ECLI:CZ:US:2015:4.US.1058.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1058/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky REALITY RIM Praha Jižní Město s.r.o., se sídlem v Praze 4, Opatovská 1753/12, právně zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 260/2014-65 ze dne 27. ledna 2015 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka, s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze k návrhu stěžovatelky vydal dne 29. ledna 2014 směnečný platební rozkaz č. j. 53 Cm 18/2014-15 (dále jen "směnečný platební rozkaz"), kterým uložil žalovanému Olegu Rozhkovi (dále jen "žalovaný"), aby do patnácti dnů ode dne doručení směnečného platebního rozkazu zaplatil stěžovatelce částku 100.000,- Kč se 6% úrokem od 30. listopadu 2013 do zaplacení, odměnu ve výši 333,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 21.054,50 Kč, nebo aby v téže lhůtě podal proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky, v nichž musí uvést vše, co proti směnečnému platebnímu rozkazu namítá. Žalovaný podal proti směnečnému platebnímu rozkazu v zákonné lhůtě námitky, po jejichž projednání Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 53 Cm 18/2014 ze dne 27. května 2014 rozhodl, že směnečný platební rozkaz se v rozsahu, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce 100.000,- Kč s 6% úrokem od 30. listopadu 2013 do zaplacení a odměnu 333,- Kč, ponechává v platnosti a že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce náklady námitkového řízení ve výši 13.164,80 Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jeho v záhlaví citovaným usnesením rozhodl, že směnečný platební rozkaz se ve výroku o náhradě nákladů řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3.472,70 Kč.
Stěžovatelka podle ústavní stížnosti shledává porušení svých ústavně zaručených práv zejména ve skutečnosti, že Vrchní soud v Praze nesprávně a v rozporu s výkladem aplikoval ustanovení §142 odst. 2 občanského soudního řádu, když stěžovatelce nepřiznal náklady řízení v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, i když byla ve věci úspěšná.
Stěžovatelka podle ústavní stížnosti vyzvala vedlejšího účastníka písemnou výzvou k úhradě částky uplatněné později žalobou, tj. částky ve výši 100.000,- Kč, dvěma výzvami, přičemž na tyto výzvy odpověděl žalovaný po měsíci ode dne doručení první výzvy přípisem jeho právního zástupce tak, že uplatněný nárok v celkové výši 100.000,- Kč neuznává. V předmětné odpovědi podle stěžovatelky dále uvedl, že "Kauzu směnky s odkazem na výše uvedené zpochybňujeme a v tomto ohledu budeme také postupovat v případě uplatnění směnečné pohledávky". Z uvedeného je podle stěžovatelky zřejmé, že žalovaný, zastoupený advokátem, si byl vědom existence směnky a svého splatného směnečného závazku z této směnky vyplývajícího v celkové výši 100.000,- Kč a přes tuto skutečnost ve své odpovědi odmítl kauzu směnky, kterou zpochybnil, a sdělil stěžovatelce, že rovněž ani směnečný nárok ze směnky nehodlá dobrovolně splnit. Dle názoru stěžovatelky je tedy zcela nerozhodná doslovná textace obou výzev k dobrovolnému splnění vymáhané platební povinnosti v celkové výši 100.000,- Kč, neboť žalovaná ve své odpovědi odmítla oba případné nároky, a to jak nárok z titulu sjednané smluvní pokuty, tak i nárok z titulu směnky jako cenného papíru, přičemž tak učinil již po poradě se svým právním zástupcem, tedy nepochybně s vědomím, že jak nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100.00,- Kč, tak i nárok na zaplacení směnečného peníze ve výši 100.000,- Kč, může stěžovatelka uplatnit žalobou u soudu. S hrozbou takovéhoto postupu byl tedy žalovaný podle stěžovatelky plně srozuměn v dostatečné době před zahájením soudního řízení.
Stěžovatelka uvádí, že smyslem zakotvení předžalobní výzvy, jak správně uvádí i Vrchní soud v Praze, je předcházení sporům tím, že dlužník bude věřitelem předem upozorněn na svůj závazek a vyzván k jeho splnění. Stěžovatelka tvrdí, že prokazatelně vyzývala žalovaného k dobrovolnému splnění peněžitého nároku v celkové výši 100.000,- Kč celkem dvakrát a poté co, žalovaný neuznal a odmítl výzvou uplatňovaný nárok, a to jak z titulu sjednané smluvní pokuty, tak z titulu vystavené směnky, byla stěžovatelka nucena obrátit se svým nárokem k příslušnému soudu, aby o jejím právu rozhodl. Z odpovědi žalovaného je podle stěžovatelky zřejmé, že oba nároky ani zčásti neuznává, s tím, "že v kontextu tohoto stanoviska bude žalovaný postupovat v případě podání žaloby k příslušnému soudu". Stěžovatelka je tedy přesvědčena, že učiněním obou výzev k dobrovolnému splnění vymáhaného nároku plně dostála smyslu a účelu ust. §142a odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s ust. §142 odst. 1 občanského soudního řádu, když žalovaný byl opakovaně vyzván k dobrovolnému splnění uplatněného nároku ve lhůtě téměř jeden a půl kalendářního měsíce před zahájením soudního řízení, s tím, že tento nárok jak z titulu smluvní pokuty, tak z titulu vystavené směnky, odmítl jako nedůvodný a stěžovatelce tak nezbývalo než obrátit se s nárokem formou žalobu k příslušnému soudu.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně provádění důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů.
K otázce náhrady nákladů řízení pak Ústavní soud dále podotýká, že se k ní v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení) musí případné vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Maje na zřeteli výše uvedené skutečnosti Ústavní soud v projednávané věci žádný z předpokladů, který by mohl vést ke zrušení ústavní stížností napadených nákladových rozhodnutí, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelkou žalovanému zaslané výzvy nelze podle odvolacího soudu považovat za výzvu k plnění ze žalované směnky, neboť v ní je vyjádřen požadavek na zaplacení pohledávky z jiného než žalobou uplatněného právního důvodu, pročež podle odvolacího soudu stěžovatelka nedoložila splnění předpokladu vyžadovaného ust. §142a občanského soudního řádu. Tato úvaha odvolacího soudu vyplývající z citovaného ustanovení se podle náhledu Ústavního soudu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci, a proto v napadeném rozhodnutí nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního rozhodování. Byť s argumentací odvolacího soudu stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas a přináší vlastní pohled, kterému je jistě třeba přiznat určitou relevanci, nelze v těchto skutečnostech vzhledem k výše uvedeným okolnostem a východiskům ústavněprávního přezkumu spatřovat důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tak uzavírá, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. června 2015
Tomáš Lichovník v.r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu