ECLI:CZ:US:2015:4.US.196.15.1
sp. zn. IV. ÚS 196/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zlaty Vavříkové, zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem kpt. Jaroše 510, Kadaň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014, čj. 11 Co 151/2014-48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 20. 4. 2005, č.j. 23 Nc 5087/2005-6, které bylo stěžovatelce, jakožto povinné, doručeno dne 23. 12. 2013, byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky České pojišťovny a.s., jakožto oprávněné, ve výši 10.492,-Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 500,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, o němž bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2014, č.j. 11 Co 151/2014-48, rozhodnuto tak, že usnesení okresního soudu bylo potvrzeno.
II.
Napadeným rozhodnutím bylo podle stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Exekuce byla nařízena na základě platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 1. 1998, č.j. 20 Ro 4441/97-22. Stěžovatelka uvádí, že tento exekuční titul jí však nebyl nikdy doručen, stejně jako jí nikdy nebyla doručena žaloba ani žádný jiný dokument v předmětné věci. Vzhledem k tomu, že exekuční titul jí nebyl nikdy doručen, nemohl ani nabýt právní moci a vykonatelnosti, což jsou skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.
Stěžovatelka se tak o existenci exekučního titulu dozvěděla až na základě usnesení Okresního soudu v Chomutově č.j. 23 Nc 5087/2005-6, kterým byla nařízena exekuce. Ačkoli toto usnesení bylo vydáno již dne 20. 4. 2005, bylo exekutorem stěžovatelce doručeno až dne 23. 12. 2013, tedy po více než osmi a půl letech od jeho vydání. Exekutor k této skutečnosti uvedl pouze to, že doručení v roce 2013 bylo provedeno proto, že ve spise nebyl nalezen doklad o dřívějším doručení tohoto usnesení stěžovatelce.
V odvolacím řízení stěžovatelka namítala nesprávnost doložky právní moci a vykonatelnosti na exekučním titulu a upozorňovala na to, že k chybě při vyznačení této doložky může dojít jednak při samotném doručování, dále při vyznačování právní moci na originále rozhodnutí, ale i při "opisování" právní moci a vykonatelnosti na stejnopise rozhodnutí.
V průběhu odvolacího řízení přitom vyšlo najevo, že nalézací spis byl zničen při povodních v roce 2002 a stěžovatelka tak neměla možnost prokázat, že v něm není doklad o doručení exekučního titulu a že jí tedy exekuční titul nebyl nikdy doručen.
Podle přesvědčení stěžovatelky byl odvolací soud sám povinen učinit potřebná šetření k ověření toho, zda jí byl exekuční titul řádně doručen. Místo toho však tuto povinnost přenesl na stěžovatelku. Ta namítá, že svou povinnost navrhnout potřebné důkazy splnila a skutečnost, že tyto důkazy nelze provést, protože byl nalézací spis utopen, nemůže jít k její tíži.
Stěžovatelka shrnuje, že utopením nalézacího spisu jí byla odňata možnost bránit se v předmětném řízení a zároveň na ni za této z pohledu možností účastníků bránit svá práva nerovné situace bylo přeneseno důkazní břemeno k prokázání skutečnosti zachycené v nalézacím spise. Odvolací soud tedy podle stěžovatelky porušil její ústavně zaručená práva tím, že na ni přenesl důkazní břemeno a sám neprovedl potřebná šetření ke zjištění, zda byl exekuční titul stěžovatelce doručen.
III.
Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál Okresního soudu v Chomutově a soudního exekutora Exekutorského úřadu Karlovy Vary Mgr. Luďka Němce. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012či usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
IV.
Stěžovatelka v rámci odvolání namítala, že exekuční titul jí nebyl doručen, a proto nemohl nabýt právní moci a stát se vykonatelným. Vzhledem k tomu, že se jedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce, odvolací soud se touto námitkou zabýval. Zopakoval důkaz stejnopisem exekučního titulu, z něhož zjistil, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl dne 21. 1. 1998, č.j. 20 Ro 4441/97 - 22, platebním rozkazem, který byl opatřen doložkou právní moci i vykonatelnosti dne 6. 4. 1998 s tím, že právní moci nabyl dne 12. 2. 1998 a je vykonatelný. Krajský soud dále požádal obchodní oddělení Krajského soudu v Ústí nad Labem o zapůjčení nalézacího spisu sp. zn. 20 Ro 4441/97, ovšem bylo mu sděleno, že spis, v němž byl exekuční titul vydán, neexistuje, protože byl utopen při povodních v roce 2002.
Odvolací soud uvedl, že oprávněná se domáhala nařízení exekuce na majetek stěžovatelky návrhem na zahájení, k němuž předložila stejnopis exekučního titulu opatřený doložkou vykonatelnosti, která má charakter veřejné listiny a potvrzuje tak pravdivost údajů v ní uvedených, není-li prokázán opak (§134 o.s.ř.). S ohledem na vyvratitelnou domněnku pravdivosti obsahu veřejné listiny důkazní břemeno spočívá na účastníku, který pravdivost popírá. Odvolací soud proto stěžovatelku vyzval, aby označila důkazy k prokázání obsahové nesprávnosti doložky právní moci a vykonatelnosti, která má charakter veřejné listiny
Stěžovatelka navrhla důkaz nalézacím spisem, v němž byl exekuční titul vydán, a dotazem na provozovatele poštovních služeb. Odvolací soud proto provedl důkaz zprávou České pošty s.p. ze dne 22. 9. 2014, z níž bylo zjištěno, že veškeré provozní doklady z roku 1998 byly skartovány, elektronická data jsou odstraňována po roce a archivovaná v listinné podobě jsou po dobu tří let.
Za této situace pak odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala obsahovou nesprávnost doložky vykonatelnosti a rozhodnutí soudu prvního stupně proto potvrdil.
V.
Stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1357/10 ze dne 7. 9. 2010. V tomto nálezu Ústavní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 938/2008 ze dne 15. 12. 2009, ve kterém Nejvyšší soud (shodně jako již ve své předchozí judikatuře) opakovaně konstatoval, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že je takové rozhodnutí opatřeno doložkou vykonatelnosti.
Těmto judikatorním závěrům však ústavní stížností napadené usnesení zcela dostojí. Z odůvodnění rozhodnutí i ze spisového materiálu je zřejmé, že se v souladu s výše naznačenou judikaturou námitce stěžovatelky stran doručování platebního rozkazu krajský soud věnoval (na rozdíl od rozhodnutí, na které reagoval stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 1357/10). Otázkou vykonatelnosti exekučního titulu se přitom krajský soud zabýval nikoliv pouze formálně (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 803/13 ze dne 27. 6. 2013), ale provedl v této věci také dokazování a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k potvrzení usnesení okresního soudu o nařízení exekuce, přičemž odkázal na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a související judikaturu.
Krajský soud v odůvodnění usnesení konstatoval, že doložka vykonatelnosti, kterou je opatřen stejnopis rozhodnutí, má charakter veřejné listiny a potvrzuje tedy pravdivost v ní uvedených údajů. Pokud stěžovatelka namítala opak (tedy že platební rozkaz vykonatelnosti nenabyl, protože jí nebyl nikdy doručen), byla povinna své tvrzení také prokázat, což se jí však nezdařilo.
Tato úvaha má přitom podklad také v řadě předchozích rozhodnutí, v rámci kterých se soudy obdobnou problematikou již zabývaly (viz také např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 142/2007 ze dne 28. 3. 2007 nebo následující rozhodnutí Nejvyššího soudu: usnesení sp. zn. 20 Cdo 1257/2004 ze dne 25. 5. 2005, usnesení sp. zn. 20 Cdo 683/2005 ze dne 30. 11. 2005, usnesení sp. zn. 20 Cdo 526/2008 ze dne 17. 2. 2010, usnesení sp. zn. 20 Cdo 4713/2009 ze dne 29. 6. 2011).
Zásah do ústavně zaručených základních práv se tak stěžovatelce doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Vladimír Sládeček v. r.
předseda IV. senátu Ústavního soudu