeho splnění a tedy i k nápravě a zamezení vzniku škody, nebo by vznikla povinnost dozoru k dalším sankcím, včetně odejmutí Povolení k činnosti. Na straně škodního následku soudy zvažovaly pouze samotnou defraudaci majetku z fondu, a to bez jejího časového upřesnění, tj. jen jako jednorázový vznik škody. Nezvažovaly zamezení vzniku škody s ukončením dalšího prodeje podílových listů či omezení zájmu o jejich nákup - nelze defraudovat, co by nebylo vloženo do majetku fondu. Výklad příčinné souvislosti, k němuž dospěly obecné soudy, je sám o sobě v příkrém rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 312/05.
Obecné soudy vyloučily z posuzování řádnosti nesprávného úředního postupu státu jeho postup před udělením Povolení ISF s tím, že nejde o zrušení rozhodnutí pro nezákonnost a odmítly jej posuzovat dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 a podpůrně konstatovaly i absenci příčinné souvislosti bez adekvátního zdůvodnění. Stěžovatelé přitom trvají na významu zákonem požadovaných předpokladů pro udělení Povolení ISF ve vazbě na předvídatelné riziko z defraudace.
Další pochybení spatřují stěžovatelé v požadavku na prokázání toho, jakého zisku by z vložených finančních prostředků dosáhli, pokud by je neinvestovali do předmětného podílového fondu. V tomto případě se jedná o nesplnitelnou podmínku, vylučující jejich právo na náhradu škody a stěžovatelé jej považují za nepřípustnou překážku uplatnění jejich práva - v souvislosti s uvedeným pak odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/03.
Přípisem ze dne 14. 8. 2013 stěžovatelé prohloubili svoji právní argumentaci v tom smyslu, že obecné soudy po nich od počátku vyžadují objektivně nemožného unesení důkazního břemene, spočívající v prokázání příčinné souvislosti mezi nečinností žalovaného státu a vznikem škody a stejně tak i k výši ušlého zisku. Ze stěžovaného usnesení vyplývá, že toto je právě zásadní důvod neúspěšnosti jejich žaloby vůči státu. Z článku prof. Dr. R. Gregera publikovaném ve Sborníku z XX. Konference Karlovarských právnických dnů vyplývá, že soudy mohly a měly využít svých možností v rámci soudcovského práva, tj. postupovat v řízení v souladu s klasickou zásadou "sekundárního tvrzení břemene žalované strany" a následně pak vzetí i důkazu "prima facie", pokud by žalovaná strana nedokázala opravdovou a reálnou možnost jiného průběhu, pak má soud vzít naopak za prokázané tvrzení strany žalující. Z článku prof. JUDr. L. Tichého vyplývá až absurdnost požadavku na jednoznačnost a nepochybnost prokázání určitých skutečností. Pokud soudce rozhoduje na základě svého vnitřního přesvědčení zohledňující objektivní i subjektivní faktory, pak v žádném případě a nikdy z objektivního hlediska nejde o úplnou pravdu a jeho jistotu. Ve stížností dotčeném řízení tak soudy znevýhodňují žalující stranu požadavkem na jasné a bezpochybné prokázání toho, co se nestalo, kdyby žalovaná své povinnosti řádně plnila. Uvedené je již pojmově neprokazatelné jinak, než posouzením logiky a obvyklosti určitých hypotéz ve tvrzení. S takovým přístupem by de facto byla vyloučena obecně z úspěšnosti téměř jakákoliv žaloba na odškodnění od státu v případech, kdy jde o zanedbání jeho povinností, a to ačkoliv soudy obvyklost a logiku chodu věcí u tvrzené hypotézy poměřují, a to i s obvyklým využitím vyhodnocení unesení břemene sekundárního tvrzení žalovanou stranou, při jeho neunesení pak s dopadem důkazu váhy "prima facie".
Přípisem ze dne 9. 4. 2014 zaslali stěžovatelé Ústavnímu soudu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014 sp. zn. 30 Cdo 82/2013, v němž bylo rozhodnuto ve shodné věci jiných žalobců jinak a rozhodnutí soudu I. a II. stupně bylo zrušeno. Stěžovatelé namítají, že nelze v právním státě připustit naprosto odlišný výsledek shodných soudních sporů o shodných a shodně uplatněných nárocích pouze z důvodů shody rozhodnutí soudů I. a II. stupně v důsledku zákonem zúženého vymezení dovolacích důvodů. Podle sdělení stěžovatelů se v dovolacím řízení nacházejí další čtyři shodná dovolání.
III.
Přípisem ze dne 3. 7. 2014 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který poukázal na skutečnost, že stěžovatelé pouze opakují argumenty uplatněné před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly v odůvodněních napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud je přesvědčen, že právní názory, které byly v napadeném usnesení uplatněny, odpovídají výkladu jak ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání, tak i ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jakož i obecné úpravě předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nejvyšší soud podotýká, že s jednotlivými výtkami se vypořádal ve svém usnesení a objasnil důvody, pro něž nelze na dovolání pohlížet jako na přípustné a jež rovněž nasvědčují tomu, že na žalovaný nárok nelze pohlížet jako na opodstatněný. Nejvyšší soud dále připomněl, že závěr o absenci zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podaná ústavní stížnost představuje pouze obecnou polemiku s tím, jak městský soud aplikoval podústavní právo. Tvrzení o opomenutých důkazech pak nemá oporu ve spise, když s důkazy zmíněnými v ústavní stížnosti se soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal.
Z pozice vedlejšího účastníka se k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřila též Česká národní banka, která je v projednávané působnosti právním nástupcem Ministerstva financí. Žalovaná předně odmítá, že by Ministerstvo financí mělo takové informace, které by byly důvodem pro neudělení povolení k činnosti investiční společnosti, případně pro jeho odejmutí. Některé stěžovateli namítané skutečnosti nelze považovat za pochybení investiční společnosti (např. nákladná reklama, vykazovaná ztráta v souvislosti s počátečními náklady při začátku podnikání, podnikatelské vazby), některé byly bagatelního charakteru a nemusely být ani pravidelně zjišťovány a zjištěny (nepublikování některých údajů v Obchodním věstníku), o některých nemohl mít orgán dozoru nad kolektivním investováním žádné informace před uveřejněním veřejného prohlášení Alima Karmova. Žalovaná vyzdvihuje ten fakt, že při posuzování věci bylo nezbytné hodnotit události tak, jak se postupně odehrály a s přihlédnutím k právnímu stavu a společenským reáliím dané doby, nikoli optikou znalosti pozdějšího vývoje situace a současné organizace a pravomocí dohledu nad kolektivním investováním. Zákon o investičních společnostech a investičních fondech nabyl účinnosti v roce 1992 a Investiční společnost Futurum, a. s., zahájila svoji činnost na přelomu let 1994 a 1995. S ohledem na historická rezidua dohledu státu byl dozor nad investičními společnostmi poplatný době svého vzniku, kdy transformující se ekonomice chyběla zkušenost či jakákoliv kontinuita.
Vedlejší účastnice konstatuje, že ani v současných podmínkách by orgán dohledu nad kolektivním investováním, kterým je nyní žalovaná, nebyl schopen obhájit legalitu a přiměřenost stěžovateli požadovaných opatření, která podle jeho názoru měla předejít vzniku škody. Je zcela mimo právní rámec a nástroje výkonu dohledu domnívat se, že by jakýkoli orgán měl kapacitu na to systematicky a na prakticky každodenní bázi kontrolovat, jakým způsobem stovky dohlížených subjektů plní povinnost uveřejňovat zákonem předpokládané údaje a ověřovat jejich správnost. I v současné době jsou tyto skutečnosti kontrolovány jen namátkově, a to přesto, že má oproti minulosti dohledový orgán prostředky automatizovaného zpracování dat. Není v silách státu vytvořit podmínky zajišťující bezmeznou ochranu svých občanů, zejména pak investorů na kapitálovém trhu do nástrojů, u nichž není garantována jejich návratnost a podstatným prvkem jednání občanů je tak autonomie vůle, se kterou rozhodují o svém majetku. S těmito rozhodnutími jsou spojeny nejenom vyhlídky na zisk, ale též rizika ztrát, která jsou zpravidla o to vyšší oč vyšší je očekávaný výnos. Podle názoru žalované je třeba zvážit, zda vznik škody souvisel s reálnými nedostatky v činnosti státního orgánu, či zda se nejedná o snahu zhojit vlastní chybné investiční rozhodnutí z prostředků daňových poplatníků.
Vedlejší účastnice je toho názoru, že k rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 82/2013, 30 Cdo 509/2013 a naposledy 30 Cdo 344/2013 nelze přihlížet, neboť byly vydány v rozporu s občanským soudním řádem a zákonem o soudech a soudcích. Nejvyšší soud v nich zcela pominul, že dovolání lze podat pouze z důvodů, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvodem dovolání však byly zjevně tvrzené nesprávné skutkové závěry. Žalovaná z žádného kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týká této věci, nezjistila, co bylo tou zásadní právní otázkou, která byla rozhodnutím vyřešena. Pokud dospěl Nejvyšší soud k odlišnému právnímu závěru než jiný senát, měl věc postoupit k rozhodnutí velkému senátu. Není možné přistoupit na argumentaci, že ve skutkově totožných věcech je rozsah odvolacích důvodů natolik odlišný, že zakládá důvod k tak diametrálnímu odchýlení se od předcházejícího rozhodnutí. Žalovaná se v rámci svého vyjádření věnuje též jednotlivým skutkovým okolnostem případu. V dalším se vedlejší účastnice věnuje pojmu nesprávného úředního postupu a navazujících podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za vzniklou škodu. Podle vedlejší účastnice není v posuzovaném případě postavena na jisto příčinná souvislost, neboť řetězec příčin a následků stěžovateli předstíraný není tak jednoznačně přímočarý, jak se stěžovatelé snaží dovodit. K námitce mezer v právu žalovaná uvádí, že Ministerstvo financí mohlo přijmout jen taková opatření, jejichž uložení umožňovala tehdy účinná právní úprava. V dalším vedlejší účastnice polemizuje se závěry stěžovatelů, které jsou pro ni mnohdy nelogické a tudíž špatně uchopitelné.
Stěžovatelé využili svého práva repliky, v němž reagovali především na argumentaci ze strany žalované, která se podle jejich mínění snaží zprostit jakékoliv odpovědnosti, a to i v případech, kdy investoři účastnící se kolektivního investování nemají možnost vlastní přímé kontroly nad hospodařením investičních společností a musí je proto nutně suplovat státní orgány. Výkon dozoru je ze zákona preventivní a průběžný a výslovně se hlásí až k dozoru ex ante, tj. následně po porušení povinnosti. V dalším pak stěžovatelé pouze opakují argumenty, které již v řízení zazněly, a to buď přímo v rámci řízení o ústavní stížnosti, nebo v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelé rovněž vyjádřili svůj nesouhlas s právními názory, které k věci zaujaly městský soud a Nejvyšší soud. Závěrem stěžovatelé apelují na Ústavní soud, aby se vyjádřil k prokazování příčinné souvislosti v případě absence povinného jednání. Stěžovatelé poukazují na nesoulad požadavku procesního práva prokazovat jako skutkovou otázku příčinnou souvislost, což není v souladu s faktickou realitou a představuje ne obtížnost, ale až nemožnost jejího prokázání. Jde o případy, kdy v zákoně není řešen přenos důkazního břemene na porušující subjekt, že neporušil svoji povinnost.
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle které je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, jakousi "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů.
Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je možný jen v situaci, kdy je jejich rozhodování stiženo tzv. kvalifikovanými vadami spočívajícími v porušení ústavnosti. V případě interpretace a aplikace "podústavního" práva by to znamenalo, že obecné soudy nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustily (z hlediska spravedlivého procesu neakceptovatelné) excesu v soudním rozhodování, spočívající v nerespektování kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, popřípadě, který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.
Podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Tento nárok na náhradu škody je ústavně zaručeným základním právem [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), či nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 26].
Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona o odpovědnosti státu, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje, že je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013, bod 25; či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013, bod 22; prakticky též nález sp. zn. I. ÚS 216/09 ze dne 27. 3. 2012 (N 58/64 SbNU 705)].
K podmínkám vzniku odpovědnosti státu za majetkovou újmu podle zákona o odpovědnosti státu se opakovaně vyjádřil také Nejvyšší soud. Například ve věci sp. zn. 28 Cdo 2294/2010 ze dne 26. 5. 2011 (a obdobně v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2490/2011 ze dne 12. 9. 2012) uvedl, že i u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje.
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že o odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná tehdy, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě. V souvislosti s uvedeným je pak třeba vyzvednout především právní argumentaci Nejvyššího soudu, který poukázal na to, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání. Příčinná souvislost musí být vždy postavena najisto a musí být bezprostřední příčinnou vzniku škody, což v předmětném případě prokázáno nebylo a je nepochybné, že škoda vznikla primárně v důsledku činnosti A. Karmova.
Podle náhledu Ústavního soudu lze mít s ohledem na výpověď Ing. Pospíšilové, Ing. Ježkové a Ing. Novotné jistou pochybnost o tom, do jaké míry bylo ministerstvo financí schopno v rozhodném období vykonávat plnohodnotný dozor nad investičními společnostmi, nicméně reálné možnosti tohoto dozoru nelze přeceňovat. Viděno obecným úhlem pohledu, jedním z esenciálních znaků kontroly je její následnost, čímž jsou současně nastaveny i hranice její efektivnosti. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by i okamžitý zásah ze strany dozorujícího orgánu vedl k zamezení nebo alespoň snížení způsobené škody. Důvodem je především ta skutečnost, že není postaveno na jisto, kdy k defraudaci fakticky došlo a zda tak vůbec bylo v možnosti dozorového orgánu ji předejít. Dozor ze strany ministerstva financí nelze vnímat jako každodenní kontrolu nad činností sledovaného subjektu. Pro činnost dozorového orgánu jsou relevantní především účetní výstupy, jimiž příslušný subjekt vykazuje svoji řádnou činnost. V projednávaném případě lze za takový výstup považovat rozvahu podílového fondu FUTURUM AURUM, vypracovanou k datu 30. 6. 1995 a doručenou ministerstvu financí dne 30. 9. 1995. Tato rozvaha byla předmětem hodnocení obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. I za situace, že by uvedenou rozvahu bylo lze hodnotit jako zásadní podnět pro zahájení správního řízení, nelze přehlížet, že prodej podílových listů byl zahájen dne 1. 3. 1995 a všichni žalobci s (výjimkou Bohumily Hejlové a Jaroslava Šikuly) nabyli podílové listy ještě předtím, než byla ministerstvu financí zmíněná rozvaha dne 30. 9. 1995 doručena. Bohumila Hejlová zakoupila podílový list dne 9. 10. 1995, což je objektivně vzato příliš krátká doba na to, aby ministerstvo financí stihlo předmětnou rozvahu zpracovat a vyvodit z ní takové závěry, jež by zamezily vzniku škody. Co se týče stěžovatele J. Šikuly, tento provedl svoji investici až v únoru 1996, kdy, jak tvrdí stěžovatelé, bylo již zřejmé, s jakými problémy se investiční fond potýká, čemuž pak nutně odpovídá i míra rizika a odpovědnosti za realizovanou investici.
Plynutí času vnáší do hodnocení věcí minulých objektivnější náhled, jež umožňuje pozorovatelům vidět věci v širších souvislostech. Lze tak mít pochopení pro námitky stěžovatelů, podle nichž měl správní orgán, již při vzniku méně závažných pochybení postupovat z hlediska ukládání sankcí razantněji. Nicméně ministerstvo financí nemělo v roce 1995, stejně jako sami stěžovatelé, ty znalosti o věci, které nabyli posléze díky vyšetřování v letech následujících.
V projednávaném případě je nutno konstatovat, že jeho složitost se neodvíjí pouze a jedině z právního či skutkového posouzení věci samotné, ale též z toho, že soudní senáty Nejvyššího soudu 28 Cdo a 30 Cdo, zaujaly odlišný právní náhled na to, zda mohlo ministerstvo financí svým řádným postupem zabránit vzniku škody. Rozsáhlost případu, který se týká celé řady poškozených, způsobila, že právo na náhradu škody bylo uplatňováno v několika soudních řízeních vedených různými soudními senáty. Zájem na jednotnosti soudního rozhodování, tj. aby o stejných věcech bylo rozhodováno stejně, velí, aby obecné soudy ve své činnosti dospěly ke shodným závěrům. Jinými slovy řečeno, všichni žalobci náležející do stejné skupiny poškozených by se měli po skončení soudního řízení nacházet ve stejném právním postavení. Při projednávání jednotlivých dílčích případů, ač jsou rozhodovány různými soudními senáty, nelze při materiálním úhlu pohledu přehlížet, že se ve své podstatě jedná o jednotlivé části celku, kterým je v obecné rovině posouzení odpovědnosti státu za vzniklou škodu.
Rozdílnost v jednotlivých soudních rozhodnutích je pak o to markantnější, že jsou v nich žalobci zastoupeni týmž advokátem a lze tak očekávat, že způsob právní argumentace byl obdobný. Uvedené by se pak mělo projevit v samotném výsledku soudního sporu jako celku. Z materiálního hlediska rozhodují obecné soudy o téže věci, posuzují stejný skutkový stav a měly by tedy dospět ke stejným závěrům, což se prozatím nestalo.
Tím, co je mezi jednotlivými soudními senáty Nejvyššího soudu sporné, je především to, zda včasným zásahem ze strany ministerstva financí mohlo dojít k odvrácení, případně alespoň zmírnění vzniklé škody. Zatímco senát 28 Cdo dospěl k závěru, že bezprostřední příčinou vzniku škody byla trestná činnost A. Karmova a nebylo v možnosti dozorujícího státního orgánu zavčas zabránit vyvedení finančních prostředků z investiční společnosti a jí spravovaného podílového fondu, senát 30 Cdo nabyl přesvědčení, že defraudaci a tím i vzniku škody mohla vedle odejmutí povolení účinně zabránit i sankce v podobě dočasného pozastavení nakládání s majetkem v podílovém fondu, prodeje podílových listů, vydávání akcií a určení správce majetku podle §37 odst. 2 písm. c) ZoISIF. Z uvedeného důvodu pak měly nižší soudy poučit žalobce v souladu s ustanovením §118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat, že jimi uváděné skutečnosti by bývaly vedly k přijetí opatření zamezujícího dalšímu prodeji podílových listů. Stejně tak musí žalobci prokázat, že k přijetí opatření podle §37 odst. 2 písm. c) nebo d) ZoISIF musela vést skutečnost (kterou mohlo ministerstvo financí zjistit z účetní závěrky doručené mu 30. 9. 1995), že investiční společnost porušovala §12 odst. 3 věta druhá ZoISIF a ponechávala si vysoké finanční částky v hotovosti v pokladně.
K výše nastíněnému rozporu Ústavní soud konstatuje, že rozdílnost postupu jednotlivých senátů Nejvyššího soudu je nepochybně jevem nežádoucím, nicméně vycházejícím z principu soudcovského nezávislosti a nestrannosti. Soudce v rámci procesu dokazování musí vést soudní řízení tak, aby mohl dojít ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí. To, zda soud učiní v tom kterém soudním řízení poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., se tak odvíjí od průběhu dokazování a úvahy toho kterého soudce.
Podle §118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu je soud povinen vyzvat účastníka řízení k tomu, aby doplnil svá tvrzení, příp. navrhl soudu důkazy k jejich prokázání, pokud při jednání dospěje k závěru, že účastník dosud nevylíčil všechny pro věc rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně, příp. že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Z citace zákonné normy jednoznačně vyplývá, že poučovací povinnost ve smyslu ustanovení §118a občanského soudního řádu nemá soud vždy, ale jen tehdy, dospěje-li k závěru, že dosud nemá dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí. Opačný výklad předmětného ustanovení by totiž vedl k absurdnímu závěru, že ačkoliv by byl obecný soud přesvědčen o úplnosti dosavadních skutkových zjištění, musel by i přesto účastníka vyzvat k jejich doplnění (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 1950/13). K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že právní teorie vymezuje důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka řízení, že budou rozhodné skutečnosti, k nimž se důkazní břemeno vztahuje, prokázány. Řekne-li se, že účastník neunesl důkazní břemeno, znamená to pouze to, že se mu nepodařilo prokázat rozhodnou skutečnost, a to bez ohledu na to, zda důkazní povinnost splnil či nikoli. Účastník tedy může splnit svou důkazní povinnost a nabídnout důkazy k podpoře svých tvrzení, přesto však nemusí unést důkazní břemeno, pokud se jím předložené důkazy budou soudu jevit jako nedostatečné (blíže viz Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, 6. vydání 2011, s. 251).
Ústavní soud si je vědom toho, že situace, kdy obecné soudy obdobnou či shodnou právní problematiku posoudí odlišně, není optimální. To však bez dalšího neznamená, že každá taková odlišnost je porušením základního práva v rovině ústavněprávní, a že by tedy měla vést ke zrušení jednoho ze sporných rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 10. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 528/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost není prostředkem, jímž by mělo docházet k usměrňování či sjednocování judikatury obecných soudů. Není v pravomoci Ústavního soudu zrušením jednoho rozhodnutí, jehož výklad, v úvahu přicházejících ustanovení zákona, vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva, a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
V projednávané věci taková nepředvídatelná interpretační libovůle zjištěna nebyla. Stejně tak nebyl zjištěn extrémní rozpor s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či rozpor s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti při posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Jestliže za tohoto stavu věci nalézací a odvolací soudy neshledaly splnění jednoho ze zákonných předpokladů vzniku nároku na náhrady škod (škoda, nesprávný úřední postup a kauzální nexus mezi nimi), není důvod pro zásah Ústavního soudu.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se žalobou uspokojení svého nároku, nicméně předpokladem úspěšnosti je existence takového nároku. Jestliže bylo zjištěno, že stěžovateli nárok na vydání pozemků zanikl uplynutím doby, nemohla být jeho žaloba úspěšná, proto také nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním
soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
v Brně dne 11. března 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu