ECLI:CZ:US:2015:4.US.3154.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3154/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Otto Fryje, zastoupeného JUDr. Janem Hejdou, Ph. D., LL. M., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 Cdo 3704/2015-442, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 11 Co 167/2007-413, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. 12 C 1223/99 - 137, ve spojení s usnesením ze dne 23. 2. 2007, č. j. 12 C 1223/99 - 174, a rozsudkem ze dne 2. 5. 2008, č. j. 12 C 1223/99 - 198, uložil Ing. Ladislavu Rieglovi jako žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 377 821 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, č. j. 11 Co 167/2007-413, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Předmětem sporu bylo vrácení úhrad, které stěžovatel podle svých tvrzení poskytl žalovanému za účelem zprostředkování koupě hotelu ve Španělsku. Krajský soud dospěl k závěru, že co do výše 200 000 Kč dluh zanikl plněním k rukám Miroslava Moulise (společníka stěžovatele) na základě smlouvy o sdružení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2015, č. j. 28 Cdo 3704/2015-442, odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu.
Proti rozhodnutím obecných soudů se stěžovatel brání ústavní stížností ze dne 22. 10. 2015, ve které navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí krajského soudu. Namítá zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Brojí proti závěru, že s Miroslavem Moulisem spolupracoval jako společník na základě smlouvy o sdružení; zdůraznil, že mezi nimi fungovala kooperace pouze za účelem tlumočení. Obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručených práv jednak ochranou protiprávního jednání žalovaného, jakož i délkou soudního řízení, které trvalo celkem 15 let a 6 měsíců.
Ústavní soud nejprve přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
Přestože petitem výslovně směřuje pouze proti rozsudku krajského soudu, svojí argumentací stěžovatel brojí i proti usnesení Nejvyššího soudu, které k ústavní stížnosti rovněž přiložil a od jehož doručení počítal lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu s ustálenou judikaturou podrobil přezkumu také usnesení dovolacího soudu, aniž by stěžovatele vyzýval k upřesnění (doplnění) petitu ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3030/15, nebo ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3259/14, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz, navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zejména rozsudek Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný na http://eslp.justice.cz).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a civilním soudům uložil jeho žalobu na vrácení úhrad, které podle svých tvrzení poskytl žalovanému za účelem zprostředkování koupě hotelu ve Španělsku, projednat znovu, resp. provést posouzení věci pro stěžovatele příznivější.
Úkolem Ústavního soudu je výhradně přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti; žádné takové pochybení však v daném případě neshledal. Nejvyšší soud i Krajský soud v Ústí nad Labem zejména dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96 [N 24/7 SbNU 153, srov. též např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), nebo ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)].
Obecné soudy nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti při objasnění skutkového stavu věci a z něj vyvozeného právního hodnocení, že co do výše 200 000 Kč dluh žalovaného vůči stěžovateli zanikl plněním k rukám Miroslava Moulise. Zvláštní pozornost přitom civilní soudy věnovaly rozsahu a charakteru spolupráce mezi stěžovatelem a panem Miroslavem Moulisem, přičemž dovodily, že mezi nimi existoval vztah společníků na základě smlouvy o sdružení.
Ústavní soud dodává, že délka soudního řízení, které podle tvrzení stěžovatele trvalo celkem 15 let a 6 měsíců, je sice neúměrná, avšak není důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů pro zásah do ústavně zaručených práv. Pokud by totiž Ústavní soud rozhodnutí zrušil, došlo by k obživnutí řízení a dalšímu jeho prodloužení. Je-li nicméně stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů byly v tomto směru naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, má k dispozici příslušné instituty zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu