ECLI:CZ:US:2015:4.US.297.15.1
sp. zn. IV. ÚS 297/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Bohuslava Tomka, zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Praha, Senovážné nám. 23, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2014 č. j. 23 Co 502/2014-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu.
Z obsahu přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. 9. 2014 č. j. 15 C 195/2010-170 zastavil dovolací řízení (výrok I.) a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů dovolacího řízení před soudem prvního stupně (výrok II.). Soud prvního stupně zastavil dovolací řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, pro nezaplacení soudního poplatku z dovolání stěžovatelem (v řízení před obecnými soudy žalobce). O nákladech řízení rozhodl podle §150 o. s. ř., když neshledal náklady vynaložené na právní zastoupení žalovaného v dovolacím řízení potřebnými vzhledem k tomu, že "žalovaný v dovolání neuvedl nic nového nad rámec toho, co již uvedl před soudem prvého či druhého stupně."
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že je stěžovatel povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení před soudem 1. stupně 3 388,- Kč (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1 875,50 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem odvolacího soudu mu bylo odejmuto právo na objektivní projednání a spravedlivé rozhodnutí jeho věci předvídatelným způsobem. Stěžovatel má za to, že odvolací soud jednostranným způsobem zvýhodnil žalovaného tím, že mu přiznal náhradu nákladů řízení pouze s odůvodněním, že stěžovatel nezaplacením soudního poplatku z dovolání zavinil, že dovolací řízení bylo zastaveno, a proto mu podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. vznikla povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že dovolání nemělo být komunikováno s žalovaným před uhrazením soudního poplatku stěžovatelem. Podle stěžovatele vznik nákladů dovolacího řízení zavinil soud prvního stupně svým nesprávným postupem, když zaslal dovolání stěžovatele žalovanému s výzvou před úhradou soudního poplatku. Toto pochybení je umocněno tím, že vyjádření žalovaného nebylo zasláno stěžovateli, resp. jeho právnímu zástupci k případnému zaujetí stanoviska. Stejnou argumentaci stěžovatel vztahuje i k rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení, kde navíc odvolacímu soudu vytýká nesprávné označení právních předpisů a stanovení tarifní hodnoty úkonu právní služby.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel se v projednávané věci domáhá zrušení výroku civilního soudu o nákladech řízení. Ústavní soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů - i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Rovněž opakovaně konstatoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 98/14 a další). Rozhodování o nákladech řízení před civilními soudy je tedy zásadně doménou těchto soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.
Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo.
Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Ústavní soud zdůrazňuje, že není povolán k tomu, aby v detailech přezkoumával jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení a jeho úkolem ani není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před ostatními soudy, pokud eventuální porušení podústavního práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Navíc jde v projednávané věci o tzv. bagatelu, tj. případ, kdy sporná částka nepřesahuje 10 000 Kč. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře usuzuje, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod. Výjimku představují zcela extrémní pochybení soudu, která způsobují zřetelný zásah do práv stěžovatele (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, II. ÚS 2538/09). O takový případ se však v této věci nejedná.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněný závěr soudu ohledně posouzení procesního zavinění na zastavení řízení, přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a v rámci volné úvahy soudu, z ústavního hlediska zpochybňoval.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2015
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu Ústavního soudu