ECLI:CZ:US:2015:4.US.2197.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2197/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele R. S., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Janou Barvíkovou, Vítkovická 3276/2A, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 3 Tdo 345/2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. 7 To 234/2013 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. 3. 2013 sp. zn. 3 T 161/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 6. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl obecnými soudy shledán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. c) tr. z. Uvedeného jednání se měl dopustit v období nejméně od 15. 2. 2010 do 8. 5. 2010 tím, že po ukončení intimního vztahu s Janou K. (jedná se o pseudonym), tuto i přes její opakovaný nesouhlas obtěžoval, kontaktoval, pronásledoval, a to formou v napadených rozhodnutích blíže rozvedenou.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí celou řadu skutkových okolností, které mají podpořit jeho právní argumentaci. Jednání poškozené nebylo podle něj adekvátní spáchanému trestnému činu. Důvodem je především ta skutečnost, že poškozená zcela záměrně vyhledávala bydliště žalovaného a dokonce kontaktovala i jeho manželku. Uvedený postup neodpovídá jednání člověka, u něhož se měla v důsledku jednání stěžovatele rozvinout posttraumatická stresová porucha.
V řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že stěžovatel poškozenou nevyhledával, o čemž svědčí kniha jízd. Naopak bylo prokázáno, že to byla právě poškozená, kdo koncem roku 2009 a v roce 2010 vyhledával stěžovatele. Ve vztahu k uvedeným výtkám mělo být jednání poškozené podrobeno znaleckému zkoumání. Na podporu svých tvrzení poukázal stěžovatel na výpověď Martina Žídka, Jana Kociána, Václava Křenka, Milana Veselky a Zuzany Belháčové. Svědecké výpovědi jmenovaných měly dostatečně prokázat, že se stěžovatel vytýkaného jednání nedopustil a byla to naopak poškozená s panem P., kdo vyhrožoval stěžovateli.
I přes výše uvedené obecné soudy vyhodnotily důkazní situaci v neprospěch stěžovatele, a to navzdory tomu, že se nikdo nezabýval aktivitou samotné poškozené v místě bydliště obžalovaného. Vzhledem k tomu, že trestním řízením dochází k výraznému zásahu do základních práv jednotlivce - musí mít takový postup orgánů činných v trestním řízení dostatečně silné ospravedlnění. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se skutek, který je předmětem obžaloby, objektivně stal, že představuje závažnou hrozbu pro společnost a že se jej skutečně dopustil obžalovaný. Nic takového však v řízení před obecnými soudy prokázáno nebylo.
Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.
Odůvodnění napadených rozhodnutí je založeno toliko na domněnkách, nejsou bez vnitřních rozporů a soud se vůbec nevypořádal s námitkami, které by mohly založit jiné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že vina stěžovatele byla soudem vyslovena za situace, kdy právní závěry neodpovídají provedeným důkazům a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, tj. právní závěry jsou v extrémním nesouladu s dosud učiněnými skutkovými zjištěními, považuje stěžovatel proběhlé soudní řízení za rozporné s čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K předloženému návrhu stěžovatele je předně třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Výklad zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je tedy v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu.
Výše uvedené je pak třeba vztáhnout i na hodnocení důkazu knihou jízd, kterou považuje stěžovatel za jednoznačný důkaz o své nevinně. Tímto se však podrobně zabývaly již obecné soudy, které na základě informací z GPS o pohybu stěžovatele učinily příslušné skutkové a právní závěry. Samotný nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecný soud vyhodnotil ten který důkaz, případně jak hodnotil případ jako celek, napadená rozhodnutí protiústavními nečiní.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
K tvrzenému porušení práva na soudní ochranu chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), příp. v pozici žalovaného adekvátním způsobem využívat procesní prostředky ke své obraně. Taková situace však nenastala.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu